Stále více lidí si jen touží bez závazků užívat. Syndrom Petra Pana však nemusí být jen odporem k zodpovědnosti

Příběh Petra Pana, chlapce, který odmítl dospět, vznikl před více než sto lety. Jak se ale postupně ukazuje, jeho autor v textu popsal množství věcí odkazujících na vědecké teorie, které ovšem vznikly mnohem později než literární dílo. A také dnes, v době covidové, se ukazuje, jak vizionářské vlastně myšlenky, které kniha obsahuje, byly…

Že i literatura reaguje na to, jak se vyvíjí společnost, asi není nutné nijak zdůrazňovat. Třeba Alenka v říši divů byla hravým zkoumáním matematiky a logiky a některé příběhy Hanse Christiana Andersena dokonce inspiroval vědecký a technologický vývoj – konkrétně třeba vynález mikroskopu. Ovšem objevují se i tvůrci, kteří do jisté míry svou dobu předběhnou a popíší situace či události, které se reálně odehrají až v daleké budoucnosti. Něco takového by pak bylo možné říci i o skotském spisovateli Matthewovi Barriem, který je autorem příběhu Petra Pana. Ten nejenže si vypůjčil nápady a již existující teorie, které na základě klasické „umělecké licence“ dále rozpracoval, ale dokonce nabídl množství vlastních originálních úhlů pohledu, které byly o mnoho desítek let (a zcela nezávisle na Barrieho příběhu) popsány různými vědními obory.

"Česko je doslova bazénovou velmocí. V počtu bazénů na obyvatele předbíháme mnohé evropské státy," říká Zdeněk Vosolsobě25. 11. 2020

Když tedy Barrie v roce 1904 psal divadelní hru (až následně byl totiž příběh zpracován i jako kniha) o chlapci, který nikdy nedospěje a před reálným světem uniká do vysněného světa plného dobrodružství, rozhodně netušil, že nejen mnohé jím popsané situace budu časem předmětem vědeckého bádání (např. popsané zážitky Petra a Wendy v Neverlandu, kam je možné dostat se jen v zóně soumraku, lze v rámci dnešní odborné terminologie označit jako tzv. hypnagogické snímky, které jsou obvykle výsledkem prudkého nárůstu mozkových činností v oblastech odpovědných za vizuální zpracování, jež se „spouští“ v momentě, kdy se mozek připravuje ke spánku), ale že dokonce jméno, které chlapci dal – tedy Petr Pan – poslouží i v oblasti zcela jiné než literární a dramatické…

Petr Pan a „jeho syndrom“

Dnes se totiž právě Petr Pan stal symbolem pro osoby, které odmítají dospět – a doktor Dan Kiley o nich dokonce napsal knihu s příznačným názvem Syndrom Petra Pana: Muži, kteří nikdy nedospějí. Ovšem je třeba říci, tento problém se zdaleka netýká jen mužů. Zatímco ale syndrom Petra Pana se ve svém základu vztahuje k lidem, kteří žijí bohémským způsobem života a jako by se o sebe nedokázali postarat, nová doba žádá přizpůsobení zastaralých definic moderním pořádkům. A novými Petry Pany jsou tak dnes mnozí ti, kteří propadli trendu posedlosti věkem a také dokonalou self-image. Tento syndrom se ale podle některých odborníků začíná rozmáhat i ve zcela nové demografické skupině – mezi lidmi, kteří sami sebe označují jako „digitální nomády“.

Pohádkoví digitální nomádi

Pracují, odkudkoliv se jim zlíbí, jsou tzv. „na volné noze“ a mají neomezené množství času k tomu, aby s ním naložili přesně podle svých přání. A zatímco donedávna bylo digitální nomádství spíše možností pro pár vyvolených, koronavirová pandemie situaci změnila, jen v USA počet lidí, kteří žijí jako digitální nomádi, vzrostl o celých 49 %. A ruku v ruce s tím přibývají i destinace, které těmto lidem umožňují získat pracovní víza.

Letos na podzim k nim přibyly např. Kajmanské ostrovy, které se právě tímto krokem snaží vyrovnat drtivý propad turismu v době stále se šířícího nového typu koronaviru (v tomto případě je ale také nutné dodat, že takové vízum není jen tak pro každého – plat těch, kdo by po něm zatoužili, musí ročně činit minimálně 100 000 dolarů, v případě dvojic se pak jedná o 150 000 dolarů). I když si ale ne každý může dovolit pracovat zrovna na Kajmanských ostrovech, digitální nomádství je zejména v této době nepochybně zajímavou možností, jak uniknout existenční krizi a trávit (i pracovní) čas v ryze dovolenkovém prostředí. Jako ideální se tak nyní jeví např. Barbados, ale i Zanzibar apod., kde si je po práci možné také náležitě užívat. Kdyby tu ale…nebylo jedno velké ALE.

Bez rodiny, dětí, partnerů, ale i bez pocitu příslušnosti k jakémukoliv národu, všechny tyto vazby v případě digitálního nomádství mizí. Vlastně je to jeho podstata a většina těch, kteří se pro tento způsob života rozhodnou, jej v této podobě vítá. Protože digitální nomádi nechtějí být ve svém rozletu jakkoliv omezováni, chtějí si užívat svou svobodu, vychutnávat si stále nové výzvy a rozhodně se nechtějí zabývat takovými dramaty, jaká s sebou nese např. běžný rodinný život a hypotéka.

Možná se to vše na první pohled může zdát jako ideální varianta alternativního života – kdy dospělí lidé využívají svých možností a také potenciálu a užívají si svět (a tak to nepochybně i v některých případech může být, protože jak se říká – výjimka potvrzuje pravidlo), ovšem podle některých psychologů jsou dnešní digitální nomádi právě novodobými Petry Pany. Dokáží se postarat o svůj výdělek, o své cesty a také o své zážitky, jsou sexy a svobodní – ale závazkům, které plynou z dospělosti, se obloukem vyhýbají.

Letošní Vánoce ve znamení #StayAtHome? S těmito vánočními trenkami to zvládnete29. 10. 2020

Zn. „normální život se závazky“

Ačkoliv ale někteří v souvislosti s neochotou žít dle klasické představy o budování života či rodiny bijí na poplach, každá mince má dvě strany. Možná, že někteří ti, kteří se vydávají za (pracovními) dobrodružstvími do exotických krajin, skutečně utíkají před zodpovědností, jiné ale přesně tento styl života může buď obohatit a do budoucna jim související zkušenosti mohou mnohé dát, ničím neobvyklým pak není ani usazení se v destinaci, kterou si člověk v průběhu pobytu zamiluje. Je tedy spíše otázkou, jak přesně definujeme dospělost a co vyhodnocujeme jako „nezralé“. Není nakonec možné, že s proměňující se společností se lidé vzdávají zažitých vzorců ne proto, že by nebyli zodpovědní, ale jednoduše proto, že konečně mohou?