„Své tělo jsem neměl rád. Až když jsem se zamiloval, zhubnul jsem šedesát kilo,“ říká slavíkem oceněný raper Raego
Raego, jaký máte vztah ke svému tělu?
Teď už dobrý. Ale dlouho jsem své tělo neměl rád. Měl jsem pocit, že neodpovídám ideálu, který jsem si ve své hlavě vytvořil. Teď už své tělo miluju – nejspíš i proto, že se o něj i víc starám, a proto, že vypráví nějaký příběh: Jsou na něm naznačeny všechny bitvy, kterými jsem prošel.
Jak vypadal ten ideál, který jste si v hlavě vytvořil?
Tak třeba ve dvaceti letech jsem si představoval, že budu šlachovitej a že budu mít six pack. A vlastně jsem ho nakonec jednu dobu i měl, ale když už jsem toho dosáhl, uvědomil jsem si, že i bez toho dokážu získat holku, o což mi vždycky šlo. Když mi bylo šestnáct let, měl jsem sto třicet kilo. Až později, když jsem se změnil, mi došlo, že to není ani tak o tom, jak vypadám, ale jak se cítím a s jakým přesvědčením vcházím do místnosti.
Dokázal byste mít dobrý pocit, i kdybyste měl stále těch sto třicet kilo?
S tou zkušeností, kterou jsem prošel, už ano. Říká se, že u chlapa víc záleží na charismatu, na tom, jak vystupuje, možná na jeho sociální pozici a třeba i na tom, co dokáže, než na tom, jak vypadá. To jsem si ověřil. Navíc myslím, že když se chlap snaží vypadat až moc dobře, je to nepřirozené. Měl by být sám sebou a přijmout se. Život je moc krátký na to, stresovat se kvůli ideálu, kterého třeba ani není možno dosáhnout.
Strávil jste takovým stresem hodně času?
Hrozně moc. Jednu dobu jsem se dostal do takového stresu kvůli svému tělu, že jsem nedokázal spát se svojí tehdejší partnerkou. To bylo zničující. Myslel jsem si, že neodpovídám její představě, ale ukázalo se, že tomu tak nebylo. To já jsem perfekcionista. Jsem rád silnej, rád jsem ve formě, chci vypadat dobře. Ale už kvůli tomu nezkouším hladovět ani se netrápím jako dřív.
Hladovět?
Ano. Zkoušel jsem i půst. Ale pak mi došlo, že mi to nevyhovuje, pořád myslím na jídlo… Já jídlo miluju! (smích) Na druhou stranu nejsem významný spáč. Nebaví mě to. Vstávám v pět ráno, pak si jdu zacvičit… Nechci ztrácet čas, rád něco dělám.
Změnil se s tělem i váš přístup k životu?
Určitě. Kdysi jsem si myslel, že můj sen je mít vůbec nějakou interakci se ženou. Dřív se mi totiž třeba spolužáci často smáli. Zažil jsem šikanu. Jiné důvody pro pozornost jsem neuměl pochopit a rozlišit je. Zezačátku jsem obdiv nedokázal akceptovat. Když mi začaly chodit zprávy na sociálních sítích, že se do mě třeba někdo platonicky zamiloval (to se mi stalo poprvé až v nějakých třiadvaceti či čtyřiadvaceti letech), bylo to šokující a hrozně jsem si toho vážil. Býval jsem zábavný kluk se smyslem pro humor, to ano, ale nemíval jsem erotickou nebo partnerskou pozornost. Když se to začalo měnit, prožil jsem si druhou pubertu. Bylo to super.
Byla tato neschopnost přijmout obdiv věcí nedostatečné sebedůvěry, anebo spíš nedůvěry v okolí?
Když si zažijete šikanu, prostě svět nepovažujete za hezký místo. Nakonec mě z těchto pocitů vyléčily děti: Když jsem se stal učitelem a viděl jsem, že mě moji žáci kreslí jako superhrdinu, vítají mě, mají mě rádi, došlo mi, že mě nevidí jako toho divného kluka, kterým jsem býval anebo jsem se jím cítil být. Tam začala oprava mojí psychiky. U dětí nepřemýšlíte, jestli vás mají rády proto, že mají dojem, že by z toho něco mohly mít. Je to od nich neuvěřitelně čistý.
