Herec Antonín Procházka ml. po rakovině varlat: „Proč dělat dojem a chvět se stresem? Hrozilo mi, že budu jako vězeň na lůžku!“
Rozhovor
Zdroj: archiv Antonína Procházky, se svolením
<Path>

Herec Antonín Procházka ml. po rakovině varlat: „Proč dělat dojem a chvět se stresem? Hrozilo mi, že budu jako vězeň na lůžku!“

Naší redakci poskytl rozhovor herec Antonín Procházka mladší, který svedl úspěšný boj se zákeřnou nemocí, rakovinou varlat. Povídali jsme si o průběhu léčby, ale především o vztahu k vlastnímu tělu.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
24. 1. 2022

Prošel jste si složitou nemocí. Jak to všechno začalo?

Začalo to ten rok, kdy byla tsunami ve Fukušimě. Podle toho si to pamatuji. Tehdy mi bylo třiatřicet. Uvědomuji si to až zpětně, ale tělo mi už nějakou dobu dávalo signál, že se něco děje. Tehdy jsem to neuměl pochopit. Nejsme vychovávaní ani vedení k tomu, abychom rozuměli a naslouchali svému tělu. Že mám nádor, jsem zjistil prakticky sám. Seděl jsem u televize a – jak to my chlapi prostě děláme – měl jsem ruku v kalhotách. A najednou jsem si nahmatal na varleti něco jako „čočku pod kůží“. Tak jsem otevřel Google a v podstatě hned mi bylo jasné, že je to nádor.

<Path> „Děsila mě homofobie, tak jsem odkládal coming out. Nejvíc jsem se bál fotbalistů. Jejich reakce mě dostala,“ svěřil se čtenářZdroj: Lukáš, redakce

Co myslíte tím, že vám tělo dávalo signál? 

Byl to takový divný pocit. Pamatuji si, že jsem byl na představení Oldy Kaisera a Jirky Lábuse, což jsou naši přátelé. Seděl jsem v hledišti a pořád jsem se mlel. Došlo mi, že se už vůbec nemůžu soustředit, nevidím, co se v představení děje, úplně se ztrácím. Bylo to, jako by mě někdo vyndal ven z těla, zmuchlal mě a pak vrátil zpátky, ale ne úplně dokonale. Cítil jsem se bezkontaktně se svým tělem. Současně jsem v té době prožíval stav jakéhosi „vyhořování“. Hodně jsem pracoval, nechával jsem sebou v práci vláčet, doma jsem si v tichosti odtrpěl každou kritiku… Došlo mi, že to, co dělám, není prostě dobře. Byl jsem permanentně ve stresu.

Myslíte, že právě stres měl souvislost s vašimi zdravotními potížemi?

Jednou se mě jeden doktor zeptal: „Co cítíš, když jdeš na jeviště?“ Odpověděl jsem, že klasickou trému, chvění, pocení rukou, rychlejší tlukot srdce, ale jsem na to zvyklý, prodýchám to a dobrý. Tehdy mi ten doktor v podstatě otevřel oči, protože mi na to řekl: „Uvědom si, že jsi v takovém stresu, že ti tělo už i fyziologicky – chvěním a tím vším – dává najevo, že má dost.“ Zpětně mi došlo, že jsem jen to chvění více či méně cítil pořád a vrchol nastal právě v tom hledišti v divadle. Snažil jsem se to nějak řešit, identifikovat se se svým tělem. Tak jsem si naivně dal udělat i své první tetování. Nechápal jsem totiž, co je špatně.

Později vám lékař skutečně diagnostikoval rakovinu varlat…

Ano. Já jsem herec, pocházím z herecké rodiny a herci prostě často mají k doktorům přátelsky blízko. Takže jsem zavolal doktorovi, ke kterému chodím se znamínky, a ten mě doporučil dál. Dostal jsem se k takovému ostrému, nepříjemnému, ale skvělému chlapíkovi, který mi udělal sono a po chvilce zjistil, že mám pravdu. Hned se mi změnily plány. Zeptal se: „Co děláte v pondělí?“ Odpověděl jsem, že jdu zkoušet do divadla. Na to mi udělal čáru přes rozpočet: „No, tak nikam. V pondělí nastoupíte, v úterý vás odoperuju a ve čtvrtek půjdete domů a pak se uvidí.“ A tak se i stalo.

Co vás čekalo po operaci?

Rakovina má různá stádia. U mě to vypadalo z počátku na to nejhorší, ale nakonec se ukázalo, že to bylo vlastně to druhé nejlepší. Takže jsem se vyhnul chemoterapii. Ale musel jsem na ozařování. Všichni mi říkali, že to je v pohodě, že to ani neucítím. Prostě přijdete, oni vám tam kliknou nějaký paprsek a jdete domů. Ale já měl reakci i na to. Po ozáření jsem sedl do auta a měl jsem v plánu normálně zkoušet v divadle. Jakmile jsem ale dojel – řeknu to narovinu –, jsem se prostě pozvracel. Myslel jsem si, že se oklepu a nějak zkoušku dám, ale nakonec jsem se z ní musel omluvit.

