Drsné standardy gay krásy: Na seznamce nadávali Petru Kokšalovi do tlustého prasete. Stejní lidé ho nyní zvou na rande
Vám se povedlo opravdu hodně zhubnout. Kolik to bylo?
Aktuálně je to asi 63 kilo.
Jak se hubne taková váha?
Těžko (smích). Člověk si musí napřed srovnat hlavu. Když tohle vyjde, už to jde samo. Můj prvotní cíl byl dost na pohodu – takové to „ženské“ zhubnout trochu do plavek. Nastartovat se mi to díkybohu povedlo hezky a plynule to pokračovalo dál.
Kolik vám bylo let, když jste začal hubnout?
Měl jsem štěstí. Během lockdownu začali všichni nabírat, protože jsme prostě seděli doma. Já se před těmi dvěma lety rozhodl ke změně. Bylo mi třicet čtyři.
Předtím jste vždycky bojoval s nadváhou?
Já s tím tak úplně nebojoval (smích). Já se měl rád i v dobách, kdy jsem byl tlustej. Abych vám odpověděl: Na fotkách jsem ještě v první třídě vypadal úplně stejně jako jiné průměrné děti. Padla druhá a už tam ta koulička byla viditelná. Přitom jsem odmala závodně tancoval. Hodně jsem trénoval, měl jsem pohyb pětkrát v týdnu dvě hodiny. Spíš než o životní styl u mě šlo o takovou tu „úžasnou“ predispozici, kdy můj táta pochází ze šesti dětí a jejich průměrné proporce jsou 165 centimetrů a 130 kilo. Já jsem naštěstí vyšší, mám nějakých 183 centimetrů a počáteční váhu jsem měl 151 kilogramů. A to jsem si myslel, když jsem tehdy vlezl na váhu, že mám „jenom“ 130. Bylo to zajímavé překvapení a asi můj strop. Podle fotek jsem byl v té době asi největší sloník.
Co vás motivovalo ke změně?
Začnu od konce, což je vtipná historka: Byla zima, pršelo, auto jsem měl zaparkované daleko od obrubníku. Když jsem se natáhl, abych nastoupil, praskly mi kalhoty. Takže jsem musel s holou p*delí dojet do obchodu, kde jsem vběhl do kabinky se převléct. Byl jsem nadšený, že pořád mají mou velikost, ovšem jaké to pro mě bylo překvapení, když jsem se ani do té největší už nevešel! Tehdy jsem naštvaně odjel, zajel jsem do KFC, kde jsem se za asi sedm stovek přejedl tak, že jsem nemohl dýchat, a tam zazněla ona známá hláška: Od zítřka budu hubnout. Ale s tím, že jsem to opravdu dodržel.
A pokud bychom začali od začátku?
Moje primární motivace? Řeknu to hodně napřímo: Když se pohybujete mezi gayi, zjistíte, jaká tam funguje šílená povrchnost. Musíte splňovat jistá kritéria – „hodnoty hezkosti“. Já jsem byl devět let sám a celou dobu jsem od chlapů poslouchal jednu písničku pořád dokola: „Víš, ty bys v tom obličeji i byl docela zajímavej, ale zbytek je hrůza.“
To muselo bolet…
Já jsem si pořád opakoval, že mě ti lidé neznají, a uklidňoval se tím. Že mě soudí moc brzy jen na základě vzhledu, což není fér. Ale jak roky běžely, došlo mi, že mají asi pravdu, a pokud s tím nic neudělám, budu si tu navždy žít svůj single život se svými dvěma čivavami. A já nechtěl být sám. Teď už všechno dělám pro sebe. Ovšem prvotní důvod přišel zvenčí, to přiznávám, byť to není dobře.
A pomohlo to? Našel jste lásku?
Čerstvě mohu říct, že ano. Je to asi měsíc. Je ovšem vtipné, že moje láska je člověk, kterého znám už tři roky – takže mě znal i v mém „velkém“ období. Dopadlo to ale až teď, ne na základě mé změny, spíš proto, že se ten člověk měl dlouho problém najít.
Jak to myslíte?
Měl jsem prostě štěstí na o dost mladšího partnera. Vypadá jako chlap, to je pro mě důležitý: že nevypadá jako nějaká – jak já říkám – „tetka“. Kdyby se mi líbili zženštilí chlapi, přijde mi, že pak nemusím být gay. Ale je o dost mladší. A myslím, že potřeboval čas, aby si sám věci srovnal. Nechci ho nijak blíž zmiňovat, protože vím, že s jeho otcem by to asi nebylo snadné, kdyby se dočetl, jak to je. Já vlastně ani nevím, jestli ví, že jeho syn má chlapa, nebo jestli si myslí, že pořád hledá holku… Tyhle věci jsou složité, a tak to zatím necháváme dost soukromě.
