„Nenávidím svůj penis,“ svěřila se čtenářka, která započíná svou změnu pohlaví. „Nejhorší je moje výška a stavba těla,“ zoufá si
Povídáme si na Prague Pride. Účastníte se každý rok?
Byla jsem na čtyřech. Předtím jsem nechodila, protože předtím jsem to měla všechno jinak. Měla jsem manželku, byla jsem takový ten klasický ženáč. Ale kromě toho, že jsme spolu byli nešťastní jako pár, jsem navíc byla nešťastná i proto, že jsem se vždycky cítila jinak. Měla jsem dojem, že jsem odsouzená k tomu žít život v těle někoho jiného. Trpěla jsem depresemi, kterých se dodnes nemůžu zbavit. Je to takové jako na houpačce. Někdy je mi líp a chci se bavit a žit a jindy třeba ani nevylezu z postele a kdybych nemusela do práce, asi bych v ní zůstala i několik dní. Jako chlap jsem dělala všechno správně: Chodila jsem do práce, snažila jsem se pomáhat doma, být milá na svou ženu, fungovat. Ale bylo to celé proti mojí přirozenosti. Nesnášela jsem i ten klasický sex, kdy jsem fungovala stereotypně jako „samec“, jestli si rozumíme.
Nyní ale započínáte změnu pohlaví a berete hormony. Co se změnilo? Kdy jste se rozhodla do toho jít?
Rozvedla jsem se ze všech možných myslitelných důvodů. Opravdu to manželství nestálo za moc. No a když jsem byla sama, začala jsem si uvědomovat, že jsem najednou nejenom sama, ale už na mě ani nemají vliv třeba rodiče nebo blízké okolí, které jsem měla na škole. Najednou jsem si připadala svobodnější. Nejhorší na celém tomhle procesu pro mě totiž bylo to nějak vysvětlit lidem. Těm, co mě znají.
Tuto část tedy máte za sebou? Pověděla jste to okolí – rodině a známým?
Části. Vlastně jen mamce a se zbytkem jsem buď ukončila kontakt, anebo se to dovídají tak nějak organicky z Facebooku a tak. Změnila jsem si totiž i jméno: Ono v období změny se to většinou dělá tak, že si zvolíte jakoby neutrální formu jména. Takovou, která neodkazuje ani na muže ani na ženu. A pak se to řeší dál. Přišlo mi na to hodně dotazů, tak jsem si jednoho dne prostě napsala status, u kterého jsem vypnula komentáře. Aby to prostě všichni věděli, ale já abych to nemusela řešit.
Takže jste to vzala cestou nejmenšího odporu a nejrychlejšího „strhnutí náplasti“?
Přesně tak. Lidi, kteří to nechápou a nepodporují mě, ve svém životě nepotřebuji, takže se mi hodně protřídili blízcí, ale je mi to jedno. Chci hlavně už mít kompletní proměnu za sebou. Všechno to trvá hodně dlouho. Člověk si ani neuvědomuje, jak zdlouhavý a finančně náročný proces to je. Musíte se bavit se sexuologem, psychologem, posuzují vás, jestli si náhodou nevymýšlíte, je to místy hodně ponižující. K tomu navíc spousta doktorů, hormony dělají s náladami své, a když se přidá ještě nějaký chytrák, který vás začne kritizovat, máte toho dost a prostě začnete ty lidi rovnou mazat.
Kdy jste si začala uvědomovat, že jste žena? Věděla jste to celý život?
Uvnitř jsem to cítila vždycky. Ale ono se o tom těžko mluví. Takže to v sobě potlačujete, ale nejde to navždycky.
Kdysi jste se oženila… Přitahovala vás vaše manželka?
Ano. Já totiž, abych nebyla málo „divná“, jsem totiž na holky, takže ano. Jako jsem schopná spát i s klukem, nevadí mi to. Ale holky se mi obecně líbí víc.
Hovořila jste o své změně s exmanželkou? Pochopila jsem, že rozvod byl v celém tom rozhodování velkou zlomovou chvílí.
Ne. Od rozvodu spolu nemluvíme. Nemáme nic společného. Naštěstí jsme neměli děti, takže jsem ráda, že je z mého života pryč a můžu začít znovu. Byť vlastně s ničím. Bydlím ve spolubydlení a všechno, co mám, teď vrážím do nového šatníku, věcí, které jsem vždycky chtěla, ale nekoupila jsem si je, a tak.
Tím myslíte třeba kosmetiku a takové věci?
Ano. Učím se líčit, protože mě štve, že vousy jsou pořád vidět. Jsou to takové tmavé mapy na obličeji a asi bude potřeba laser, protože hormony na to asi nebudou stačit. Já mám bohužel smůlu v tom, že jsem hodně tmavý typ, a navíc vysoká a stavěná jako chlap. Mám široká ramena, hodně ochlupení… Trochu se to teď po hormonech ztrácí, ale není to takové, jak bych si to přála. Hodně mě to trápí.
Trápí vás i ta výška? Přeci i ženy, které se narodily v ženském těle, bývají někdy vyšší než většina jejich kamarádek…
Ale já jsem opravdu hodně vysoká. Vyšší než spousta chlapů. Mám doma hodně oblečení, které bych ráda nosila, jenomže já v tom zatím vypadám prostě jako chlap v sukni. To mě hrozně moc mrzí, protože nesnáším pohled do zrcadla. Do práce tak pořád nosím svoje staré pánské oblečení nebo si jen vezmu džíny a tričko s více dámským střihem, ale nemůžu to přehánět. Bojím se reakce šéfa. Pracuji v obchodě a nechce se mi to vysvětlovat ani zákazníkům ani kolegům. Je to pro mě hodně citlivá záležitost.
Takže se stydíte za ten rozpor mezi tím, jak si přejet vypadat a jaká zatím jste?
Samozřejmě. Představte si, že se ráno probudíte a vypadáte jako chlap. A máte si oblíct oblečení, které běžně nosíte. Víte, že na vás budou lidi koukat. Zvládla byste cestu do práce?
To neumím posoudit, ale věřím, že musí být těžké žít v rozporu s vlastním tělem…
To je a hodně. Nechci působit nějak vulgárně nebo masochisticky, ale opravdu mám chuť si penis někdy uříznout. Nenávidím ho. Mívám stavy, když se třeba sprchuju, že si říkám, že to přeci musí jít. Že musí být i nějaká rychlejší cesta, jak se ho zbavit a jak se změnit. Chodím po ulici a závidím všem ženám jejich postavu, a to bez ohledu na jejich váhu nebo vzhled. Pořád je jasné, že jsou to holky. A neuvědomují si, jaké mají štěstí. Trápí se nadváhou nebo jinými prkotinami, ale pořád je vidět, čím jsou. Mají obrovskou kliku!
