„Co máš mezi nohama? Byla jsi už na operaci? Máš silikony?“ S Pavií Valsou o nevhodných otázkách i dalších úskalích tranzice
Pokud někdo prožívá stejnou situaci jako kdysi vy – cítí, že jeho tělo neodpovídá jeho pravému genderu – a podporu blízkých nemá, co byste mu poradila?
Pokud vás rodina odmítá, zkuste se svěřit vašim kamarádům, nejlépe LGBTQ+, protože ti si něčím podobným pravděpodobně také prošli, nebo procházejí a dokáží vám poradit asi ze všech lidí nejlépe. Pokud žádné takové kamarády nemáte, zkuste vyhledat online kamarády, kteří by byli ochotni vám pomoct nebo si s vámi popovídat. Žijeme teď v úžasném světě technologie, kdy si můžeme psát se svojí spřízněnou duší, která je na druhém konci světa.
A také, kdybych si procházela genderovou dysforií, udělala bych si svůj průzkum a rozhodla se, zda vyhledat lékařskou/profesionální pomoc. Pamatujte, že nikdy na nic nejste sami. A když už ani online kamarády nenajdete, tak napište mně a já vám s radostí pomůžu, když budu moct.
Je v takto složitém období podstatné mít oporu blízkých?
Je to nesmírně důležité. Mně pomohlo to, že jsem s mojí rodinou nežila. Žila jsem si svůj život a i když jsem byla zmatená nebo smutná, nemusela jsem nikoho vidět v reálu. Chtěla jsem si to všechno projít prvně sama se sebou a až když jsem byla sebevědomá, jsem to komunikovala rodičům.
Byla jsem moc vděčná za jejich podporu. I když to nebylo ze dne na den a i když si pletli moje staré jméno a někdy vyměnili ženské koncovky sloves za mužské, ale to je v pořádku. Otázkou je, jestli se vaši blízcí pletou ze zvyku, nebo jestli vás nerespektují. Když vám Josef řekne, že nechce, abyste mu říkali Pepo, tak to přece budete respektovat, že jo, nebudete mu říkat: „Víš, já jsem zvyklá na Pepu, je to kratší a líp se mi to vyslovuje." Tady nejde o vás, tady jde o toho jedince. Tomu se říká respekt! Tak by to mělo být se vším. Je v pořádku se splést, ale pokud ostatní nerespektujeme jenom proto, že NÁM se to nelíbí nebo NÁM to nevyhovuje, tak už to potom není: „Myslím to s tebou dobře." Je to: "Budu tě podporovat jen v tom, co se líbí mně."
Jak by měla vypadat ideální reakce blízkých na takovou informaci?
Každé dítě by mělo být milováno bez ohledu na genderovou identitu nebo sexuální orientaci. Protože s tím se člověk narodí, to si nikdo nevybere. To si moc lidí neuvědomuje, myslí si, že to je trend nebo jen fáze, ale tak to vůbec není. Pokud rodiče milují své děti jen za určitých podmínek, tak to potom není bezpodmínečná láska a neměli by mít děti.
Pokud někdo z vašich blízkých sebere tu odvahu se vám s něčím takto citlivým svěřit, tak ho obejměte a řekněte mu, že jste moc rádi, že to řekli právě vám a důvěřovali vám. Řekněte jim, že je budete mít stejně rádi jako před tím. Že tu pro ně vždy budete a že je budete podporovat, ať to stojí, co to stojí. Tohle je asi ta nejlepší reakce.
Máte nějakou radu, co byste doporučila trans lidem, kteří se setkávají s kritikou, či přímo nenávistí?
Moje rada pro trans lidi, kteří zažívají hodně nenávisti, je tato:
Zaprvé, nikdy se nehádejte nebo nekřičte, vždy jednejte s klidnou hlavou a pokud můžete, odejděte, nemá cenu rozesívat semínka na neúrodnou půdu.
