Vaše BMI není v normě? I tak nadváhou nejspíš netrpíte. BMI je totiž nástroj dietního průmyslu k přesvědčování lidí, že musí zhubnout
Index BMI, to je v podstatě jednoduchý poměr výšky vůči hmotnosti. A ačkoliv tato metrika je již ve většině odborných kruhů považována za zastaralou, protože nezohledňuje svalovou hmotu, rozmístění tělesného tuku apod., pro mnohé je stále zdrojem frustrace, ale také stigmatu a diskriminace. Lze se navíc setkat s názory, že BMI, které je založeno na zastaralém výpočtu, jehož účel byl navíc diametrálně odlišný od toho, k čemu je dnes užíván, je vlastně jen hodnotou, která se „hodila do krámu“ dietnímu průmyslu. Protože hubnout je třeba – a prodávat zeštíhlovací produkty je třeba ještě víc…
Vzestup, pád a opětovný vzestup BMI
Ačkoliv by se mohlo zdát, že výpočet toho, zda je naše váha adekvátní vzhledem k výšce, a související klasifikace do konkrétní váhové kategorie poukazující na podváhu, nadváhu či váhu standardní, je ryze moderním výdobytkem, opak je pravdou. Dnes tolik populární BMI (body mass index) není žádná extra novinka – tento způsob nahlížení na tělesnou hmotnost totiž vyšel ze studií sociologa a matematika (nikoliv lékaře) Adolpha Queteleta, který se v 19. století zaměřil na shromažďování údajů o výšce a hmotnosti a určení adekvátních hodnot vztahujících se k „průměrnému člověku“. Nikoho tak asi nepřekvapí, že oním ideálním průměrem byl bílý muž z Evropy. Queteletův vzorec, jehož výsledkem byla Queteletova konstanta (následně přejmenovaná na BMI), byl pak snadným způsobem měření míry obezity zcela obecné populace (nikoliv jednotlivců). Navržen však byl pro účely statistiky s cílem pomoci vládě při přerozdělování zdrojů – lidské zdraví tedy v rámci výpočtu nebylo Queteletem nijak zohledňováno.
Přesto závěry, k nimž vědec dospěl před téměř dvěma sty lety, dodnes slouží po celém světě k posuzování, zda je hmotnost člověka odpovídající standardům, či nikoliv. Slouží ale také lékařům k tomu, aby právě prizmatem hodnoty BMI nahlíželi na zdraví a kondici svých pacientů. Ke cti Queteletovi pak slouží to, že on sám před univerzálním užíváním hodnoty BMI varoval a naopak nabádal k tomu, že na každého pacienta by mělo být nahlíženo prizmatem jeho individuálního zdravotního stavu, stavby těla apod. Ne vždy tomu tak ale v reálu je.
Docela zajímavé pak je i to, že ve 20. století byla Queteletova konstanta prakticky zapomenuta a např. zdravotní pojišťovny užívaly k posuzování zdravotních rizik klientů nezřídka velmi nekonzistentní váhové tabulky, na jejichž základě se lékaři snažili dojít k závěru, co je „ideální váha“. Queteletova konstanta ale byla v pozadí a odborná pozornost se na tento specifický váhový index upřela až v 70. letech minulého století, kdy skupina vědců došla k závěru, že právě tento výpočet – dnes označovaný jako BMI – je nejlepším indikátorem obezity u mužů.
Stigmatizující BMI a jeho dietní komerční potenciál
I dnes ale BMI nachází hojné využití – jeho výpočet je snadný a jednotlivé kategorie jasně určují, čí váha je v normě, čí je naopak podprůměrná či nadprůměrná. Není tedy divu, že pro zdravotnická zařízení je BMI docela snadnou metodou, jak pacienty třídit do skupin dle zdravotních rizik apod. Na tom by ještě nemuselo být nic špatného, kdyby ovšem vysoké BMI neplatilo za stigma, které významně ovlivňuje následně poskytovanou lékařskou péči. Podle celé řady studií je totiž péče o pacienty s obezitou významně horší – jejich příznaky jsou velmi často přičítány váze a skutečná příčina, která může být úplně jinde, je přehlížena. Nemluvě o tom, že již byly medializovány případy, kdy pojišťovací společnosti vyměřily lidem s vyšším BMI také vyšší pojistné – přitom vyšší BMI mohou mít i lidé, kteří jsou velmi zdatní, mají kvalitní kosti, svaly a minimum tuku. V této perspektivě se tedy BMI změnilo v nepříliš pozitivní nástroj – a jak upozorňují mnozí odborníci, může být ještě hůř.
Zdroj: Giphy„BMI se stalo zkratkou pro pochopení nárůstu epidemie obezity,“ shrnuje tak odbornice na americké zdraví a kulturu, Adrienne Bitar, a poukazuje na rozhodnutí federální vlády z roku 1998. Ta se totiž prakticky ze dne na den rozhodla snížit kategorii „zdravého BMI“ o tři body – a „díky“ tomu se téměř 30 milionů Američanů stalo „přes noc“ obézními. Podle Bitar pak tato praxe vedla k jedinému – k panice z toho, že celá populace je příliš „tlustá“. A právě na základě této uměle vyvolané paniky se dietní průmysl stal takovým, jakým je dnes…
Dnes jsou již dostupné také informace o tom, jak bylo vnímání BMI vlastně účelově zmanipulováno. To potvrzuje i odborník na výživu Lindo Bacon, který byl právě v roce 1998 jedním z členů poradního výboru, jenž v USA rozhodoval o výše zmíněné změně v bodovém hodnocení BMI. Bacon ale dle vlastních slov podporoval zcela opačnou myšlenku – tedy zvýšení bodové hranice pro určení nadváhy/obezity. Jak ale v jednom z následných rozhovorů přiznal, výboru bylo řečeno, že americké BMI musí odpovídat světovým standardům tak, aby společnosti působící po celém světě v důsledku jakékoliv změny nepřišly o zisk. To je nepochybně docela skandální, ovšem rozhodně méně než samotný fakt, že dodnes je v boji s obezitou a v rámci prevence špatného zdravotního stavu a předčasného úmrtí v důsledku nadváhy užíván numerický výpočet starý téměř dvě stě let, jehož autorem byl matematik a nikoliv odborník na lidské tělo (byť se o něm tehdy vědělo málo), který navíc sám varoval před užitím výpočtu v rámci lékařské praxe…
