Znevýhodněné postavení ve společnosti dostává LGBT+ lidi pod velký stres. Hetero většina ho nikdy nepochopí, protože nic podobného nezažívá

Přestože je lidská sexualita velmi složitá, společnost stále považuje za jedinou správnou možnost heterosexualitu. Ostatní lidé jsou odsunuti do skupinky těch druhých, kteří nezapadají a dělají problémy. Díky společenské stigmatizaci bývají vystaveni stresu, který je důvodem vyšší sebevražednosti, duševních potíží nebo závislostí – což je v očích veřejnosti důkazem, že tahle skupina lidí je problémová. Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví a sexuolog Ivo Procházka při přednášce během Prague Pride 2021 popsali tlaky, jimž jsou LGBT+ lidé vystaveni a které heterosexuálové vůbec neznají.

O čem hetero lidé nepřemýšlejí

„Mají heterosexuálové sexuální identitu?“ položil otázku Michal Pitoňák při přednášce o svém výzkumu Menšinový stres ne-heterosexuálních lidí v Česku. Odpověď zní, že vlastně nemají. Považují se totiž za normální, vyhovují představám, jaký má svět být. Proto si žádnou identitu nepotřebují konstruovat.

Přestože je svět od pradávna heteronormativní (heterosexualita je brána za normu), samotné slovo heterosexualita vzniklo až poměrně nedávno, a to jako opak homosexuality. Sexuolog Ivo Procházka vzpomíná, že ještě v 90. letech textový editor T602 rozpoznával slovo homosexualita, ale heterosexualitu podtrhoval jako chybu. Pochopitelně, v té době tento výraz ještě nebyl běžně používán. Nikdo ho nepotřeboval používat. Heterosexuální záležitosti se nemusely nijak označovat, protože byly přirozené a normální. Prostě tak, jak svět je.

Od té doby se hodně změnilo. Už víme, že sexualita nemá jasné chlívečky, do kterých se můžeme všichni pěkně rozřadit. „Sexualita je tekutá,“ říká Michal Pitoňák a zdůrazňuje, že ji určuje hned několik faktorů – promlouvá do ní přitažlivost, chování a osobní identifikace. Záleží také na tom, jak konkrétní představu má společnost o správné sexualitě a jak tvrdě trestá tu, již považuje za nesprávnou.   

Zdroj: Giphy

Společnost rozdělená na lepší a horší

S trestem přichází stigma. Prožívání stigmatu je stejně nepříjemné, jako je zvuk tohoto slova. Lidem nesoucím nějaké stigma jsou přisuzovány nežádoucí vlastnosti, které vytvářejí rozdíl mezi „námi a jimi“. Stigmatizovaná skupina má v očích zbytku společnosti snížený sociální status. Takovým typickým příkladem, který dobře funguje ve stigmatizujícím prostředí, je registrované partnerství. Oproti manželství je institutem nižšího řádu, registrovaní partneři jsou míň než manželský pár. Navíc je na první pohled jasné, za co jsou takto trestáni – za svoji homosexualitu.

Velké stigma si nesou také lidé s HIV nebo lidé propuštění z výkonu trestu. Na druhou stranu na kdysi silnou stigmatizaci dětí z rozvedených rodin už společnost dokázala úspěšně zapomenout. Namísto stmelování společnosti šíření jednoho stigmatu bezcitně podpořil i prezident Zeman, když v televizi adresoval nenávistné výroky transgender lidem. Jejich výsledkem bylo například to, že jeden trans pacient Iva Procházky na Facebooku dostal spoustu negativních komentářů včetně závažných výhružek smrtí, které nahlásil na policii.

Život v naší společnosti ničí LGBT+ lidem zdraví. Unikátní výzkum popíše jak přesně12. 8. 2020

Stigma vyvolává menšinový stres

Stres je reakce na podmínky, jimž se musíme nějakým způsobem přizpůsobit. Podle Iva Procházky jsou nejhoršími stresory emigrace a rozvod. Velmi stresujícím prožitkem bývá coming out, který je touto optikou přizpůsobením se heteronormativnímu uspořádání společnosti.

Každá stigmatizovaná skupina zažívá tzv. menšinový stres. LGBT+ lidé mají i specifické stresory, jimž čelí jen oni. Souvisí především se skrýváním identity a s neustálým přijímáním strategií, v jakém prostředí bude člověk vyoutovaný a kde bude svoji sexuální orientaci nebo genderovou identitu skrývat. „Etnicitu nebo náboženství mívá společné celá rodina a její členové se navzájem podporují. LGBT+ lidé ale často nemají podporu v rodině, protože rodiče s možností, že by dítě nebylo heterosexuální, vůbec nepočítají,“ říká Michal Pitoňák.

Nejhorší je, když člověk nepřijme sám sebe

V této souvislosti zazněl výraz egodystonní homosexualita, který označuje situaci, kdy člověk se svojí menšinovou sexuální orientací není vnitřně smířen, nepřijímá ji a nepovažuje ji za součást své identity. Dříve byl tento stav brán za psychickou poruchu, dnes je chápán jako důsledek tlaku zvenčí, prožívaného stigmatu a internalizované homonegativity.

Kde se vzal pojem homonegativita? Nahrazuje dosud používanou homofobii, protože se nejedná o strach z lidí s menšinovou sexuální orientací, ale o pocity odporu a nechuť vůči nim. I když je nový termín přesnější, bere nám příležitost vynadat někomu do homofobů, čímž si člověk může na chvíli od menšinového stresu ulevit.

Hvězda Formule 1 Sebastian Vettel si na Velké ceně Maďarska oblékl duhový dres3. 8. 2021

Problémy LGBT+ lidí vytváří většinová společnost

Důsledky menšinového stresu se samozřejmě u každého člověka projevují jinak, nicméně u LGBT+ lidí byl zjištěn až třikrát vyšší výskyt úzkostí a depresí, třikrát vyšší sebevražednost a dvakrát častější užívání alkoholu, tabáku a drog. Není to ale důkaz, že by homosexualita byla nezdravá. Naopak to většinovou společnost usvědčuje z toho, že na LGBT+ osoby vykonává velký nátlak, a tím jim způsobuje problémy.

Například specificky u trans lidí ve věku 14–15 let je nápadně vysoký výskyt sebepoškozování. Je to pro ně způsob, jak se v této fázi života vyrovnávat s náporem stresu, jemuž jsou vystaveni jen proto, že nejsou cis (nepociťují soulad s pohlavím, které jim bylo připsáno po narození). Podle nových dat Michala Pitoňáka z výzkumu Menšinový stres ne-heterosexuálních lidí v Česku vykazují LGB lidé v porovnání s obecnou populací vyšší míru psychického distresu (nadměrné stresové zátěže vyvolané negativními zážitky). Nejvyšší distres zažívají bisexuální lidé. Lesby, a především gayové jsou na tom oproti nim o něco lépe.

Zdroj: Bohdana Rambousková