A zadruhé, neberte si žádné komentáře osobně. Takoví lidé (ti, kdo nenávidí – pozn. red.) jsou sami duševně poraněni, protože nenávidí sami sebe nebo si sami prošli traumaty, která ještě sami se sebou nezpracovali.
Co je pro transgender ženu nejtěžší, pokud přijde na komunikaci s lidmi? Čím lidé dokáží ublížit/urazit, aniž by si to třeba plně uvědomovali? Je to třeba deadnaming (oslovování jménem, které měla trans osoba před tranzicí – pozn. red.), odkazy na minulost, nevhodné otázky či poznámky…?
Pro mě bylo a je nejvíc nepříjemné setkávat se s lidmi, kteří mě po tranzici ještě osobně neviděli, a představovat jim moji novou identitu. Pro mě to bylo vždy hodně nervující a stresující, ale většina lidí to zatím přijala v pohodě.
Když si někdo splete moje nové jméno nebo zájmeno, tak je opravím, když mám na to v ten moment sílu a odvahu. Jak už jsem říkala, když je to jen ze začátku, než si zvyknou, chápu to. Ale když vím, že to je z arogance a ignorace, tak to potom v pořádku není.
No a úplně nejvíc nesnáším otázky typu: Co máš mezi nohama? Byla jsi už na operaci? Dole jsi ještě chlap? A prsa ti narostly, nebo máš silikony? Tohle jsou absolutně nevhodné a neslušné otázky, do kterých lidem, kteří nejsou moje rodina, blízcí kamarádi nebo milenci, nic není. Já jsem žena. Tečka. Ať už mám za sebou deset operací, nebo žádnou.
Celý proces tranzice může být nejen psychicky, ale i fyzicky velmi bolestivý či náročný. Jak jste jej vy osobně zvládala po této medicínské stránce?
Trvalo mi skoro 4 roky odstranit vousy, takže si dokážete představit, jak nepříjemné to muselo pro mě být. Laser byl ze začátku hodně bolestivý, to jsem brečela prvních pět návštěv. Pak už se to umírnilo, ale pořád to bolelo. Teď ještě chodím na elektrolýzu na blonďaté chloupky a ta taky docela bolí. Botox a výplňové injekce v obličeji bolely jen trošku a augmentace prsou byla bolestivá první dva týdny a pak už taky docela v pohodě.
Jak probíhala komunikace s úřady? Co všechno jste v tomto smyslu musela „oběhat“?
Ve Spojeném Království je taková úžasná věc, která se jmenuje Deed Poll, což je legální změnění jména i titulu (ve smyslu muž/žena – pozn. red.) za malý poplatek. Takže jsem potom jen šla do banky nebo k mému telefonnímu operátorovi a oni mi moje jméno a titul hned změnili, což bylo super.
V Česku jsem kvůli současnému zákonu stále uznávaná jako muž, což je hodně nepříjemné, obzvláště když cestuju letadlem zpátky do Česka. V Česku jsou trans lidé uznáni jako druhé pohlaví, pouze když se lékařsky nechají vykastrovat a sterilizovat. Je to odporné a absolutně nelidské. Když to podstoupit nechcete, tak jste pořád to pohlaví, ve kterým jste se narodil*a a když si chcete změnit jméno, tak nemůžete mít jméno druhého pohlaví. Dají vám jen jakýsi limitovaný seznam unisexových jmen, ze kterých si musíte vybrat, nebo se prostě musíte spokojit s tím jménem, se kterým jste se narodil*a. To se musí co nejdříve změnit, musí se to pro transgender a nebinární osoby v Česku udělat jednodušší. Zasloužíme si to.
Byli úředníci, lékaři a další lidé, se kterými jste musela v tomto ohledu komunikovat, vždy ochotní a chápaví?
Nepamatuju si, že bych někdy měla s někým problém. Doktoři nebo úředníci možná byli trochu zmateni v obličeji, obzvláště v začátcích mé tranzice, ale vždy mi naštěstí pomohli, vyhověli a respektovali mě.
Více o osobní zkušenosti Pavie si můžete přečíst v rozhovoru o vlastní tranzici zde.
