„Teplá princezna, co dostala menstruaci“: Kauza Vojty Drahokoupila ukazuje, jak obrovským stigmatem jsou pro muže duševní problémy
I když dost možná nejste pravidelnými diváky televizních reality show a třeba ani příliš nesledujete bulvár, s celkem vysokou pravděpodobností jste nejspíš zachytili poprask ohledně pořadu Survivor – v jehož rámci dva týmy hráčů bojují „o přežití“ na ostrovech v Dominikánské republice. Prozatím ale nezaujalo ani tak soupeření týmů jako odstoupení zpěváka Vojty Drahokoupila hned v rámci prvního dílu, a to kvůli psychickým problémům…
Úzkosti, deprese, duševní problémy – to jsou témata, která byla ve společnosti poměrně dlouho tabu. A ačkoliv se o nich v posledních letech přeci jen více mluví (a přispívá k tomu i doba pandemie, která na psychice rozhodně nikomu příliš nepřidala), neznamená to, že by se psychickým obtížím dostávalo nějakého „masivního uznání“ či pochopení. A bohužel se ukazuje, že i v tomto případě hrají roli také stereotypy a předsudky, a to nejen ty, které se obecně k souvisejícím klinickým diagnózám pojí, ale i ty, jež se vztahují k pohlavím. Chlapi jsou přeci ti silní! Nebrečí! A všechno zvládnou. Nebo taky ne.
Smutnou ukázkou toho, jak nepřijatelné jsou mužské duševní problémy pro poměrně značnou část české populace, je i případ zpěváka Vojty Drahokoupila. Nálepku „zhýčkaného slabocha“ si totiž vysloužil prakticky záhy, co hned v prvním díle reality show Survivor svou účast poměrně emotivně vzdal. A aby toho nebylo málo, hned se stal také terčem nespočtu nevybíravých vtipů. Ty však nevypovídají ani tak o něm, jako o společnosti, do jejíž představy o „správném mužství“ jednoduše nic takového jako úzkost a problémy s duševním zdravím nezapadá.
Když je řeč o duševní pohodě a zdraví, obvykle se diskuse vždy stočí na ženy. Ostatně, právě ony jsou přeci těmi, které jsou slabší, projevují emoce a někdy jsou taky zbytečně hysterické (a tak jim v této souvislosti byla v minulosti dokonce poskytována léčba…). A tento silný stereotyp si zjevně stále hýčkáme a předáváme – stejně jako stigma, které se k depresím, úzkostem a obecně souvisejícím problémům pojí.
Jenže jak se ukazuje, právě na muže tento stav docela drtivě dopadá – např. dle amerického National Institute of Mental Health je tak v případě mužů až čtyřikrát vyšší riziko spáchání sebevraždy ve srovnání se ženami. To je pak možné vysvětlit docela snadno – muži se své problémy snaží skrývat, nezřídka se proto uchylují i k alkoholu či jiným návykovým látkám, odbornou pomoc však často nevyhledají. A bohužel i v tomto případě je důvod nasnadě, nechtějí si vysloužit nálepku zženštilých bábovek…
Žádný chlap, ale teplá princezna…
„Princezna neměla pohodlí, tak šup dom,“ stojí tedy v jednom z mnoha komentářů (uvádíme je bez redakčních úprav, pozn. red.) na Instagramu Vojty Drahokoupila v souvislosti s tím, že soutěž Survivor opustil již v prvním díle. Někteří pak zašli ještě dál: „Tak seš teplej a dostal jsi menstruaci,“ píše uživatel wallstreetbetspumpsignal. A samozřejmě nechybí ani komentáře na téma mužství (v tom bohužel diskutujícím sám zpěvák tak trošku nahrál na smeč, když v úvodních videích zmiňoval, že by si rád dokázal, že je chlap) – „horší než všechny ženský v soutěži, proč tam vůbec lezeš, když hned brečíš a chceš jet domů?“ píše tak uživatelka bebekaka2018, uživatel samione dodává: „Jsem chlap, vím, že jsem chlap – a po jedný noci Vojtěška,“ _danek_91 pak jen konstatuje: „Ty nejsi chlap“.
Takže všem musí být již úplně jasné, jaký důvod mají muži k tomu, aby své duševní problémy raději drželi v sobě. Přidělení nálepky labilních bábovek (nedejbože ještě s minoritní sexuální orientací) je totiž nasnadě (tedy, abychom byli fér, řada lidí Vojtovi naopak na sociálních sítích vyjádřila svou podporu, ovšem nutno říci, že se většinou jednalo o ty stereotypně empatičtější ženy…). Ani tím to však nekončí, po fázi komentářů zlých a nenávistných totiž následuje „bodrý humor“.
