Skrze svaly si muži kompenzují nedostatky a chtějí být "macho". Jsou ale spíš k smíchu, jen fitness kultura jim na mužství nepřidá

Stále více mužů má pocit, že nejsou muži zcela „dostatečnými“. Na vině je samozřejmě více faktorů, jedním z těch hlavních je ale vzhled, a to nezřídka v rovině, s níž reálně nelze nic dělat. Protože např. malý vzrůst je jednoduše daný. I tak se jej ale někteří snaží přebít – např. extrémní maskulaturou. Proč se jim jiní smějí? A nejsou nakonec k smíchu všichni ti, co si myslí, že jim život v naleštěné fitness kultuře „přidá na maskulinitě“?

Malý, velký, tlustý, tenký. Plešatý. S předkusem. S velkým nosem a ušima jako plácačky. A v neposlední řadě s břichem, které si o bájném six-packu může nechat jen zdát. Lidský (ač v tomto případě se vztahujeme zejména k mužům) vzhled může být jednoduše velmi rozmanitý. To ale samozřejmě neznamená, že každá z variant je stejně „ceněná“ a že každý je s tím, jak vypadá, spokojen. A ačkoliv by někdo čekal, že tvrdým vizuálním kritériím jsou vystaveny zejména ženy, opak je pravou. „Muži podléhají velmi přísným normám týkajícím se jejich vzhledu i chování. Pokud je nenaplňují, na nápravě svého obrazu – a stvrzení svého mužství – jsou schopni velmi tvrdě pracovat,“ shrnuje přímo profesor psychologie Benoît Monin. Jenže ona „tvrdá práce“ nejenže se v některých případech může zvrtnout v patologii, ale také může být pověstnou „medvědí službou“.

Profi dohazovačka Katarína Hawken Němcová: „Lidem hledám vážný a dlouhodobý vztah, na lehké románky jsou tady online seznamky“18. 9. 2020

Svaly, kam se podíváš

S tím, že nenaplňují určité vžité představy o tom, jak vypadá „správný muž“, se potýká stále více příslušníků mužské populace. A mnozí z nich již přistupují k aktivním činům tak, aby daný stav zvrátili. Stále častější praxí se tak stává až nadměrná kompenzace (subjektivně vnímaného) „nedostatečného mužství“. Ačkoliv totiž společenské normy mužnost spojují především se silou, podle nedávných průzkumů Washington University právě muži, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů přesvědčeni o tom, že ideály správného mužství nenaplňují, mají tendenci tuto skutečnost různými způsoby kompenzovat. „Víme, že být vnímán jako maskulinní, je pro mnoho mužů velmi důležité. Zjistili jsme, že strategie, které muži užívají ke stvrzení své mužnosti, jsou právě tou praxí, která je spojována s charakteristikami tradiční identity muže,“ shrnuje pak výzkum.

Tím, co se v rámci zmiňované studie ukázalo jako hlavní problém, s nímž se muži v kontextu svého mužství potýkají, je nedostatečná výška. Právě tu mají mnozí potřebu také různě kompenzovat. Výzkum totiž naznačil, že muži, jimž byly záměrně předloženy smyšlené informace o tom, že jejich mužnost není zcela dokonalá, měli tendenci informace o svém vzrůstu přehánět. „Výška je něco, co je jednoduše dáno, ale to, jak svou výšku člověk prezentuje, je věc jiná – mentální,“ uvádí také studie. A jiní se rozhodli, že to, co nemají na výšku, doženou „do šířky“.

