Trápí vás mizení přírody a okolí se vám jen vysmívá? Prožíváte environmentální žal a nejste v tom sami
Smutek, nebo spíš vztek?
V psychologii se objevil nový pojem – enviromentální žal, ekologická úzkost nebo klimatický žal. Pociťují ho ti, kdo mají blízký vztah k životnímu prostředí a trápí je jeho devastace, která se poslední dobou čím dál tím víc prohlubuje. Může jít o hluboký smutek z nevratných změn, strach o to, v jaké podobě zanecháme svět našim dětem. Patří sem i vztek na politické elity, na své okolí i na nejbližší rodinu, že s tím nic nedělá, nebo téma dokonce zlehčuje. Někteří lidé prožívají pocity viny, že k ničení životního prostředí sami přispívají svým konvenčním životem.
To, co je pro environmentální žal charakteristické, je hluboká bezmoc. Sám jako jedinec proti ničení planety nic nezmůžu, i když omezím plasty a přestanu létat letadlem. Zároveň nepanuje ani shoda na tom, co nás vlastně čeká a jak velká katastrofa přichází. A především si o tom, co mě denně tíží, nemůžu pořádně s nikým promluvit, protože většina lidí takovou úzkost z budoucnosti Země necítí, považuje mě za hysterku a dál pokračuje ve svém konzumním způsobu života.
Uvědomila jsem si, že je konec
U Míši se environmentální žal projevil v létě 2018. „Byl to rok, kdy panovala extrémní vedra a sucho. Začala jsem tehdy pracovat pro kampaň za manželství pro všechny Jsme fér. Pamatuju si, že jsem šla rozpálenou ulicí v 36°C na týmovou poradu a říkala jsem si: Co to tady dělám? Bojujeme za právo na manželství, ale všichni lidé za pár desítek let umřou v totálním pekle. Začala jsem z toho být fakt nešťastná,“ vzpomíná na úder environmentálního žalu Michaela Pixová, komunikační koordinátorka Klimatické koalice.
Její situace byla o to horší, že má dvě malé děti. Představovala si, že jim jednou nebude mít co dát jíst a pít, že zemřou v nesnesitelné vlně veder. Venku přitom ten rok předčasně opadalo listí ze stromů, z řek zůstaly jen čůrky vody. „Bylo to hrozné období, asi měsíc jsem nemohla spát ani jíst,“ popisuje Míša.
Skončila v krizovém centru RIAPS, ale pochopila, že tam pomoc nenajde. „Myslela jsem, že mi napíšou prášky na úzkost, ale nabídli jen takové, co se musí brát dlouhodobě. Navíc jsem v té době kojila. Z rozhovorů s lidmi tam mi bylo jasné, že environmentálnímu žalu nerozumí. Ještě nepochopili měřítko toho problému. Musela jsem si pomoct sama,“ říká Míša.
Kdo mi s žalem dokáže pomoct
Environmentální žal není ve světové psychologii úplně novým pojmem, ale v českém prostředí se teprve musí zabydlet. Pokud se budete snažit najít pomoc terapeuta, nebudete mít velký výběr.
Na tuto oblast se u nás jako první zaměřila psychoterapeutka a mediátorka Zdeňka Voštová. Dospěla k tomu právě tak, že sama pocity environmentálního žalu prožívala, ale její terapeut jí nebyl schopen pomoct a reagovat citlivě. Když tento druh terapeutických sezení začala nabízet, překvapilo ji, kolik lidí o ně projevilo zájem.
Míša si bojem s vlastním žalem procházela v podobné době jako Zdeňka. Dokonce si spolu psaly a sdílely dojmy, protože lidí zajímajících se o toto téma nebylo mnoho. „Prošla jsem celkovou osobní transformací, kdy se mi změnil pohled na lidi jako živočišný druh. Jsme antropocentričtí a vnímáme svou existenci jako danost. Jsme páni všeho živého a vše dokážeme technologicky vyřešit. A přitom jsme hrozně křehcí a zranitelní. Čím víc dokonalá a komplexní naše civilizace je, tím víc my křehneme. Jsme zvyklí na jistoty, které nám dává život ve společnosti. Máme představu o tom, jak bude náš život vypadat – studium, kariéra, děti, cestování, důchod…,“ popisuje Míša.
Dospěla postupně k poznání, že se nelišíme od zvířat, která nikdy neví, jestli budou po narození žít den, rok nebo dvacet let. Pomohlo jí to uvědomit si, že iluze životních jistot i u lidí trvá teprve pár posledních desítek let. „V 19. století se lidi vyrovnávali s tím, že jim polovina dětí umřela, a dožít se vyššího věku bylo považováno za úspěch. To mi pomohlo přestat lpět na představách o vlastním životě a víc prožívat přítomnost,“ vysvětluje Míša.
V zahraničí je environmentální žal velké téma. Lidé se zájmem o prožívání klimatické změny se sdružují například v Climate Psychology Alliance, která v roce 2018 vydala manuál, jak s environmentálním žalem nakládat. Tato online komunita pořádá pravidelná setkání Climate Café, která nabízejí empatický prostor pro bezpečné sdílení strachu a nejistoty z klimatické krize.
Truchlení nad smrtí Země
Klimatologa Steva Runninga překvapovala široká škála emocí, se kterými se u lidí reagujících na klimatickou změnu setkával. Někdo má depresi, někdo srší vztekem, někoho paralyzuje strach. Pak uviděl model stádií, jimiž podle psycholožky Elisabeth Kubler Ross procházejí truchlící lidé nebo pacienti, kteří se právě dozvěděli o své nevyléčitelné nemoci. Running vypozoroval, že truchlení po zemřelé osobě a po přírodě, jejíž smrt se blíží, má mnohé společné rysy. Proto vytvořil model Pět stádií klimatického žalu.
Je to klasické popření, kdy odmítám vzít na vědomí, že ke změnám klimatu dochází. Další fází je vztek na to, že ostatní lidé jsou k osudu planety slepí. Fáze smlouvání se snaží najít rovnováhu tím, že v negativních zprávách vidí i něco pozitivního – třeba že díky oteplování u nás budeme moci pěstovat fíky. Další fází je propad do deprese, kdy se propadám do pocitu naprosté bezmoci nad tím, že by se pro záchranu planety dalo ještě něco udělat. Poslední fází je smíření, kdy přijmu realitu a již bez emocí se snažím na základě dostupných informací hledat možná řešení. Smířím se s tím, že budoucnost s sebou přirozeně nese nejistotu a nemá smysl s tím bojovat.
V jaké fázi klimatického žalu je dnes Míša? Svůj současný postoj nazývá klimatickým stoicismem. Člověk přijme temnou realitu a snaží se aktivně přispívat k pozitivní změně. „Jsem ve fázi akce. Smířila jsem se a zároveň jsem si našla práci v klimatickém hnutí. Žal jsem proměnila v něco produktivního a snažím se žít v souladu s tím, co momentálně považuju za nejvíc potřebné. Někdy to úsilí vypadá zoufale, jako že se nám to nikdy nemůže podařit. Věřím, že je lepší se o to aspoň pokusit,“ říká.
