„Rouškoslepost“ – naše mozky mají problém, s rouškami na tváři evoluce nepočítala
Sundej roušku a řeknu ti, kdo jsi
V podstatě od počátku lidského druhu bylo základem vzájemných interakcí čtení mimiky druhých. A v tomto případě je nezpochybnitelné, že právě tato schopnost poskytla lidem evoluční výhodu – to ostatně tvrdil již Charles Darwin ve své knize The Expression of the Emotions in Man and Animals z roku 1872. Identifikování výrazu tváře totiž snižuje riziko vzniku nedorozumění a přispívá i v kolektivech k efektivnějšímu a více harmonickému fungování. Zatímco ale lidský mozek dokáže „číst tváře“ druhých, na nošení roušek nebyl připraven. „Rozpoznávání tváří a jejich čtení užíváme během každé sociální interakce. Tváří v tvář ostatním hledáme střípky jejich osobnosti, emocí, ale vlastně určujeme zcela základní věci jako třeba pohlaví. Tvář je skutečně velmi zásadní pro naše vnímání,“ tvrdí psycholog Erez Freud z univerzity v Torontu s tím, že najednou tváře vypadají jinak než dříve. A proto se s kolegy rozhodl zaměřit na to, jak roušky ovlivňují (zhoršují) lidskou schopnost rozpoznávat obličeje.
Na 500 lidí se tak podrobilo výzkumu, jehož podstatou bylo prohlížení neznámých tváří a jejich následné rozpoznávání za stále se zhoršujících podmínek – tou nejvíce přitěžující pak byla právě nasazená rouška. A jak se ukázalo, účastnící výzkumu si skutečně vedli mnohem hůře, pokud byly tváře poznávaných osob zakryty rouškami.
Podobný výzkum pak realizovala také jedna ze skotských univerzit, která dokonce k rozpoznávání využila tváře celebrit. Ovšem i v tomto případě – pokud měly známé osobnosti nasazenou roušku – měli lidé s jejich identifikací obtíže. V případě první zmiňované studie dokonce více než 13 % účastníků dosáhlo tak špatných výsledků, že autoři hovoří o dosažení jinak běžné hranice pro diagnostikování tzv. prosopagnosie, neurologické poruchy označované jako obličejová slepota. Přitom právě poznatky o této poruše jsou pro vědce zabývající se rozpoznáváním obličejů klíčové – lidé, kteří tímto problémem netrpí, totiž dokáží tváře rozpoznat natolik dobře a rychle, že je prakticky nemožné daný proces vědecky analyzovat.
V každém případě ale platí, že obličej dokáže lidský mozek rozpoznat klasicky zejména tehdy, vidí-li ho celý – což ostatně dokázaly i další pokusy, během nichž měli lidé identifikovat např. nos George Clooneyho v kombinaci s očima Robina Williamse. A neuspěli. Důvod je nasnadě – rozpoznávání obličejů je velmi komplexní proces, kdy mozek vyhodnocuje celý obličej na první pohled. Ovšem když je půlka tváře skryta pod rouškou, rozpoznávací proces samozřejmě trpí…
Zdroj: Giphy
S emocemi na štíru
Pomineme-li potřebu sledovat ústa druhých pro porozumění tomu, co říkají (zejména pro ty, kdo jsou neslyšící, je odezírání důležité), právě ústa jsou klíčová pro vyjádření pocitů štěstí. Pokud jsou ústa zakryta, lidé mají problém rozklíčovat na tvářích druhých přátelství a účast (i proto v některých zdravotnických zařízeních vybavili pracovníky vizitkami s fotkami – snižují tak totiž úzkost pacientů). Na druhou stranu – lidé dokážou klamat nejen tělem, ale i tváří, takže podle vědců existuje dokonce 19 různých typů úsměvů a jen šest z nich je spojených s pocity štěstí a potěšení.
Tváře jsou pak velmi špatným měřítkem emocí především v případě extrémních situací, pro správnou interpretaci výrazů obličeje je tedy nutné i studium držení těla a jeho pohybu. V podstatě tak platí, že mimika jako taková je jedním z dílčích aspektů celého množství různých podnětů – počínaje gesty rukou přes řeč těla až po užitá slova, tón řeči a dokonce i barvu obličeje. Dalo by se tak říct, že nasazená rouška by vlastně neměla nijak zabránit nejen vyjádření, ale ani přečtení vašeho sdělení. Existují totiž funkční „náhrady“ toho, jak emoce číst.
Jak se adaptovat?
Ať už identifikace druhých lidí, tak i čtení výrazů jejich tváří je ale v současné době nepochybně komplikovanější. Na druhou stranu lidský mozek je výkonný a dokáže se přizpůsobovat nastalým komplikacím. V prvé řadě tak platí, že při rozpoznávání druhých i toho, co se jim asi honí hlavou, užíváme jejich oči. „Oblast očí přenáší množství informací o identitě i emocích člověka,“ konstatuje psycholog Richard Cook. Kromě očí se lze zaměřit i na další „náhražky“ – protože lidi je možné poznat např. i podle stylu chůze, podle způsobu mluvy, ale i podle mnoha dalších vizuálních aspektů. Mozek totiž skutečně dokáže divy – to dokládá i tzv. efekt šátku, kterým vědci pojmenovali situaci obyvatel Egypta a Spojených arabských emirátů, kde si ženy často zakrývají vlasy hidžábem. Navzdory tomu však právě lidé z těchto oblastí při rozpoznávání osob jen podle očí, nosu a úst vykázali mnohem lepší výsledky než účastníci z Ameriky a Velké Británie.
Zdroj: Giphy
A vlastně totéž by se dalo říct o obyvatelích některých asijských zemí – právě v nich je nošení roušek poměrně běžnou praxí s jasným účelem – chránit se před viry. Ačkoliv v tomto případě existuje jen minimum výzkumů, které by se zabývaly tím, jak v Asii „čtou tváře“, podle kognitivní vědkyně Katsumi Watanabe existují přímo kulturní rozdíly v tom, jak lidé rozpoznávají emoce druhých. „Lidé ze západního Kavkazu mají tendenci dekódovat výrazy obličeje na základě oblasti úst, zatímco ti z východní Asie mají zase tendence využívat informace z oblasti očí,“ upřesňuje.
Mozek se naučí mnohé, ale ne vše…
Ačkoliv ale mozky dospělých lidí se s rouškami na tvářích druhých po čase naučí pracovat, podle některých lékařů by dlouhodobé nošení roušek mohlo mít negativní dopady především na mladé lidi a děti – zejména pak ty nejmenší. Pokud totiž budou obklopeny jen zahalenými tvářemi, nemusí mít dostatečnou příležitost vybudovat si holistické chápání tváří. „Pokud bude mít nošení roušek nějaký trvalý účinek, myslím, že to bude nejlépe vidět u malých dětí. Je možné, že jejich vnímání obličejů bude poznamenané – podobně jako třeba druhá řeč, kterou se člověk učí až později v životě,“ myslí si dr. Cook. A nebo se naopak generace „covidových dětí“ naučí něco nového a své rozpoznávací schopnosti právě kvůli rouškám vytříbí. Kdo ví?
