Žádná zodpovědnost ani závazky, místo toho jen zábava. Tak si čím dál více lidí představuje život. Jedná se ale skutečně o novodobé Petry Pany?
Že i literatura reaguje na to, jak se vyvíjí společnost, asi není nutné nijak zdůrazňovat. Třeba Alenka v říši divů byla hravým zkoumáním matematiky a logiky a některé příběhy Hanse Christiana Andersena dokonce inspiroval vědecký a technologický vývoj – konkrétně třeba vynález mikroskopu. Ovšem objevují se i tvůrci, kteří do jisté míry svou dobu předběhnou a popíší situace či události, které se reálně odehrají až v daleké budoucnosti. Něco takového by pak bylo možné říci i o skotském spisovateli Matthewovi Barriem, který je autorem příběhu Petra Pana. Ten nejenže si vypůjčil nápady a již existující teorie, které na základě klasické „umělecké licence“ dále rozpracoval, ale dokonce nabídl množství vlastních originálních úhlů pohledu, které byly o mnoho desítek let (a zcela nezávisle na Barrieho příběhu) popsány různými vědními obory.
Když tedy Barrie v roce 1904 psal divadelní hru (až následně byl totiž příběh zpracován i jako kniha) o chlapci, který nikdy nedospěje a před reálným světem uniká do vysněného světa plného dobrodružství, rozhodně netušil, že nejen mnohé jím popsané situace budu časem předmětem vědeckého bádání (např. popsané zážitky Petra a Wendy v Neverlandu, kam je možné dostat se jen v zóně soumraku, lze v rámci dnešní odborné terminologie označit jako tzv. hypnagogické snímky. Ty jsou obvykle výsledkem prudkého nárůstu mozkových činností v oblastech odpovědných za vizuální zpracování, jež se „spouští“ v momentě, kdy se mozek připravuje ke spánku), ale že dokonce jméno, které chlapci dal – tedy Petr Pan – poslouží i v oblasti zcela jiné než literární a dramatické…
Petr Pan a „jeho syndrom“
Dnes se totiž právě Petr Pan stal symbolem pro osoby, které odmítají dospět – a doktor Dan Kiley o nich dokonce napsal knihu s příznačným názvem Syndrom Petra Pana: Muži, kteří nikdy nedospějí. Ovšem je třeba říci, tento problém se zdaleka netýká jen mužů. Zatímco ale syndrom Petra Pana se ve svém základu vztahuje k lidem, kteří žijí bohémským způsobem života a jako by se o sebe nedokázali postarat, nová doba žádá přizpůsobení zastaralých definic moderním pořádkům. A novými Petry Pany jsou tak dnes mnozí ti, kteří propadli trendu posedlosti věkem a také dokonalou self-image. Tento syndrom se ale podle některých odborníků začíná rozmáhat i ve zcela nové demografické skupině – mezi lidmi, kteří sami sebe označují jako „digitální nomády“.
Pohádkoví digitální nomádi
Pracují, odkudkoliv se jim zlíbí, jsou tzv. „na volné noze“ a mají neomezené množství času k tomu, aby s ním naložili přesně podle svých přání. A zatímco donedávna bylo digitální nomádství spíše možností pro pár vyvolených, koronavirová pandemie situaci změnila. Aktuálně tak na celém světě působí 35 milionů lidí právě jako digitální nomádi. A ruku v ruce s tím přibývají i destinace, které těmto lidem umožňují získat pracovní víza.
Zdroj: Giphy
I když si ale ne každý může dovolit pracovat třeba na Kajmanských ostrovech či v nějaké jiné super atraktivní destinaci, digitální nomádství se v době koronaviru stalo nepochybně zajímavou možností, jak uniknout existenční krizi a trávit (i pracovní) čas v ryze dovolenkovém prostředí. Jako ideální se tak ukázal např. nomádský pobyt na Barbadosu, Zanzibaru apod., kde si je po práci možné také náležitě užívat. Kdyby tu ale… nebylo jedno velké ALE.
Bez rodiny, dětí, partnerů, ale i bez pocitu příslušnosti k jakémukoliv národu, všechny tyto vazby v případě digitálního nomádství mizí. Vlastně je to jeho podstata a většina těch, kteří se pro tento způsob života rozhodnou, jej v této podobě vítá. Protože digitální nomádi nechtějí být ve svém rozletu jakkoliv omezováni, chtějí si užívat svou svobodu, vychutnávat si stále nové výzvy a rozhodně se nechtějí zabývat takovými dramaty, jaká s sebou nese např. běžný rodinný život a hypotéka.
Možná se to vše na první pohled může zdát jako ideální varianta alternativního života – kdy dospělí lidé využívají svých možností a také potenciálu a užívají si svět (a tak to nepochybně i v některých případech může být, protože jak se říká – výjimka potvrzuje pravidlo), ovšem podle některých psychologů jsou dnešní digitální nomádi právě novodobými Petry Pany. Dokáží se postarat o svůj výdělek, o své cesty a také o své zážitky, jsou sexy a svobodní – ale závazkům, které plynou z dospělosti, se obloukem vyhýbají.
Zn. „normální život se závazky“
Ačkoliv ale někteří v souvislosti s neochotou žít dle klasické představy o budování života či rodiny bijí na poplach, každá mince má dvě strany. Možná, že někteří ti, kteří se vydávají za (pracovními) dobrodružstvími do exotických krajin, skutečně utíkají před zodpovědností, jiné ale přesně tento styl života může buď obohatit a do budoucna jim související zkušenosti mohou mnohé dát, ničím neobvyklým pak není ani usazení se v destinaci, kterou si člověk v průběhu pobytu zamiluje. Je tedy spíše otázkou, jak přesně definujeme dospělost a co vyhodnocujeme jako „nezralé“. Není nakonec možné, že s proměňující se společností se lidé vzdávají zažitých vzorců ne proto, že by nebyli zodpovědní, ale jednoduše proto, že konečně mohou?
