Nová prsa dnes touží mít i muži. Od prsních implantátů si slibují překvapivé výhody, a to včetně lepší kariéry
Troška prsní historie
Necháme-li stranou implantáty určené ženám, i ty, jež cílily na muže, byly původně určeny k řešení zdravotních problémů. Metody pro vkládání prsních náhražek do oblasti mužského hrudníku tedy byly vyvinuty již v 70. letech minulého století a směřovaly zejména pacientům, kteří trpěli tzv. Polandovým syndromem, tedy genetickým (vrozeným) onemocněním, v jehož důsledku se jedna strana hrudníku v podstatě nevyvíjí (člověku schází jeden prsní sval). Jenže jak známo, od altruismu je ke komerci jen krůček, takže když muži zjistili, že podobné možnosti jako ženy mají i oni (samozřejmě, že co do tvaru byl záměr zcela jiný, cílem bylo mužská prsa náležitě vyrýsovat), začali po takovém „zdokonalení“ toužit, aniž by trpěli jakýmkoliv zdravotním problémem. Již v roce 1988 tak plastická chirurgie v americkém Beverly Hills skutečně nabízela zákrok, jehož výsledkem bylo „zvětšení“ objemu hrudníku a vyrýsování prsou, a to všem mužům, tedy i těm, kteří byli úplně zdraví.
Když následně v roce 1990 jeden z amerických časopisů o proceduře napsal, že se jedná o možnost dostupnou pro všechny muže (cena byla tehdy 6 500 dolarů za jeden implantát), mnozí čekali, že z prsních náhražek pro muže se stane podobný hit jako z těch určených ženám. Aby ne – právě v devadesátých letech začaly počty mužů, kteří se rozhodli využít služeb plastických chirurgů, prudce narůstat. Přesto ale mezi muži přetrvávala určitá nedůvěra v samotný zákrok a v to, jak bude jejich tělo na implantát reagovat (např. v souvislosti se sportem či větší fyzickou námahou), a to navzdory letitým zkušenostem lékařů s implantáty pro ženy. Na popularitě mužským prsním implantátům překvapivě nepřidala ani přezdívka, kterou si následně operace vysloužila, tedy „Arnie“, a to samozřejmě po Arnoldu Schwarzeneggerovi. Určitou míru skepse vůči zákroku však neskrývali ani mnozí lékaři, dle jejichž názoru bylo možné na prsních svalech zapracovat a výsledek byl srovnatelný s výsledkem (do jisté míry zbytečné) operace.
Časy se mění
I když v minulosti se ale prsním implantátům v rámci mužské populace přílišné pozornosti nedostalo, dnešní situace je zcela jiná. Mužská estetická chirurgie zažívá svůj boom a podle dr. Douglase Steinbrecha, plastického chirurga, který působí na Manhattanu, muži mají pro podstoupení zkrášlovacích zákroků hned dva zásadní důvody – nejenže chtějí vypadat dobře, ale zároveň si chtějí zachovat konkurenceschopnost na trhu práce (ano, čtete dobře…). „Pro muže se operace stává klíčovým nástrojem, který jim pomáhá uspět. Na trhu, kde je nezbytné vypadat fit, mladší a mužnější, platí, že čím lépe vypadáte, tím větší máte šanci stoupat na kariérním žebříčku,“ vysvětluje Steinbrech přímo.
Prsní implantáty určené mužům – ač samotný zákrok stále patří mezi ty méně časté – se tedy postupně opět dostávají do centra pozornosti. A to i proto, že mužský ideál krásy se změnil a ne každému se daří dosáhnout kýžených výsledků vzpíráním či dalším cvičením. I když i dnes se specificky k „umělým mužským prsům“ pojí určité stigma (jako by ti, kteří se pro zákrok rozhodnou, byli moc líní nebo moc ješitní). A samozřejmě nelze opominout ještě jednu rovinu: podle dr. Adriena Aiacheho je problémem také homofobie. „Spousta mužů s prsními implantáty jsou gayové, v mé praxi je to až 80 %,“ tvrdí. A jeho slova potvrzuje i osobní trenér Anthony Durante, dle nějž znamenají implantáty v případě mužů skutečně „ostudu“ (na rozdíl od těch ženských – platí totiž také to, že ženám prsa ani při sebevětší snaze samozřejmě nevyrostou) a to, že je muž „slabý“.
Na druhou stranu ti, kteří zákrok podstoupili, tvrdí, že výhody v rovině psychické jsou značné. „Pokaždé, když se muž podívá do zrcadla, vidí svou hruď. Přirozeně je tak středem jeho pozornosti nebo dokonce posedlosti,“ popisuje tak Anthony Durante s tím, že dobře vyrýsované prsní svaly do světa hlásají: „síla, zdraví, mužnost“. A komu nejsou tyto „vlastnosti“ dány, může si je dnes (navzdory všem předsudkům) dopřát díky plastické chirurgii.
Vzhled na prvním místě
Samotný zákrok údajně není nijak náročný – řez široký několik málo centimetrů je veden vysoko v podpaží v oblasti, kde mužům roste ochlupení. Následně je pod svalem vytvořen prostor, který je bez nervů a krevních cév, kam je vložen implantát (ten je samozřejmě odlišný než v případě žen, a to i nejen co do tvaru, ale i konzistence). Řez je pak zašit a celý proces pokračuje na druhé straně hrudníku. Zotavení trvá kolem dvou týdnů. Jako každý zákrok má ale i tento svá rizika – může dojít např. k pohybu implantátu – a „pacienti“ je mohou také na dotek cítit. „Svým klientům vysvětluji, že např. při zvedání věcí nebo extrémním pohybu mohou cítit okraje implantátu. Nikdy samozřejmě nelze dosáhnout výsledku, jako by svaly byly jejich,“ popisuje tak dr. James Romano, který tento typ operací provádí. I přesto počty mužů, kteří touží po „Arnieho hrudi“, dnes postupně rostou. Pokud bychom na tom měli najít něco pozitivního (tedy, kromě zvýšeného mužského sebevědomí, což by však nebylo třeba, kdyby dnešní kultura nestavěla vzhled na první místo) možná s nárůstem zájmu o mužské prsní implantáty postupně alespoň zmizí nějaké ty předsudky. Přesto je to ale (vzhledový) začarovaný kruh…
