Co s rakovinou prostaty? Splnit si sen! Jaromír Jíra usedl po šedesátce na čtyřkolku a úspěšně zajel celý off-road Rallye Dakar
Rovnou začnu obtížným tématem: Potkala vás těžká nemoc. Kdy proběhla diagnóza?
V padesáti letech se chodí na preventivní prohlídku, kde vám všechno zkontrolují. Ta byla v pořádku, ovšem tři roky nato v krvi našli něco nového – zvýšené PSA. To ukazuje na možnost rakoviny prostaty. Začalo kolečko vyšetření a PSA se dále zvyšovalo, kvůli čemuž nakonec proběhla i biopsie. V té našli rakovinné buňky. Byl jsem postaven před skutečnost, že teda opravdu mám rakovinu, a musel jsem vyřešit otázku, co budeme dál dělat.
Jaké byly vaše možnosti?
Tenhle typ rakoviny je díky bohu takový „nejpomalejší“. Lidé, kteří nevědí, že jsou nemocní, přežívají třeba i deset let. Každý typ léčby vám přinese omezení v životě, takže se člověk rozhoduje, jestli zůstat na tomhle světě těch deset let bez omezení, nebo jestli se vrhnout do řešení. Pak jsem si uvědomil, že mám vnoučata a chci s nimi být co nejdýl, a tak jsem přistoupil na nejstandardnější metodu.
A to je?
Operativní odstranění prostaty. Když se všechno povede, může člověk klidně žít do osmdesátky a být v pohodě. Nicméně většinou se třeba po pěti letech začnou hodnoty PSA opět zvyšovat. Pak přijde další krok: ozařování toho místa. Statistiky opět ukazují, že to funguje na třeba dalších pět let. Další roky jde pak získat hormonální léčbou, kdy toho mužského překopou trochu na ženskou, aby se zbylé rakovinné buňky lekly, co se to děje, a zase je to zabrzdilo. Poslední stupeň je pak chemoterapie, která může přinést dalších pět let. Když si to takhle po těch pětiletkách spočítáte a uvěříte statistice, dojde vám, že máte před sebou pravděpodobně dvacet let. Se štěstím víc. No a se smůlou…
Rozumím. Jaké jsou první emoce ve chvíli, kdy přijde taková zpráva?
Já jsem naštěstí potkal mladého skvělého doktora, který mě přesvědčil k léčbě a abych nezůstal pasivní a nečekal, že budu mít pohodových pár let, než umřu. V první moment je to totiž samozřejmě strašný. Říkáte si, proč zrovna já. Ale jakmile začnete bojovat, je to z mé zkušenosti ta správná cesta. Mluvím tu totiž s vámi o roku 2011 a pořád jsem tady.
Změnilo to nějak vaše vnímání?
Začal jsem jinak pohlížet na život. Začal jsem uvažovat, co bych rád stihnul, viděl nebo zažil, pokud mě v dohlednu čeká konec. Kdo zná řecké báje a bibli, zná polovinu historie lidstva, takže jsem hrozně moc chtěl vidět africký Atlas – tam, kde Atlas zkameněl, když viděl hlavu Medúzy. Jsem nadšenec do motorek – dělal jsem třeba i kurzy pro mladé kluky, jezdili jsme do Alp a tak – čili jsem si řekl, že se na motorce projedu po Africe. Kamarád mi ale navrhnul něco ještě lepšího. Zavolal mi a říká: „Míro, nedělej to, přihlas se na Intercontinental Rallye!“ To je rallye po stopách bývalých dakarských tras. Jezdí se každoročně shodou okolností právě od roku 2011, protože v roce 2009 se v Mauretánii střílelo a bylo nutno tu událost odvolat. Dakar přestěhovali, takže se jezdil v Jižní Americe. Dneska se jezdí v Saúdské Arábii. Ale já vždycky říkám, že to přeci pak už není Dakar! Dakar musí končit v Dakaru!
Takže jste se zúčastnil?
Nějaký pan Vašátko tuhle soutěž obnovil a začal jezdit po stopách původních tras z osmdesátých a devadesátých let. Stalo se z toho Dakar Rallye – událost omezená na maximálně 100 posádek a bez kamionů. Tak jsem si řekl, že to prostě zkusím! Přemluvil jsem kamarády, že zkusíme takzvaně light adventure verzi, kdy se jede jenom do půlky (3 000 km) a pouze po supportních trasách s tím, že si můžete nějaké závodní trasy vyzkoušet. Bylo to drsný, žádný pohodový výlet do Alp, jak jsme byli zvyklí, ale měl jsem z toho ohromně silný zážitek, a tak jsem si řekl, že to zkusím i naostro.