Malý (vzteklý) svalnatec

Termín „manlet“ byl nejprve tématem jen napříč fitness komunitou. Ke komu odkazoval? K muži, který byl jednoduše příliš malý, na což byl také náležitě citlivý, a tak si tento „nedostatek“ kompenzoval právě nabýváním na svalové hmotě. Vlastně by se o tomto problému dalo hovořit jako o modifikovaném napoleonském komplexu. Muži, jimž pejorativní označení „manlet“ patří, pak nezřídka dávají také průchod své agresivitě a snaží se vypadat jako pořádní alfa samci. Bohužel ale výsledný efekt je naprosto opačný a podobná praxe jen na nedostatečnou výšku upoutává další pozornost. Celý problém ale nakonec plyne z vlastní nejistoty a úzkosti a ústí v zakořeněné komplexy a nezřídka vybudování určité „obranné linie“, kdy se tito muži uchýlí k poměrně extrémním řešením.

Jedním skutečně kontroverzním řešením nedostatečné výšky je pak přidání se ke komunitě tzv. incelů (INvoluntary CELibate), kteří jednoduše na veřejnosti vystupují tak, že jejich život bez partnera/ky a de facto v celibátu je výsledkem vrozených a neměnných charakteristik – a těmi nemusí být jen nedostatečná výška, ale třeba i příliš velký nos apod. Co je na tom špatně? Primárním základem je nenávist k sobě samému, ta je ovšem konkrétně v případě heterosexuálních mužů přiživována také nenávistí k ženám, které jsou programově považovány za moc povrchní, než aby daly mužům, kteří nenaplňují klasické atributy mužství, šanci. A přesně tato nenávist je pak základním hnacím motorem mužů, kteří si to, že nemohou růst do výšky, kompenzují tím, že rostou do (svalové) šířky.  

Queer fitness?

Docela zajímavé je, že podobné (výše popsané) mechanismy fungují i v gay komunitě. V ní jsou jednoduše „nežádoucí“ ti, kdo jsou moc zženštilí. Vykroucení. Tetiny. Právě svaly pak v některých případech slouží k demonstrování správné dávky mužnosti. Ovšem i v tomto případě vstupuje do hry možnost různých perspektiv. Jak totiž naznačují vědci, kteří se zabývali extrémní bodybuildingem, právě tato oblast je dnes z mnoha důvodu již ve své podstatě velmi queer (a to bez ohledu na orientaci aktérů). Ruku v ruce s budováním svalstva jde totiž kultura uctívání specifické vizuality, kterou by (samozřejmě s nadsázkou) bylo možné vystihnout trojicí slov – vymydleno, vyholeno, vyvoněno. Podtrženo – sečteno: zženštěno.  A v takovém případě ani svaly ve výsledku pánům na mužství (tedy, na tom skutečně tradičním) prostě nepřidají.

1:1

V závěru je ale třeba říci, že nejen muži jsou vystaveni rozličným tlakům na naplnění genderových ideálů. Ženy jsou pro změnu konfrontovány s „ideální ženskostí“, ale také rolemi, jež by měly tradičně zvládat (zejména role pečující). Některé ženy, které nechtějí čelit důsledkům svého „nestandardního“ chování a naopak pociťují potřebu genderová očekávání naplnit, se tak např. nezřídka a priori vyhýbají i tradičně mužským odvětvím – od vědy přes IT až k ryze technologickým oborům. (Ne)naplnění správné ženské vizuality by pak vydalo přímo na samostatný článek.

Žaneta Sladká z Amnesty: Dopisy ze zahraničí pomáhaly i Havlovi. Letos by mohly přinést svobodu pořadatelům Pridu v Ankaře1. 12. 2020

Je tedy jasné, že koncepty pojící se k (tradičnímu) mužství, ale i ženství, nám příliš štěstí do života nepřináší, na druhou stranu jsou velmi hluboce společensky ukotvené. Nakonec se tedy nelze pohoršovat nad těmi, kteří se všemi možnými způsoby snaží kompenzovat své domnělé nedostatky. Ačkoliv právě vymanění se z tohoto věčného kruhu je pravděpodobně jedinou cestou, jak by lidé – bez ohledu na svou výšku, rozměry, ale třeba i množství či dokonce barvu vlasů, očí….velikost nohou…a samozřejmě také konkrétní projevení sebe sama – mohli vstávat i usínat s tím, že jsou přesně takoví, jací mají být.