Na vycházku s dlouhou holí, 40 dní karanténa. Manuál z 16. století k zastavení epidemie moru se dnešním opatřením velmi podobá
Ze všech stran jsme nabádáni k tomu, abychom dodržovali hygienu. Abychom nosili roušky. A také abychom udržovali sociální distanc. Adekvátní vzdáleností jsou minimálně dva metry, ovšem lepší by samozřejmě bylo, abychom se nepotkávali s nikým. To vše se může zdát do jisté míry omezující, ovšem sociální distanc a boj s masivně se šířící epidemií by mohl být mnohem drsnější – a vlastně také v minulosti byl. Jak vypadala opatření proti šíření moru před čtyřmi sty lety? A jak vůbec vznikl termín „karanténa“?
V dobách, kdy si lidé o moderní vědě mohli nechat zdát, se vznik – resp. šíření – mnoha nemocí přikládal/o špatnému vzduchu a jako funkční antiseptikum byl užíván ocet. Chorob, které se mezi lidmi šířily, byl samozřejmě nespočet, jednou z nejzákeřnějších byl ale mor. Jeho léčba přitom nezřídka nabývala mnoha bizarních podob od koupání se ve vlastní moči až po „vytahování“ nemoci z vředů pomocí otírání pozadím živého kuřete. Přesto již před více jak čtyřmi sty lety vznikl protiepidemický manuál, který jako by stávajícím opatřením „z oka vypadl“…
Protiepidemická opatření, rok 1582
Když v roce 1582 vystoupil v přístavu Alghero na Sardinii námořník z Marseille, kde mor zuřil již více než rok, bylo jasné, že na nový problém je zaděláno. Podařilo se mu totiž proniknout přes stráže až do města, kde po pár dnech také zemřel. V tu chvíli už byla určitá část populace města odsouzena k smrti, podle historických záznamů stála nemoc život na 6 000 lidí a přežilo jich jen 150. Ačkoliv realita byla podle odborníků přeci jen méně závažná a mor stál život cca 60 % obyvatel města, jejich ostatky končily v masových hrobech. Hrozné, chtělo by se říci. Ale situace mohla být mnohem horší. Nákaza se totiž z města nešířila a během osmi měsíců zmizela. To vše díky jedinému muži, který již před více jak čtyřmi sty lety uvedl do praxe základní pravidla pro brždění epidemie a sociální distancování.
Historický lockdown?
Konkrétně město Alghero rozhodně nebylo na morovou epidemii nijak skvěle připraveno. Systém pomoci byl chaotický a zdravotníků byla k dispozici hrstka. Ale byla tu i jedna výjimka, lékař Quinto Tuberio Angelario, který studoval v zahraničí a sám pocházel se Sicílie, kde se již s morovou epidemií mohl seznámit. Když tedy Angelario zachytil první pacientku s příznaky moru v Algheře, okamžitě žádal o umístění pacientů do karantény. Tuto snahu mu ale překazila liknavost soudů, ale i senátu, který apokalyptické vizi lékaře nevěřil.
Nakonec se ale Angelariovi podařilo zavést kolem městských hradeb trojicí sanitárních kordon, kde byl kontrolován zdravotní stav těch, kdo byli do města vpouštěni. Zpočátku se jednalo o opatření velmi nepopulární, s narůstajícím počtem zemřelých ale lidé začali brát lékaře vážně. A ten, poté, co mor z oblasti zmizel, sepsal brožuru s 57 pravidly, které bylo třeba ve městě zasaženém šířící se nákazou dodržovat.
Lockdown. Kromě slova „koronavirus“ dnes pravděpodobně neexistuje více skloňovaný termín než právě „lockdown“. A není to žádná novinka. Již lékař Angelario v souvislosti s morovou epidemií doporučuje, aby občané neopouštěli své domovy. Zakázáno bylo setkávání, zábavy. Existovalo také pravidlo, které říkalo, že nakupovat by měla chodit pouze jedna osoba z domácnosti. Za porušení pravidel pak byli lidé také stíhání. Ačkoliv město Alghero nebylo po většinu doby trvající morové epidemie zcela uzavřeno, měli se lidé, u jejichž blízkých se mor vyskytl, izolovat po dobu 40 dní. Ostatně, právě takto vzniklo slovo „karanténa“, protože „quaranta giorni“ v italštině znamená „40 dní“. Itálie byla přitom také průkopníkem zavádění izolace nemocných a potenciálně nakažených. První morová nemocnice „lazaretto“ vznikla v Benátkách již v roce 1423.
Sociální distanc
Zatímco nám se základní pravidlo distancu a udržování minimálně dvoumetrové vzdálenosti od ostatních může zdát s ohledem na zamezení šíření koronaviru přehnané, i v tomto ohledu měl (v kontextu morovém) původem sicilský lékař jasno. „Lidé, kteří se mohou pohybovat venku, musí mít s sebou hůl o délce šesti stop. Je povinné, aby lidé od sebe udržovali tuto vzdálenost,“ stojí tak v původním manuálu ze 16. století. A zrovna tento požadavek lze označit jako velmi průkopnický, protože Angelario byl v podstatě první, kdo s touto myšlenkou přišel. Kromě toho ale nabádal, aby v obchodech s potravinami byl zaveden systém, který by udržování odstupů mezi zákazníky podpořil, doporučil také, aby si lidé během mší raději nepotřásali rukama.
Porušování opatření?
Samozřejmě ani před více jak čtyřmi sty lety podobná opatření zrovna velké nadšení mezi obyvateli nevyvolala. Navíc v době, kdy nebylo dostupné tak široké množství možností, jak doslova zabít nudu, byla situace o to těžší. O tom, jak lidé na lockdown či izolaci reagovali, pak poskytují docela přesné svědectví historické záznamy.
Např. ženu, která na ulici vyběhla polapit neposlušné kuře, přesně v této chvíli chytil člen Rady pro zdraví a zatkl ji. Po několika dnech ve vazbě byla ale žena soudcem – poté, co mu situaci objasnila – propuštěna. Další zaznamenaný případ popisuje situaci, kdy si žena do 1. patra vytáhla v koši ponožky syna z přízemí, aby mu je zašila. Byla ale přistižena…to jsou ale příklady spíše kuriózní. Většina klasických porušení tak měla podobu šplhání po střechách přes sousední domy, aby se lidé mohli potkat, pít a hrát na kytaru. To přitom bylo dalším porušením morových pravidel – vedle samotného porušení omezení pohybu.
A nakonec je možné zmínit, že již v 15. století existovaly dokumenty, které držitelům umožňovaly i v době epidemie cestovat. Pečlivě byl kontrolován stav všech, kdo chtěli vstoupit do jednotlivých měst. „Pokud jste tedy byli obchodními cestujícími a cestovali z města, kde byl mor, nebo jste naopak do města morem zasaženého chtěli vstoupit, potřebovali jste zdravotní pas,“ popisuje docent historie Philip Slavin. Nezní to všechno ale až nebezpečně povědomě?