Takové reakce jste měl dlouhodobě?

Ono to funguje tak, že vás několik týdnů každý všední den ozáří. Člověk si na to postupně zvyká. Po první dávce je člověku zle. Po druhé taky, ale je to třeba už lepší. Po třetí jsem to nějak dal. Po čtvrté už to šlo a v pátek už na to tělo bylo připravené a dobrý. No jo, jenže o víkendu se ozařování nedělá, takže jsem si dva dny odpočinul a od pondělí ten proces začal zase nanovo.

<Path> „Od osmnácti žiju sám. Otec je alkoholik. Závislému nemůžete věřit nic, přesto mi jeho slova ublížila,“ vypráví muž o svém útěkuZdroj: Anonymní respondent, redakce

Za jak dlouho jste se vyléčil?

Poměrně rychle. Za třeba dva, tři měsíce jsem byl v podstatě v pořádku. Respektive – nádor byl pryč a nikam se to nerozlezlo. Takže léčba byla úspěšná. Ale to i díky tomu, že se to chytilo včas. Znám příběh mladého kluka, který pocházel z hodně puritánské rodiny, kde se o ničem moc nemluvilo, nahota byla tabu... No a tenhle kluk žil opravdu dlouho s jedním hodně zvětšeným varletem.

Styděl se to někomu ukázat?

Přesně tak. Prostě to nechtěl řešit. A tak s tím existoval, dokud si konečně nenašel nějakou holku, která ho poslala okamžitě k doktorovi, když to uviděla. Ten kluk měl mimo to na klíční kosti nějaký bolák. Když se ho doktor zeptal, jak dlouho to tam má, odpověděl, že už dlouho. Že jde asi o nějaký vřídek, kterého se nemůže zbavit. Samozřejmě to vřed nebyl. Prostě mu rakovina lezla už i z kosti. Nebylo mu pomoci. A všechno jenom proto, že neřešil včas, že se mu něco děje.

To je opravdu smutný příběh… Naučila vás nemoc víc si vážit svého těla?

Jednou jsem si uvědomil, že jsem sice měl neuvěřitelně produktivní měsíc, vydělal jsem hodně peněz, ale zapomněl jsem si ostříhat nehty na nohou. Už tím dáváte svému tělu signál, že vám na něm nesejde. Že není na prvním místě. A to je špatně. Když vás bolí loket, není to jen nějaká část těla, kterou máte a ta vás bolí. Jste to vy. Jste jeden celek. Není to tak, že někdo tělo, ale vy jste tělo. Tělo nemůžete mít, tělo má vás. A i to je blbě, protože není žádné „vy“ a „ono“.

A co přístup k práci? Ještě stále zažíváte stresové chvění?

Ne. Už se totiž tolik nedřu. Vždyť o co mi jde? O politiku? O majetek? O úspěch? Hrozilo mi, že budu jako vězeň ležet na lůžku, budou do mě pumpovat nějakou chemii, která dřív rozežírala lino, a nejspíš zhubnu čtyřicet kilo, což by u mě byl absolutní masakr. Čím se to zaobírám, když ani sám nepoznám včas, že mi není dobře? Říká se, že když vám to všechno dojde, slunce začne svítit jiným světlem. A je to pravda. Došlo mi, že se nechci stresovat kvůli hloupostem. Kvůli tomu, abych udělal nějaký dojem. Jako herec jsem byl vždycky hodnocený a na očích. To tak v našem oboru prostě je. A když vás třeba režisér zkritizuje, že nestojíte za nic a hrajete blbě, tak si to doma často probíráte v hlavě a nemůžete se toho zbavit. A není to jen o režisérovi. Je to ten stav, kdy neustále cítíte, že ještě něco musíte udělat, že právě teď něco promeškáváte. Znáte ten pocit, když večer ležíte v posteli, ale ne a ne se uložit tak nějak příjemně, pořádně, a místo toho máte dojem, že levitujete nad polštářem, otáčíte se a horečnatě přemýšlíte?

