Rozhovor s učitelem – gayem: Když princezna miluje princeznu aneb jak učit děti o LGBT+ lidech, gay lásce nebo tranzici pohlaví?
Rozhovor nám poskytujete anonymně. Z čeho máte obavy?
Jsem učitelem na základní škole. Mám svůj pohled, který si myslím, že je o něco edukovanější než pohled často staromódních, uzavřených, rodičů. Ale abych svůj přístup mohl aplikovat, je potřeba, aby k tomu vyjádřila souhlas škola a aby vše proběhlo tak nějak v klidu. A zároveň mi není příjemné, aby všichni znali mou sexuální orientaci. Cítím, že s aktuálním naladěním ve společnosti by mi to zatím práci spíše ztěžovalo než naopak. Bohužel, tváříme se pokrokově, ale ne všichni takoví jsou.
Jednoduše řečeno se bojíte, pokud bude vaše jméno uveřejněno, že budou mít rodiče vašich žáků s vámi osobně problém?
Ano. Ve škole se střetávají děti z různých sociálních a ekonomických vrstev. Z různých ideologických prostředí, řekněme. Nejspíš si to pamatujete sama: Hlavně základní školy, pokud nejde o nějaké specializované, povětšinou dají dohromady třídu dětí ve stejném věku, což je často to jediné, co mají společné. Dětí je ve třídě hodně, takže snadno přehlédnete nadané nebo pomalejší, které mají nějaký problém, který neumí samy vyřešit, když nedáváte pozor. Já tyto rozdíly škatulkuji do takových dvou podskupin – první jsou rozdíly mezi dětmi, které jsou postavené na jejich fyzických schopnostech – všichni jsme se nějak narodili. Někdo hůř vidí, jiný má pomalý metabolismus a další je třeba přirozeně introvertní. Ale pak jsou tam i rozdíly, které působí rodiče.
Teď se dostáváme právě k té informovanosti. Jsou si podle vás české děti vědomy různých možných scénářů životních cest?
Obecně je tohle problém nejen v ohledech našeho tématu – tedy LGBT+ lidí. Já tomu říkám „předurčenost“. A ta se hodně těžko láme. Většinou, pokud máte oba rodiče sociálně slabé – jsou to lidé, kteří třeba mají základní vzdělání, pracují na dělnických pozicích nebo vůbec a nebyli jako děti rozvíjeni, bohužel vám jako jejich potomku hrozí totéž s mnohem větší pravděpodobností, než tomu je u dětí ze střední a vyšší třídy. A rád bych zdůraznil, že to není tím, že by tyto děti byly hloupé, že by se narodily s nižším IQ nebo že by byly horší než ostatní. Jsou prostě produktem výchovy svých rodičů. Opakují jejich vzorce. Jiné možnosti buď totiž neexistují nebo jsou extrémně limitované. Je to tedy pochopitelné. A stejně je to i s jejich informovaností, schopností komunikace, názory… Rodiče, kteří se dětem nevěnují, nutí jim jediný úhel pohledu bez vysvětlení a reagují na problémy nebo nesouhlas agresivně, samozřejmě vyšlou do školy jinak připravené dítě.
Je potřeba děti vzdělávat i v ohledech sexuální orientace, gender identity a podobných?
Podle mě je. Samozřejmě pomaličku. Je nesmysl sedmiletému dítěti vyprávět detaily o procesu operace při tranzici, to asi uznáme všichni. To ale není jen věc tohoto tématu. Stejně pomalu by se s nimi měly probírat i jiné důležité věci, jiná témata, ve kterých tápou, protože se před nimi tabuizují.
Jako příklad mohu uvést třeba problematiku třeba umírání. Jde o těžkou věc, kterou nevíme, jak dítěti podat, ale je potřeba, aby ji pochopilo – úměrně svému věku. Možná můžete dítěti zalhat, že jeho křeček utekl do světa na zkušenou, a zatajit mu, že jste to zvířátko právě vyhodili tuhé do koše. Ale co mu řeknete, až mu takto ze života zmizí blízký člen rodiny? Jak se vám to bude vysvětlovat v situaci, kdy sami budete truchlit? Pak často na dítě zničehonic v těžké chvíli vybafnete a divíte se, že máte oba trauma.
Jak tedy učit děti o nebinárních lidech, gay lásce nebo tranzici pohlaví?
Pomalu a přirozeně. Našli jsme způsob, jak otevírat dětem sexuální výchovu – jako malým jim říkáme, že se děti rodí – často třeba vidí těhotnou maminku a je jim vysvětleno, že sourozenec je v bříšku; vysvětlíme jim biologii; postupně jim říkáme o tom, jak se seznamovat bezpečně, jak se intimně sblížit bez rizika přenosu pohlavních chorob a často škola patnáctiletým uspořádá seminář nebo jim rozdá nějaké hygienické pomůcky. Existují knihy, pořady… Není to ještě úplně ideální, ne všichni rodiče a učitelé to zvládají na jedničku, ale jako společnost obecně tu snahu máme mnohem větší, než tomu bývalo za našich babiček. A to je moc dobře!
Tohle by mělo být stejné: Když se začneme bavit o plození dětí, zmiňme umělé oplodnění. Když o sexu, zmiňme ten homosexuální. Když budeme řešit hormony a intimní hygienu, proč ne to, že někdo prostě není sám sebou ve svém těle?
Když byste takto svůj přístup vysvětlil rodičům svých žáků, myslíte si, že by to stále byl problém? Že by nesouhlasili?
Je to tak na pětiny. Jedna pětina rodičů svoje děti na toto téma sama edukuje a často složitosti vnucují svým dětem formou příliš dospěláckou. To také není úplně ideální.
Druhá pětina se snaží s dětmi mluvit o čemkoli jejich jazykem. To je podle mě ideální.
Třetí pětina drží tabu a jazyk jim nerozvážete bez ohledu na to, jaký názor sami zastávají.
Čtvrtá je ochotná komunikovat a když se jim dostane rozumného argumentu, jsou ochotni změnit názor nebo trochu popustit uzdu. Případně dovolit alespoň někomu jinému jejich dítě opatrně zasvětit do složitých témat – třeba právě učiteli.
No, ale pak jsou tu rodiče, kteří prostě mají svou pravdu a nenechají si nejen nic vysvětlit, většinou vás nenechají ani domluvit. Jde o typ lidí, kteří i děti vychovávají stylem: „Uděláš to tak a tak, protože jsem to řekl/a!“ Nemají tendenci vysvětlovat, nechtějí nad věcmi přemýšlet. Mají je nějak nastavené a přes to nejede vlak bez ohledu na argumenty. A je opravdu smutné, kolik dospělých lidí takto funguje. Věřte mi, že opravdu hodně.