Středověký fenomén dvoufázového spánku byl lidem vlastní od pradávna. Jaký význam mělo dvojí spaní a proč se dnes již vytratilo?
Když historik Roger Ekirch na počátku 90. let minulého století zkoumal historii využívání nočního času, mj. se zaměřil také na období mezi raným středověkem a průmyslovou revolucí. Chtěl na toto téma napsat vlastní text, ale specificky spánku se chtěl vyhnout, jelikož měl pocit, že spánek je jednoduše úplně běžná biologická konstanta – a rozhodně si nemyslel, že by objevil cokoliv nového. Při procházení různých kriminálních příběhů, které dle jeho zkušenosti obsahují celou řadu zajímavých informací, jež se vůbec netýkají samotného zločinu, však narazil na zmínku o tzv. „prvním spánku“. A to v něm vyvolalo podezření, že nutně musel existovat i nějaký „druhý spánek“...
Během následujících měsíců tedy Ekirch prošel archivy a našel o tomto záhadném fenoménu celou řadu poznámek. A nejen v záznamech o zločinech. Jak se totiž ukázalo, první a druhý spánek byly v minulosti naprosto běžnou praxí, která – mimochodem – pronikla v drobných náznacích, ale i explicitních zmínkách i do dodnes známých literárních děl, např. i do Chaucerových Canterburských povídek. Nakonec Ekirch našel náhodné odkazy na systém dvojitého spánku v podstatě ve všech formách, jaké si lze představit – v dopisech, denících, lékařských učebnicích, filozofických spisech, novinových článcích, v divadelních hrách…A vzhledem k celé řadě historických důkazů tedy vědec dospěl k závěru, že právě tento způsob spaní byl po celá tisíciletí dominantním způsobem spánku – standardem, který znali již naši dávní předci. Ostatně, nejstarší zmínku o prvním a druhém spánku objevil vědec v textu z 8. století př. n. l, který pravděpodobně znáte – tedy v řeckém eposu Odyssea. A tak jej nakonec sám pojmenovat jako „bifázový spánek“. Co to ale v praxi znamenalo a proč dnes, ve 21. století, o prvním a druhém spánku v podstatě nikdo nic neví (natož aby jej praktikoval)?
Jiný život, jiný spánek
Odhalení principu dvojího spánku samozřejmě souvisí se způsobem života v minulosti. Sám Ekirch pak udává příklad běžného fungování lidí v 17. století, kdy většina těch, co si to mohli dovolit, uléhala do postelí či na slamníky okolo deváté hodiny večerní. Až do rána ale lidé nespali. Přibližně kolem jedenácté (či o hodinu nebo dvě později, dle toho, v kolik ulehli) totiž vstali – ne však kvůli hluku nebo jakýmkoliv rušivým vlivům, ale prostě úplně přirozeně jako se dnes lidé budí ráno. V čase mezi prvním a druhým spánkem, označovaném jako „the watch“, pak lidé dělali vše, co bylo třeba. „Dle záznamů lze soudit, že lidé po probuzení z prvního spánku dělali téměř cokoliv,“ tvrdí Ekirch. Někteří tedy např. plnili běžné úkony jako přikládání do ohně, jiní vyrazili např. na kontrolu hospodářských zvířat nebo se dali do rozličných domácích prací. Jak Ekirch zmiňuje, nalezl např. záznamy o sluhovi, který v tomto čase mezi půlnocí a druhou hodinou ranní pro svého zaměstnavatele uvařil várku piva, naopak zločinci v tomto čase zkoušeli své zlodějské štěstí. Kromě toho byla tato doba také časem k modlitbám. Ovšem zapomínat nelze ani na sex.
Zdroj: Giphy
Ano, lidé také tento čas mezi dvěma spánky využívali prostě k tomu, že zůstali v posteli. Někteří si jen povídali, jiní se věnovali příjemnějším aktivitám, tedy sexu. A vlastně je to logické – zejména ti, kteří pracovali fyzicky, si mohli během prvního spánku odpočinout, nabrali síly a ty pak mohli náležitě zúročit. Takže „spánkové mezidobí“ bylo dle výsledků Ekirchova bádání zároveň nejčastější dobou pro početí potomstva. Po všech vyčerpávajících aktivitách nakonec lidé zase ulehli ke spánku druhému, který končil běžným ranním probuzením, jež známe i dnes.
Je bifázové spaní lidem vlastní?
Je třeba říci, že tento způsob spánku rozděleného na několik etap není (či nebyl) zdaleka jen výsadou lidí. Podobně totiž spánek člení i řada jiných živočišných druhů, např. i lemur kata, který má v podstatě velmi podobné spánkové vzorce jako lidé v preindustriální éře. „Mezi primáty existuje obrovská variabilita vzhledem k distribuci aktivity během 24hodinového cyklu,“ vysvětluje tak David Samson, ředitel spánkové laboratoře z University of Toronto. A pokud je dvojitý spánek pro některé druhy opravdu přirozený, není náhodou přirozený i pro člověka? Vlastně ano…
To, že lidské spánkové vzorce de facto kopírují denní režim, dokázal pak i výzkum provedený v rámci bádání National Institute of Mental Health. Patnácti mužům, kteří se jej zúčastnili, bylo po týdnu sledování jejich spánkových návyků odebráno umělé osvětlení tak, aby došlo ke zkrácení času, kdy je světlo, a to ze 16 hodin na 10. Po zbytek této doby pak byli muži uzavřeni v místnosti beze světla, resp. v úplné tmě. Nesměli přitom nic dělat – byli naopak vybízeni k odpočinku. Zatímco na počátku experimentu měli muži běžné (dnešní) noční návyky a spali v jednom dlouhém úseku bez přerušení, po měsíci se jejich spánkový vzorec změnil a rozdělil se právě na dva úseky. Ty byly odděleny cca jednou až třemi hodinami, kdy byli vzhůru. Měření spánkového hormonu navíc ukázalo, že u mužů došlo k posunu v cirkadiánních rytmech, takže spánkový cyklus se v jejich těle opravdu na úrovni biologické změnil. Za tím vším pak bylo upravení denního režimu a omezení vystavení světelným zdrojům.
Umělé osvětlení tedy naše cirkadiánní rytmy, jež nám byly po tisíciletí vlastní, změnilo a do konce 20. století dva spánky prakticky vymizely. Přesto však dle Ekircha v řadě z nás něco po našich předcích zůstalo – ti, co se v noci bezděčně probouzejí, by se tak dle jeho slov měli uklidnit, s poměrně vysokou pravděpodobností s nimi není nic v nepořádku, právě toto probouzení bylo po tisíciletí naprosto běžné. Jak navíc prokázal výzkum z roku 2015, stále existují místa bez moderní infrastruktury a osvětlení, kde je bifázové spaní i dnes žitou praxí. Pokud byste ale nyní v touze po „návratu ke kořenům“ chtěli omezit večerní svícení s tím, že váš spánek bude možná lepší, rovnou na to zapomeňte. Jak totiž sám Ekirch shrnul ve svém „spánkovém bádání“, způsob někdejšího spaní byl prostě podřízen tehdejšímu životu. A mimochodem, v minulosti spaní nebylo zrovna „žádný med“. I když tedy ani dnes mnozí nespí úplně skvěle, minimálně jim nehrozí, že je v noci někdo okrade, znásilní nebo se přinejlepším probudí pokousaní od blech…