Rozumím. Vraťme se tedy k tomu hledání lásky. Setkal jste se někdy s někým, kdo vás napřed odmítl, ale po vaší změně přišla i změna v jeho přístupu?
Rozhodně. Lidi si neuvědomují, že třeba i seznamkové chaty mají historii. Kdysi mi kupříkladu jeden hošan psal fakt odporné zprávy. Že jsem tlustý prase, že lidi jako já by se měli nechat dobrovolně střílet, proč člověk jako já vůbec existuje, a tak dále. Zarazilo mě, že stejný chlap byl teď schopný mi dát lajk a poslat mi zprávu: „Čau fešáku, nechtěl bys zajít na kafe?“
Určitě moc rád, že?
Říkal jsem si, že mu asi nedochází, co psal. Nebo se nepodíval do historie tři čtyři roky zpátky. Mně s podobnými lidmi stálo za to se potkat, bavit se vyloženě jen pro tu srandu a brát to tak, že je mi ten člověk úplně jedno. Chceš si zakoketovat? Zakoketuj si, mně je to buřt. Je to samozřejmě moje mužská ješitnost ve smyslu jupí, já to vyhrál a teď běž.
Považujete se sám za povrchního?
Přiznám se, že jak se člověk mění, začne na ten vzhled koukat taky. Je to hloupé říct, ale je to pravda – nebudu lhát. Nicméně třeba můj přítel nesplňuje ani jednu z věcí, které jsem si říkal, že se mi extrémně líbí, přitahují mě a jsou pro mě chtěné. Řekl bych, že ani nevypadá jako ten „gay prototyp“. A stejně mi připadá hezkej. Realita je někde jinde než na povrchu. Kdybych na to koukal povrchně, tak ten vztah teď nemám.
Myslíte si, že je rozdíl mezí tím, jak gayové skutečně vypadají, a tím, jak si společnost myslí, že vypadají?
Určitě. Hodně lidí si myslí, že gayové chodí v růžové, snaží se na sebe neustále upozorňovat a tak… Já si myslím, že třeba na první dobrou nemám klasický projev gaye. To mě přitahuje i na ostatních.
Vysoké standardy si do velké míry rýsují sami gayové. Není to paradox?
Je. Spousta gayů bude tvrdit, že to tak není, ale je. Hledáme dokonalou postavu, krásný vzhled, styl oblékání, nadupané boxerky… Přitom ten, kdo tohle hledá, to často sám ani nenabízí.
Jsou gayové při výběru chlapa krutější než ženy?
Já bych řekl, že stoprocentně. I když samozřejmě jsou tu i takoví, jako jsem byl ještě nedávno já: tak trochu zoufalí, kteří budou vděční za to, že je má aspoň někdo rád. Nicméně uspět je rozhodně náročnější. Nevěřím tomu, že bych si našel lásku, kdybych měl i nadále sto padesát kilo. Asi bych zůstal na seznamkách, propadl se do psaní bůhví o čem – pravděpodobně jedině o prasárnách –, ale k reálnému vztahu by to nevedlo. Nechcete totiž skončit v brutálně zoufalém stavu. Mě v té době oslovovali především takoví chlapi, kteří na tom byli stejně jako já ve stylu: Nevadí, že jsme tlustí, budeme tlustí spolu. Ale dva sloníci, to už je prostě moc. Ani na blbou horskou dráhu vás vedle sebe nepustí, protože jste moc těžcí.
Mohou se standardy krásy gayů změnit?
Nevím. Dokud se komunita bude zobrazovat dokonalými vysvalenými obrázky, moc tomu nevěřím. A to i přesto, že takového top standardu dosáhne málokdo. Já už se každopádně do nadváhy vrátit nechci. Přecházet z XXXL do S a pak zpátky je strašně náročný. Je to i dost drahý (smích), takže už ne. Uznávám, že se cítím líp. Nemusím už letušku v letadle žádat o pás pro těhotné, což je neuvěřitelná úleva od potupy. Vím, že to zní vtipně, ale bylo to ponižující. Zpětně vlastně příliš nechápu, co jsem si myslel o některých svých starých snímcích. Proč mi připadaly hezké nebo co jsem doufal, že na tom kdo uvidí. Jsem rád za to, jak to je teď.
