„Žere“ vás zlost či zášť? Raději se pokuste o odpuštění, zajistí vám nejen lepší pocit, ale dokonce i zdraví
V dnešní společnost jako by „odpuštění“ bylo přímo „sprosté slovo“, někdo na něj nahlíží jako na projev přílišné blahosklonnosti a slabosti, jiný zase jako na naprostou pošetilost. Vždyť by přeci mělo platit staré známé: oko za oko, zub za zub! Takže nejen neodpouštět, ale ještě ideálně úder vrátit! Ostatně – i odborníci na odpuštění jej definují jako proces, jehož výsledkem je doslova „ztráta touhy po odplatě“. Přesto se ale sebezpytování prostě nenosí a rozhodně není trendy. To ale nebylo ani v minulosti. Už Friedrich Nietzsche měl totiž v tom, jak obtížné odpuštění vlastně je, docela jasno. „Je mnohem snazší někoho urazit a následně prosit o odpuštění než být někým uražen a následně mu odpuštění poskytnout,“ tvrdil totiž. A zdá se, že mnozí by s ním souhlasili i dnes. Jen nejspíš netuší, že jsou vlastně sami proti sobě.
Odpuštění není jen pro mučedníky
I když by se mohlo zdát, že schopnost odpouštět je dnes víceméně výsadou určité hrstky lidí a že prospěch z odpuštění mají jen ti, kteří o něj usilují a stojí, opak je pravdou. Vlastně již existují vědecky podložené důkazy, že odpuštění má přímou souvislost s fyzickým i duševním zdravím těch, kdo jej „udělí“, a také bylo doloženo, že právě odpuštění je klíčové pro zdraví rodin, komunit i celých národů.
Odpuštění je ale možné spojovat také se „zmoudřením“, resp. považovat jej za jeho důkaz. Podle průzkumu realizovaného napříč cca patnácti stovkami Američanů totiž mnohem častěji druhým odpouštějí lidé středního a vyššího věku. Kromě toho výzkumníci v této souvislosti prokázali i významný vztah mezi odpuštěním druhým a lepším zdravím a také spokojeností se životem. „Odpuštění člověku přináší mír a pomyslné uzavření. Ale chce to čas. Je mnohem vhodnější říct někomu: ´Pokusím se ti odpustit´ než tvrdit, že odpustíte a zapomenete. To je protimluv. Odpouštět lze jen tehdy, pokud nezapomenete,“ vysvětluje tedy jeden ze světových odborníků na odpuštění z floridské univerzity Frank Fincham.
Zdroj: GiphyNezáleží přitom vůbec na tom, jestli byste měli odpustit partnerovi/partnerce po běžné hádce nebo se zbavit dlouhodobě zášti, kterou cítíte k někomu blízkému či kolegům v práci apod. Nevyřešené konflikty mají mnohem hlubší dopady na naše životy a zdraví, než se může zdát. „Být zraněný a zklamaný, to je obrovská zátěž,“ tvrdí tedy Karen Swartz, která vede poradnu pro dospělé trpící poruchami nálad. Chronický hněv dle jejích slov způsobuje, že tělo se uvede do režimu boje, či útěku – a následkem jsou změny srdeční frekvence, krevního tlaku a imunitní reakce. Všechny tyto změny nakonec mj. zvyšují riziko vzniku depresí, srdečních onemocnění a cukrovky. Naprosto opačný efekt má ale odpuštění. A jak se tedy s odpouštěním popasovat?
Odpuštění není snadné, ale stojí za to pokusit se o něj
Různých ran a křivd samozřejmě můžeme v životě utržit mnoho. Některé přejdeme mávnutím ruky, jiné se dotknou samotné naší podstaty. Od toho se pak odvíjí i to, nakolik obtížné bude samotné odpuštění. To je totiž regulérní věda. Věřili byste, že dokonce existuje Mezinárodní institut odpuštění? Ano – a dle něj je odpuštění de facto procesem, který ve čtyřech na sebe navazujících fázích zahrnuje celých dvacet kroků. DVACET! Ačkoliv to může znít přímo děsivě, spíše než o striktní manuál se jedná o jistou „mapu“ cesty k odpuštění – a člověk tak má možnost zastavit se na dvaceti různých místech. Některá mohou být pro toho konkrétního člověka irelevantní, jiná má již třeba za sebou. Naopak k některým obtížnějším místům je možné vrátit se zpět. Vše dle individuální potřeby.
Pokud vás ale dvacítka kroků jednoduše děsí, klidně můžete zkusit expresnější verzi odpuštění: prvním krokem je jednoduše zamyšlení se nad tím, jaké výhody by pro vás odpuštění mohlo mít (např. vás přestane daná věc tolik „žrát“ a nebudete cítit související úzkost), a také o tom, co jste vy sami třeba udělali špatně (protože nikdo není dokonalý!). Následovat by mělo zamyšlení se nad konkrétní situací a tím, jak (a proč) se choval druhý účastník sporu. A pak je už jen na vás, zda se k odpuštění odhodláte, nebo nikoliv. Ostatně, jak uzavírá Frank Fincham, „odpuštění je svobodná volba, ale minimálně každý může provést tuto analýzu ztrát a přínosů.“