Jak vnímáte body positivity?
Za mě to má víc úrovní, které je nutno rozlišovat. Někdo prostě nikdy nebude mít takové tělo, jaké by si přál, protože ho potkalo nějaké zranění, nemoc, cokoli… a nemůže za to. Pak jsou tu ale třeba holky, které po prochlastaném večeru skončí ve fastfoodu a pak hovoří o tom, jak je důležité se mít rád. To jsou lidé, kteří si za to, jak vypadají, můžou. A v takových případech vnímám body positivity spíš jako marketingovou záležitost. Nicméně fandím oběma skupinám. Společenský tlak na to, vypadat určitým způsobem, je velká past.
Vy jste zhubl šedesát kilo. To je neuvěřitelné. Jak se vám to podařilo?
Těžko. (smích) Kdysi jsem se zamiloval do jedné holky v Americe a moc jsem doufal, že budeme spolu. Chtěl jsem se kvůli tomu změnit. Vedlejším efektem bylo i to, že jsem začal zpívat. U velkých kroků je důležité vědět, proč to člověk dělá. Když nemáte motivaci, nevyjde to. A já ji konečně měl. Když jsem zkoušel hubnout předtím, vůbec jsem netušil, co mám dělat, a samozřejmě to nevyšlo.
Šikana, kterou jste zažil, byla kvůli váze?
Taky. Ale taky kvůli mému původu. Tehdy společnost nebyla tolik připravená na lidi jiné barvy pleti. Chodil jsem do třídy s kluky, kteří poslouchali Orlík. Přál jsem si narodit se jinak. Měl jsem to za svou chybu. Bojoval jsem s tím, že jsem nevěděl, kam patřím, protože jsem míšený.
Až v Americe jsem pochopil, že lidé prostě jsou různí a je to v pořádku. V Los Angeles jsem zažil asi nejtvrdší školu života – někdy jsem pil jen vodu s cukrem, protože jsem neměl ani na jídlo. Styděl jsem se o cokoliv si říct, byl jsem hrozně unavený ze spaní ve sdílených bydleních. Nikdo se mě neptal, jak se cítím. Nikoho nezajímalo, jestli mi někdo někdy ublížil. Bojovali jsme o přežití, zaplacení účtů. Ale dalo mi to hodně, utužilo to můj charakter a naučil jsem se vážit si věcí. Zažil jsem si ten propastný rozdíl mezi tím, nemít vůbec nic, a naopak spát třeba v nádherném penthousu s bazénem na střeše.
Je Česko tedy ještě o něco krutějším místem než – jak se říká – „povrchní LA“?
To si nemyslím. Jen lidé tady někdy zapomínají, jak dobře se mají. V Americe jsem se bál i toho, že mě rozbolí zub. Neměl jsem pojištění. Vypršela mi víza. Byl jsem tam v podstatě nelegálně, neměl jsem tam zázemí, auto, nic. Když tady dnes někam jedu, dochází mi, jak neuvěřitelné možnosti najednou mám. Naplňuje mě to pokorou.
Nyní máte heslo: „Věř, běž a dokážeš!“ Věříte tomu u všech lidí?
U všech lidí to nejde. Je potřeba udělat ten podstatný krok, který řada lidí neudělá. Bez toho to ale fungovat nebude. Tím nejdůležitějším je právě pokora. Nesnažit se dát všem najevo, co jsem dokázal a mám – vmést jim to do tváře. Moje kamarádka říká: „Kdo vlastní pekárnu, měl by se stále chovat tak, jako by v ní pracoval.“
Nyní jste uspěl na Slavících. Řekl byste, že je to váš největší úspěch?
Já jsem to hrozně chtěl. Pro mě je to nějaké razítko, že mi lidé dali důvěru. Mým největším úspěchem je asi to, že mám pracovní svobodu. Mám rád pocit finanční nezávislosti, a to vám ceny nemohou přinést. Jsem rád, že jsem zdravý a že to mám v hlavě v pořádku. Slavík je pro mě třešnička na dortu – závazek, abych příští rok pracoval ještě víc tvrdě. Jsem ohromně vděčný těm, kteří se na tom, co jsem vytvořil, podíleli a určitě nechci polevit.
