Doteky kvůli koronaviru nejspíš skončí v propadlišti dějin. Mnohé společenské zvyky se dočkají i netradiční „náhrady“
Dotýkání se lidí – ať už blízkých, tak i těch méně známých či cizích – mělo po dlouhou dobu evoluční účely. Ačkoliv by se mohlo zdát, že podpora sociálních vazeb stojí a padá především na jazyku, doteky dělají v podstatě totéž. Při pozorování primátů se tak např. ukázalo, že společenský kontakt je velmi pěstován prostřednictvím vzájemně péče. Doteky ale mají i mnohem důležitější vliv – snižují agresi. „Když se někoho společensky dotýkáte, je mnohem obtížnější být vůči němu agresivní,“ upřesňuje Tiffany Field, ředitelka Touch Research Institute na lékařské fakultě v Miami. Nyní – v době, kdy je kvůli masivnímu šíření nového typu koronaviru dotýkání se přímo nežádoucí – by se ale mohlo zdát, že právě tato pandemie mnohé zvyky z našich životů prakticky vymaže. Jak ale upozorňují odborníci, k posunu ve vnímání (ale také radikálnímu snížení doteků) postupně docházelo již dříve.
Moderní technologie a MeToo
Podle tvrzení sociologů aktuálně společnost prochází velmi těžkou zkouškou. Nejen po stránce vlastního fyzického zdraví, ale i z hlediska psychiky. Ta doslova „dostává na frak“ v mnoha různých rovinách a situaci nijak neprospívá ani tolik propagovaný sociální distanc. Lidé nezřídka nemohou být se svými blízkými, ale nemohou se ani dotýkat ostatních, což je pro člověka velmi důležitý mechanismu pro vypořádávání se se stresem. Na druhou stranu tyto změny nelze „hodit“ na vrub jen koronaviru, trend ústupu sociálních kontaktů vědci zaznamenali nejprve v souvislosti s šířícím se hnutím MeToo (ano, lidé se začali skutečně bát vzájemně se dotýkat, aby si jejich chování náhodou někdo mylně nevyložil) a pak samozřejmě i v kontextu masivního nárůstu užívání moderních technologií. Dokážeme se ale skutečně úspěšně vypořádat s tím, že o blízkost a doteky druhých přijdeme?
Zázračná moc (nedostupných) doteků
Podle mnoha odborných predikcí existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že doteky se v naší společnosti skutečně minimalizují a např. klasické potřesení rukou nahradí zvláštní „loktový pozdrav“. Přitom právě potřesení rukou bylo donedávna nejběžnější formou sociálního kontaktu a předpokládá se, že bylo „zavedeno“ před mnoha staletími v podstatě jako záruka toho, že protějšek nesvírá zbraň. „Podání ruku signalizuje důvěru a spolupráci,“ upřesňuje odbornice v oboru neurovědy, Sanda Dolcos s tím, že v mozku je skutečně možné pozorovat, že ve chvíli, kdy si lidé potřesou rukama, se v jejich mozcích aktivují tzv. centra podílející se na zpracování odměny.
Ačkoliv někteří se tedy o osud klasického uvítacího potřesení rukama v souvislosti s koronavirovou pandemií obávají, podle jiných nelze očekávat, že by tento hluboce společensky zakořeněný, běžný a naprosto univerzální zvyk najednou zmizel. Na druhou stranu ale i ti největší optimisté, kteří věří, že svět bude zase brzy „normální“, přiznávají, že se mnohé změní, a to i v případě podání ruky. Podle jejich názoru je poměrně pravděpodobné, že tuto praxi, stejně jako např. objetí, si lidé vyhradí především pro své nejbližší, pro osoby, kterým důvěřují. Pro kontakt s ostatními pak s největší pravděpodobností vzniknou pozdravy jiné – jednoduše takové, které nebudou zahrnovat blízký kontakt a doteky „kůži na kůži“. Přitom je však podloženo, že dotek s protějškem při vzájemném setkání je velmi žádoucí a prospěšný pro zdraví – snižuje totiž stres a aktivuje uvolňování oxytocinu, tedy hormonu lásky.
Zdroj: Giphy
Existuje náhrada?
Ať už se nám to líbí, nebo ne, ke změnám v mezilidské komunikaci nesporně dojde. A jak dodávají specialisté na interakce, lidé si s největší pravděpodobností osvojí nové typy pozdravů a způsobů navázání kontaktu s druhými tak, aby se jich nemuseli přímo dotknout. Údajně existuje poměrně velké množství rozličných alternativ – kromě dotknutí se lokty se rozšiřuje také „dotek“ nohami, ale i gesta, která se bez doteků obejdou úplně – tedy např. klasické „namasté“, krátké přikývnutí, náklon hlavy či položení ruky na srdce. Samozřejmě ale zatím nelze říct, které z nich (a zda vůbec) klasické doteky nahradí, jelikož preference napříč společností se různí. „Stěžejní pro volbu náhradních gest a zvyků jsou osobní přesvědčení a hodnoty, které plynou z dětství, ale také náboženské orientace a vzdělání. Ne všichni tak dojdou ke stejnému – shodnému – závěru,“ doplňuje psychoterapeut Aaron Smith.
Bez ohledu na možnou míru skepticismu vůči kompletnímu ústupu doteků jsou tedy vyhlídky do budoucna nepříliš pozitivní. Utěšit nás tak může jen to, že jak psychologové, tak i další vědci se shodují v tom, že náš svět (alespoň zatím) nezaplaví žádná digitální řešení – a třeba virtuální potřesení rukou. Podle odborníků na komunikaci pak nová realita bude klást mnohem větší nároky na komunikační dovednosti – lidé se budou muset naučit verbalizovat mnohem více myšlenek a pocitů, na jejichž vyjádření doposud „stačila“ právě různá gesta. Protože objetí někoho, kdo potřebuje utěšit – nebo jeho uchopení za rameno či poplácání po zádech – je nepochybně mnohem snazší než hledání „správných slov“. Jen je otázkou, zda slova v situacích, kdy druzí potřebují obejmout a podpořit, budou zrovna slova dostačovat…