To je obdivuhodné! Neobával jste se, jak to zvládnete?
Říkal jsem si především, že už moc času nemám a jestli mě čeká hormonální léčba, která s sebou nese osteoporózu, tak bych nějaké kotrmelce z převrácené čtyřkolky už taky nedal. Měl jsem vlastně poslední šanci.
Jsou přípravy náročné?
Nenechal jsem nic náhodě. Pořídil jsem si doprovodný tým – dodávku, mechanika a „ředitele“ výpravy, který řeší vše od přechodu hranic po jídlo. Musíte mít řadu náhradních dílů, zásoby, vyřízené papíry… Na čtyřkolku je to všeobecně obrovsky náročná trasa. A tak někdo zvládne třeba i jen jednu nebo dvě etapy. Za deset ročníků této soutěže startovalo celkem 40 čtyřkolek a z toho do Dakaru dojely dvě. Na jedné z nich jsem jel v roce 2020 já.
Jak jste to zvládl se svými zdravotními komplikacemi?
Léčba rakoviny prostaty je samozřejmě náročná i na psychiku. Říkáte si jako chlap – tak to je konečná. Prostě „to“ na nějakou dobu přestane fungovat úplně. Po ozařování jsem byl i lehce inkontinentní. Aby toho nebylo málo, tak někdy tam byla inkontinence a jindy zas nešlo močit vůbec, takže jsem se musel naučit s cévkou.
To bylo v období právě onoho velkého závodu?
Ano. Kromě zásob jídla jsem s sebou holt měl kufr plen pro muže a krabice s cévkami. Vlastně to bylo úsměvné.
Jaké máte nejsilnější zážitky z Dakar Rallye?
Začínalo se pěkně v dohledu Eiffelovky. Zahájení bylo opravdu krásné. Ale nenechte se zmást, je to neuvěřitelně náročná trasa. Je to off-road v Africe! Je něco jiného jet supportní trasy a odpočívat a jet opravdu závod. Jde o třináct ostrých etap. Někdy za den přivezete na tachometru i 800 km. To je šílená porce. Přijedete, spadnete ze čtyřkolky na zem, ostatní vás umyjí, nakrmí, opraví vám čtyřkolku, ráno vás posadí zpátky na stroj a letíte trasu dál.
Byly chvíle, kdy jste to chtěl vzdát?
Někdy jsem si říkal, že kdyby to šlo, radši bych se vrátil. Měl jsem dojem, že se to fakt nedá. Ale máte s sebou lidi, kteří pro ten váš cíl taky obětovali hodně. Už jenom kvůli nim se na to nemůžete vykašlat.
Tímto bych rád poděkoval závodním týmům Wings Team Offroad, Endeavour Team a mému doprovodu Petru Polaneckému a Tomáši Hancovi.
Jaká byla nejsložitější situace?
Bylo toho hodně… Celý závod se jezdí pro jistotu se dvěma navigacemi. Jenže mně třeba vyply obě dvě. Po cestě totiž neustále víří písek, který se dostane naprosto všude, a tak jsem se modlil, abych aspoň jednu dokázal vzkřísit. Když se to povedlo, strašně se mi ulevilo. Sice už dneska mají kontrolu, kdo, kdy a kam přijel, nebo nepřijel, a nenechají nikoho umřít v poušti, ale i tak se bojíte. Jednou mi dokonce vzplanula čtyřkolka. Jedu, jedu, cítím nějaké teplo na nohou. Tak zastavím a najednou to blaflo o to víc. Sotva jsem stihl seskočit. Uhasil jsem to hasicím přístrojem, použil jsem i vodu, kterou jsem měl na pití, protože tu s sebou mít musíte i v báglu na zádech. A vylil jsem i poslední záchranu – plechovku koly, co jsem měl s sebou. Je vlastně zázrak, že se mašina pak dala ještě rychle opravit a rozjela se.
To jste i navzdory nemoci zvládl neuvěřitelně náročnou výzvu. Klobouk dolů. Jak se to má s vašim zdravím nyní?
Nebýt vědomí, že jsem nemocný a tiká mi čas, asi bych se nikdy neodhodlal ten závod opravdu podstoupit, takže to vlastně nebylo tak úplně navzdory rakovině.
Teď mě čeká ta hormonální léčba, protože se to zase trochu víc ozvalo… Ale já tu ještě musím být. Ještě jsem vnoučata nenaučil plést košíky. Nikam se nechystám. Víte, on si tu nemoc člověk hlavně nesmí vpustit do duše. To říkám pořád a radím to i ostatním.
