Terapeut o pacientech s rakovinou: Muži se často bojí víc vlastního studu než diagnózy. Ženy bývají v tomto ohledu zodpovědnější
Dostala se mi do ruky brožura Rakovina: Průvodce vnitřních pocitů. Můžete přiblížit proces jejího vzniku?
Je to mé dílo s přispěním kolegy Jiřího Hofreitra. To on mě oslovil, jelikož pracuji s cílovou skupinou, pro kterou je brožura určena. V době, kdy jsme ji dávali dohromady, už existovalo hodně brožur, hlavně ty medicínské, ale chyběla tomu, řekněme, útěšná oblast pro kriticky zatíženého jedince. Není v tom ambice někoho poučovat nebo mu radit, jak se vypořádat s děsivým momentem v životě. Jde o jakousi berli, zábradlí, oporu…
Řada lidí věří tomu, že psychická pohoda má velký vliv na uzdravování těla. Myslíte si, že to platí i u tak závažného onemocnění, jako je rakovina?
Určitě. Chuť to překonat a víra – samozřejmě po nějakém počátečním stavu beznaděje – většinou znamenají vyšší procento šance na uzdravení. Ale bohužel existují i případy lidí, kteří do léčby jdou s velkou chutí, s cílem nemoc zvládnout, a nepodaří se to. U karcinomů, při kterých je šance velmi malá, jsou odhodlání a vnitřní síla spíš takovou třešničkou na dortu. Pokud se bavíme o karcinomu prostaty nebo varlat, tak tam můžeme naději hledat i ve statistikách, protože pokud se onemocnění odhalí včas, je úspěšnost léčby velmi vysoká – navíc pokud se přidá pozitivní přístup. Ovšem nemyslím tím vytěsňování reality a barvení všeho na růžovo. Je potřeba mít na paměti jistou ostražitost a vědomí, že to prostě může dopadnout blbě.
Vnímáte jako terapeut nějaký rozdíl mezi prací se ženskou klientkou a klientem – mužem?
Rozdíl je patrný už v preventivní části. Je poměrně těžké přesvědčit mladého muže, že by se měl zabývat nějakým výzkumem vlastního těla, jestli je v pohodě. Notabene, pokud je k tomu zapotřebí lékař. Setkávám se s tím, že muži mají ještě větší strach ze studu a překonání předsudku než z diagnózy.
Čím to?
Původu je složité se dopídit. To by bylo na dlouho. Ale uvedu alespoň takový příklad k zamyšlení: v době, kdy už děvčata chodí na gynekologické prohlídky, řeší své tělo a jeho procesy, jsou chlapci schopni nejít týden do školy a strašně se stydět poté, co jim mezi lidmi spadly trenýrky. Ženy jsou v těchto ohledech zkušenější, mají do jisté míry větší nadhled. Jsou citlivější na pozorování vlastních fyziologických procesů. Pro muže bývá těžké uchopit, že ne všechny návštěvy u lékaře jsou příjemné. Je ale fajn uvědomit si, že se nejdeme vystavovat. K doktorovi jdeme řešit naše vlastní zdraví.
Brožura vznikla ve spolupráci s nadačním fondem Muži proti rakovině. Je tedy určena především těm, kdo se potýkají s rakovinou varlat nebo prostaty. Dá se říci, že pro muže je otázka zdraví ještě složitější, pokud jde o jejich mužství?
Já jsem tu brožuru dopisoval na chatě u lesa a slyšel jsem u toho troubit jeleny. Trochu jsem v tom muže poznával. Všichni jsme ješitní a každý má ješitnost jinde. Někdo na to jde přes peníze, jiný přes slávu, přes nějaké dovednosti… U mužů bývá složité smířit se s těžkou diagnózou, která se navíc týká rozmnožování či nějaké sexuální neschopnosti, dysfunkce. Mnohem raději se budou bavit třeba o komplikovaném zánětu achilovky nebo o jiném onemocnění karcinogenního typu. Nazval bych to „ohrožením samce“. Ženy si řeknou, proboha, co ten chlap řeší za blbiny, když jde o život. Mám rád genderovou vyrovnanost, ale v tomto často lidé zůstávají ženou a mužem.