I když dnešní doba je mnohými označována za hyperkorektní a pravdou je, že humor, který byl možný ještě před dekádou či dvěma, dnes nemá v řadě případů šanci, zesměšňovat zrovna duševní problémy jiných lidí tak úplně košer prostě není. Tedy, někdo se nepochybně může zasmát. Vedlejším produktem tohoto humoru je ale bohužel to, že je jen znovu utvrzeno škodlivé stigma. A v jeho důsledku se muži i nadále budou za své duševní problémy stydět – mohli by se totiž úplně stejně dostat do hledáčku podobných „vtipálků“, což je asi to poslední, co ve chvíli, kdy se jejich psychika hroutí jako domeček z karet, potřebují. A mimochodem, panická ataka, která se u Vojty Drahokoupila projevila, opravdu nijak nesouvisí s absencí restaurací na ostrově v Dominikáně...
Co že je to panická ataka?
Co se konkrétně panické poruchy týká, tak tu popisují autoři odborné publikace Psychiatrie a pedopsychiatrie jako jednu z nejčastějších úzkostných poruch, kdy hlavním příznakem jsou opakované panické ataky. „Panická ataka je záchvat intenzivní úzkosti a vnitřní nepohody, obvykle trvající jen několik minut. Kromě výrazné a ochromující úzkosti bývají typické příznaky jako strach z vážné nemoci nebo náhlé smrti, depersonalizace, návaly horka nebo chladu, obtížné dýchání, pocity na zalknutí, břišní nevolnost, tachykardie, pocení, třes, sucho v ústech, svírání v oblasti hrudníku, zvracení, zrychlené dýchání a závratě.“ Jak také doplňují, tyto ataky jsou zcela neočekávané a nepředvídatelné a objevují se kdykoliv, takže nejsou spuštěny žádnou specifickou situací – nesouvisejí ale s výraznou námahou, s expozicí nebezpečným situacím nebo s fobií. To jen na vysvětlenou pro všechny, kteří v souvislosti s odstoupením zpěváka ze soutěže neváhali a podělili se o své dojmy, že přeci bylo jasné, že účast v projektu pro něj tedy vzhledem k předešlým psychickým potížím nebyla vůbec vhodná.
Je také nutné dodat, že jak kolektiv autorů citované publikace shrnuje, daná porucha je chronická, přičemž se však pacienti mohou plně uzdravit, příp. se pohybovat mezi obdobími remise (kdy se nemoc neprojevuje) a obdobími atak. V podstatě tedy není možné odhadnout, kdy (a zda vůbec) k atace dojde, tudíž ani nelze předpokládat, že by si člověk plánoval svůj život (a třeba i účast v televizní reality show) právě vzhledem ke své diagnóze.
Nyní si zopakujme již řečené, tedy že v případě mužů je čtyřikrát vyšší pravděpodobnost sebevraždy než v případě žen. Společenské stigma ohledně poruch duševního zdraví je totiž pro muže nezřídka tak obrovské, že hledají skutečně až krajní „řešení“. Bojí se o svých pocitech mluvit, protože se bojí přesně toho, co se stalo v případě Vojty Drahokoupila – že je ostatní budou považovat za slabé a neschopné zvládat každodenní stres. Bojí se také projevovat emoce (...i slzy během řeči o odstoupení ze soutěže samozřejmě mnozí zpěvákovi nezapomněli vytknout), jelikož jsou právě k tomu od dětství vedeni. Ano, lze „vtipně“ poznamenat, že dnešním mladým mužům chybí vojna, že jsou měkcí a v roli „pravých mužů“ by neobstáli. Doba se ale mění a s ní i to, jak (pravé) mužství reálně vypadá (a vypadat může – tedy, dnešní muži např. opravdu nemusí skolit v lese zvěř k večeři nebo bojovat kyjem s nepřáteli o území). Je přitom rozhodně dobře, že se otevírají témata, která někdejší muže nepochybně také trápila, ale právě kvůli společenským normám nebyla diskutována. Jen je docela smutné, že aby problematika duševního zdraví mužů zaplnila titulní stránky médií, je nutné, aby se v prime timu někdo v podstatě zhroutil (a pak za to dostal ještě solidní čočku)…
