Sexuální orientace jako následek traumatu? Žena, která od jisté doby preferuje za partnerky jiné ženy, promluvila o stereotypizaci
Psaly jsme si o tom, že prožíváte poměrně náročné rodinné diskuze. Jak dlouho jim čelíte?
Je to už určitě pět let. Od doby, co jsem se rozešla se svým dlouhodobým partnerem. Bydleli jsme spolu v Brně, kde jsme oba studovali. Našli jsme si tam nájem. Bydleli jsme spolu poslední dva roky školy a pak dalších šest. Bylo to ve fázi, kdy se vás už všichni ptají, kdy bude svatba a sami tak nějak v duchu počítáte s tím, že to bude navždy. Nicméně já jsem si v určitý moment uvědomila, že mě ta představa opravdu děsí – namísto, abych se na to těšila.
Ale abych neutekla od otázky. Diskuze, které s mou rodinou probíhají, jsou na stole každou chvíli opravdu už od té doby, co jsem se od něj odstěhovala. Tehdy jsem se vrátila k rodičům. Musím říct, že mi hodně pomohlo, že jsem se měla kam vrátit. Neměla jsem tehdy skoro žádné úspory – dělala jsem práci, kde mě nijak zvlášť neplatili, ale byl to můj sen se dostat do oboru. Doufala jsem, že když tam vydržím a naberu praxi, časem se posunu. Byla to velká příležitost, ale finančně hodně limitující.
Proč jste se s partnerem rozešli? Navíc po takové době a v situaci, kdy okolí hovořilo o svatbě a zdálo se, že vám to vydrží?
Neměli jsme tak hezký vztah, jak to vypadalo. Prožila jsem psychický teror. Párkrát mě i uhodil, ale většinou jsem si to dokázala nějak ospravedlnit, že jsem to třeba vyprovokovala, nebo že byl unavený a neudržel se. Hodně dlouho jsem jeho nálady akceptovala a snášela. Když v něčem žijete dost dlouho, začne se to zdát normální.
Kdy se to normální zdát přestalo? Co bylo tím důvodem se opravdu rozhodnout a odejít?
Já jsem tehdy otěhotněla. Neplánovali jsme to, ale stalo se to. A mně došlo, že nechci, aby moje dítě vyrůstalo tak, jak jsme žili. Nebyl by to pro něj dobrý domov. Čtyři dny po tom, co jsem viděla dvě čárky na testu, jsem už seděla zase zpátky ve svém dětském pokoji s krabicemi a ulevilo se mi, že jsem pryč.
Takže nyní vychováváte dítě sama? Nebo máte střídavou péči?
Ono to nakonec nedopadlo. Potratila jsem v prvním trimestru. To se prý stává často, a proto se to ani nikomu nemá říkat, dokud těch třináct týdnů není za vámi. Já jsem se tehdy svěřila mamce a kamarádce. Možná jsem to zakřikla, nevím. Odešlo to samo. Ani jsem nemusela na žádné čištění. Bylo to jako velká menstruace, pokud to mám popsat. Nebylo mi dobře, krvácela jsem a hormony mi udělaly s psychikou své. Ale možná to byl i prostě jen smutek za to, co se stalo. Když jsem dojela do nemocnice, řekli mi, že s tím nic bohužel neudělají. Že ženy o takhle malá miminka bohužel přicházejí nejčastěji. Beru to jako znamení z hůry, že se to prostě nemělo stát. Možná to mělo přijít jen proto, aby mě něco donutilo konečně opustit přítele.
Takže jste si našla v tom celém neštěstí řekněme nějaký vyšší smysl?
Přesně tak.
Moc mě mrzí, co se vám stalo. Jak se vám daří teď?
U rodičů už naštěstí nežiju. Bydlím sama, pracuju, žiju normální život bez nějakých příkras, ale ani nějak komplikovaný. Myslím, že jsem spokojená.
Máte někoho nového?
Vztah to úplně není, ale vídáme se. Je to právě ta kamarádka, které jsem kdysi svěřila, že jsem těhotná. Hodně mi pomohla v době, kdy jsem se od bývalého stěhovala. S ní jsem taky zažila svou první zkušenost se ženami a otevřelo mi to úplně jiný pohled na vztahy. Předtím by mě ani nenapadlo, že budu někdy zamilovaná do ženy.
Od vašeho rozchodu s bývalým už je to nějaký ten pátek: dokonce několik let. S touto kamarádkou se stále jen vídáte a není to vztah? Čím to? Nestojíte o něj?
To je komplikované. Zkoušely jsme vztah, pak se rozešly, pak zase znovu. Několikrát nám to nevyšlo, tak jsme se teď dohodly na volném přátelském vztahu a uvidíme, co bude dál. Spolu nám to nejde, ale bez sebe už vůbec ne. Vždycky mi chybí, i když mě předtím třeba naštvala.
Jak rodina tuto kamarádku přijímá?
Právě, že vůbec. Jen jako kamarádku. Když jsem jim řekla, že s ní chci být, tak mi to nikdo nevěřil. Máma si dodnes – i po těch letech – myslí, že je to ode mě jenom nějaký úhybný manévr. Následek traumatu, který jsem prožila s bývalým. Že se mužům vyhýbám, protože se bojím. Ano, bylo to těžké období, ale myslím si, že jsem se s tím vším vyrovnala. Jediné, co se mi děje, je, že jsem prostě zamilovaná a v komplikovaném vztahu. To, že to není muž, je pro mě vedlejší.
Poznala jste i jiné ženy? Myslím tím intimně…
Ano. Když jsme se střídavě rozcházely, několikrát to v mezidobí vypadalo na vztah s někým jiným, ale nevyšlo to. Vždycky jsem se vrátila „k té mojí“. (smích)
I přesto rodina nechápe, že jednoduše jde o vaši sexuální orientaci?
Nevěří mi, že jsem bisexuální, nebo dokonce lesba. Já vlastně nevím, co z toho jsem. Dodnes umím ocenit pěkného chlapa, ale už o vztah s nimi prostě nemám zájem. Podle mě je to stereotyp, že ženy, které si s muži projdou něčím těžkým, se lusknutím prstu stanou lesbami. U mě to bylo prostě řízení osudu a poznání sebe sama. Nejsem na ženy proto, že se bojím mužů. Otevřela jsem se novým možnostem a našla jsem se v nich.