Pokud muž řekne, že se o svém problému nechce bavit, opravdu se o něm nechce bavit? Jak správně na takové prohlášení reagovat?
Asi bych do něj nehučel. Buď je zatvrzelý, anebo je to stydlivý kluk (v jakémkoli věku), který neví, jak na to. Zkusil bych se zeptat, co by potřeboval k tomu, aby se o tom bavit zvládl. Kdy? Jak? Ovšem pozor na tón, nic nevyčítat. Napadá mě i malá manipulace, tedy zaměřit se na dobrý výsledek a říct: „Mám o tebe starost. Budu klidnější, když si zajdeš na prevenci. Prosím, pojď tam a potvrď si, že jsi fit.“ Někdy rozhodují opravdové maličkosti. Upřímná obava a emoce okolí je často největší motivací dát se dohromady.
Zdroj: Giphy
Kdy s takovou žádostí nebo návrhem ideálně přijít?
Počkejte si na dobrou chvíli. Ten, kdo se má tendenci ptát a obávat, je většinou člověk, který je nejbližší. Tedy zná nejlépe toho, koho se ptá. Není dobré o tom začít ve špatné náladě. Ani bych přímo neapeloval ve chvíli, kdy je nějaký problém. Protože pokud někoho něco bolí, sám ví, že ho to v tu chvíli trápí. Pokud mu zopakujete, že s tím musí něco dělat, může ho to tak akorát dopálit.
Existuje dokonalá chvíle na započetí hovoru o nemoci?
Neexistuje, ale je vhodné pokusit se vytvořit ji pomocí znalostí o osobnosti dotyčného. Není výjimečné, že se víc trápí ti, kdo nemoc přímo nemají, ale jsou svědky toho, jak s ní bojuje někdo blízký. Paradoxně tihle svědci si často nejsou schopni od tématu odpočinout ještě víc než sám nemocný. Ten, když se kupříkladu dívá na seriál, možná na chvíli vypne. Manželka vedle něj ale třeba příběh v televizi vůbec nevnímá a zničehonic se rozpláče. Atmosféra se tím ještě zhušťuje, i když je to pochopitelné.
Způsoby vyrovnání se s nemocí jsou různé, že?
Přirovnal bych to k tomu, že když má člověk rýmu, tak smrká. Ovšem každý po svém. Někdo potřebuje po zraňující informaci vypadnout z práce, nesplnit úkoly, selhat jako parťák, zrušit dovolenou… Z občasného pijana se může stát pijan pravidelný. Pokud to nijak zásadně nezasahuje ostatní, pak tomu velmi fandím.
Co říkáte klientům, kteří mají potřebu třeba začít s alkoholem nebo chtějí zmizet od rodiny?
Když člověk ví, co potřebuje a kde hledat zdroj, aby se vyrovnal s takto náročnou situací, je to skvělé. Měl jsem kupříkladu klientku, která si na škole vždycky odpočala s kamarádkami. Pily, bavily se, přizvaly si i mužskou společnost… Nyní, když byla starší, se neuměla odpoutat od své role. Věděla, že jí s prominutím promiskuitní večírek pomůže, ale nebyla schopná překonat v sobě ten pocit, že by neměla. To je téma, které s klienty často řeším. Říkám: udělejte, co v tu chvíli potřebujete udělat. Buďte k sobě upřímní.
Pokud jsem ale na druhé straně, například partnerkou toho, kdo se vyrovnává se svou nemocí po svém... Co dělat s člověkem, který už to prostě přehání?
V zamlžených momentech jedná někdy nemocný pudově, i přesto si však musí být vědom toho, že každou akci následuje reakce. Pokud někoho zapíchneme nožem (když to přeženu), zavřou nás a nepomůže ani to, že jsme byli v těžkém momentu. Obecně bych ale okolí alespoň v začátku doporučil shovívavost. Může přijít víc hádek, slz, depresivních momentů, skepse… Pokud to ovšem zajde za jistou mez, musí okolí zachránit hlavně samo sebe.