Samozřejmě…

Lidé chodí po ulici a fungují v souladu s tím, jak chtějí, aby je ostatní vnímali. Pořád máme nějakou masku, hrajeme nějakou hru, abychom před ostatními nějak vypadali. I před úplně cizími lidmi v tramvaji. Natož před těmi, se kterými pracujeme nebo se vídáme intimně. Kolikrát nás někdo něčím, co řekne, hluboce raní nebo jen naštve, ale my neřekneme nic. Udržíme tvář. Ale proč? Aby si o nás mysleli to, co chceme, aby si mysleli. A to je přeci hloupost! Jednou mi můj strejda, Petr Kostka, otec Terezy Kostkové, zavolal a říká: „Toníčku, víš, proč ty máš rakovinu? Ty jsi takovej hodnej kluk, ale uznej sám, že ti lidi tě občas s*rou. Víš, co musíš udělat? Běž ráno do divadla, bude ti blbě, všechny seřvi, pošli je do p*dele, to uvidíš, jak se ti najednou uleví!“ Samozřejmě to myslel žertem a sám by to nikdy neudělal. Ale víte co? Má pravdu!

Zdroj: Redakce/Antonín Procházka ml.

Populární
články

Tomáš Rajchl ve své denní rutině nezačíná meetingy, ale meditací. „Vstávám v pět, cvičím, držím půsty. Ta struktura mi dává klid i energii tvořit.“
LIDÉ

„Každé pondělí nejím. A večer už většinou nezvedám telefon.“ Tomáš Rajchl o vnitřní hygieně a balancu mezi světem a sebou

Autor: Šimon Hauser
Blízkost mezi dvěma muži nemusí být nutně romantická – může jít o přátelství, které přesahuje běžné definice a zvládne i zamilování bez opětování.
LIDÉ

„Chtěl jsem ho jako partnera, on mě jen jako přítele. A přesto to funguje.“ I jednostranná láska může být začátkem, ne koncem, ukazuje příběh Vojtěcha

Autor: Šimon Hauser
Alan Watts s nadhledem rozebírá lidské vnímání reality, času a našeho místa ve světě. Jeho hlas, plný humoru i jemného vzdoru, zůstává inspirací i dlouho po jeho smrti.
TĚLO & MYSL

Cítíš se v životě ztracený/á? Cesta ven je jednodušší, než se může zdát. „Pokud se vám všechno sype, měli byste být vděční,“ říká známý filozof a nabízí mnoho dalších rad

Autor: Šimon Hauser
Helena Valtrová se do vedení hotelu Emblem dostala nezvykle klikatou cestou. Vystudovala práva na prestižní univerzitě ve Velké Británii, několik let působila na ministerstvu životního prostředí, kde měla na starosti evropské dotace. Její život ale postupně nasměroval do hotelnictví – a dnes je už téměř patnáct let ředitelkou nezávislého butikového hotelu v centru Prahy. Emblem pomáhala otevírat v roce 2013 a od té doby stojí za jeho vizí i každodenním chodem. Její přístup je postavený na důvěře, empatii, osobním kontaktu a důrazu na detail. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak těžké je skloubit vedení rodinné značky s mateřstvím, i o tom, proč luxus už dávno není o pozlátku, ale o lidech.
LIDÉ

„Luxus už není jen o posteli a mramoru. Host chce zážitek,“ říká Helena Valtrová, která řídí jeden z nejstylovějších hotelů v Praze

Autor: Šimon Hauser
Volvo XC90 okouzlí stejně jako známý most
STYL

S Volvem XC90 přes ikonický most Öresund aneb Severská preciznost v praxi, bezpečí pro každého a malé nahlédnutí „za oponu“

Autor: Mirka Dobešová
Emocionální blízkost, která vzniká mimo tradiční vztahové rámce, často skrze digitální komunikaci.
TRENDY

Zamilovaní, ale bez vztahu. Proč Gen Z častěji volí situationship než partnerství?

Autor: Šimon Hauser
Víra a identita se nemusí vylučovat – místo v lavici je pro každého.
LIVING

Co Bible opravdu říká o homosexualitě? Méně, než by si homofobové přáli

Autor: Šimon Hauser
Účastník Ice Bucket Challenge 2025 v momentě, kdy si na hlavu vylévá vědro ledové vody. Nová verze virální výzvy upozorňuje na důležitost duševního zdraví a šíří se především mezi mladými lidmi na TikToku a Instagramu pod hashtagem #SpeakYourMIND.
TRENDY

TikTok opět zaplavují videa s ledovou sprchou. Ice Bucket Challenge se vrací, tentokrát kvůli duševnímu zdraví

Autor: Šimon Hauser
Mozkové dráhy pod vlivem psychedelik? Výzkum naznačuje, že změny přetrvávají déle, než se dosud myslelo.
TĚLO & MYSL

Týdny po tripu. Vědci potvrdili, že psychedelika mění mozek i dlouho po odeznění účinku

Autor: Šimon Hauser
Každý den nás obklopují momenty, kterým často nevěnujeme pozornost — a přitom právě v nich se skrývá skutečná krása společného soužití.
LIVING

Nejen bouřka. Pro psy je peklo i smích, kýchání a vysavač

Autor: Šimon Hauser

E-Shop