Posedlost tělesnou kontrolou má různé příčiny, souvisí s nedosažitelným tělesným ideálem a týká se i trans lidí

Pravděpodobně každý – když si prohlíží např. své starší fotografie – má tendenci porovnávat, jak vypadal dříve a jak vypadá teď. Na to by ještě nic tak patologického být nemuselo. Ovšem v některých případech může zaměření se na vlastní tělo (nebo dokonce jen na některé jeho části) být skutečnou cestou do záhuby. Patologická tělesná kontrola však nutně nemusí být jen problémem, který mají lidé příliš posedlí svým vzhledem…

Zatímco běžně lidé samozřejmě používají zrcadlo k tomu, aby zkontrolovali svůj vzhled, a ti, kdo např. hubnou nebo pracují na svalové hmotě, jej užívají, aby sledovali svůj pokrok, pro ty, kdo jsou posedlí tzv. body checkingem, je zrcadlo spíše „mučicím nástrojem“. Pozorují v něm každý detail na svém těle, poměřují se, zkoumají, které kousky oblečení jim již nepadnou. A tato praxe jim začíná značně zasahovat do každodenního programu. „Kontrola těla je v podstatě nutkavé chování, kdy se člověk soustředí na určité detaily na svém těle, často i několikrát denně,“ vysvětluje tak lékař Gene Beresin z amerického Centra pro mentální zdraví.

"Pro lidi, kteří se v Česku ocitnou mimo systém, není mnoho cest zpět," říká zakladatelka dílny, jež pomáhá ženám v tíživé situaci22. 5. 2020

„Už od dětství mě hrozně štvalo, že mám silné...prostě tlusté…nohy. Moje lýtko vypadá jako stehno. Nemyslím si, že bych byla nějaká extrémně obézní, vlastně obézní nejsem vůbec, nosím konfekční velikost 38, ale za nohy se stydím. Takže pořád zkoumám svoje lýtka a způsoby, jak by je bylo možné ´zmenšit´. Dost extrémně jsem kvůli tomu v minulosti i hubnula, pak jsem dělala speciální cviky na nohy, ale s lýtkama to ani nehnulo,“ popisuje tak Iva, pro kterou jsou její lýtka skutečně tím, co jí ubírá i na sebevědomí. „V krátké sukni by mě nikdy nikdo nepotkal. A v létě na bazén bych taky nešla. Je mi jasný, že tam jsou mnohem větší velryby, než jsem já, ale já se za ty nohy stydím i před přítelem,“ dodává s tím, že v minulosti se léčila i s poruchou příjmu potravy, což je vlastně klasický kontext, s nímž je tělesná kontrola spojena.

Ačkoliv ale tento problém může souviset s klasickými klinickými diagnózami, jako je tělesná dysmorfie (neadekvátní vnímání vlastního těla) a také poruchy příjmu potravy, opomíjet nelze ani vliv médií, především pak sociálních sítí. Právě porovnávání se s lidmi, kteří sami sebe (a své tělo) prezentují např. na Instagramu, může být podobně zhoubné. „Uživatelé Instagramu mohou i nevědomky inklinovat k tomu, že si budou ty, které sledují, vybírat šablonovitě – pak se budou dívat jen na jeden typ těla, což není zrovna prospěšné. Doporučuji proto sledovat lidi různých tvarů a velikostí, jednoduše pro pestřejší obraz reality,“ doplňuje terapeutka Jessica Sprengle a upozorňuje na to, co všichni vědí (ale zároveň si to nechtějí přiznat) – tedy, že na Instagramu je skutečnost velmi zkreslena. Doba, v níž žijeme, je přitom doslova érou obrazově dominantních forem vyjadřování, jimž mnoho lidí jednoduše podlehne.

Podle psychologů je pak zaměření se na vzhled těla do jisté míry také reakcí na úzkosti, což fixaci na obraz těla zvyšuje. Prakticky se tak jedná o začarovaný kruh, kdy člověk hledá tělesné nedostatky a následně se je nějak (obvykle různými formami nezdravého chování) snaží „napravit“. Podle Sprengle je v každém případě tělesná kontrola procesem, který nijak nesouvisí s reálným obrazem těla a tedy ani tím, zda člověk skutečně nějaké to kilo přibral, nebo shodil.

Když je tělesná kontrola cestou k pravému já

Tělesná kontrola se však velmi dotýká i trans-lidí – právě v rámci trans-komunity je totiž vzhled spojován i s genderovou identitou (či ji přímo definuje). Ti, kdo prochází tranzicí, pak samozřejmě musí neustále pracovat na své sebeprezentaci, což ovšem může vyústit i v patologickou představu, že vždy je možné něco změnit k lepšímu. „Někdy se podobné stavy pojí jednoduše k tomu, že člověk potřebuje převzít nad svým tělem kontrolu a posílit si sebevědomí, a to v souladu s tím, jaké atributy by člověk po tranzici měl v souladu s novým pohlavím naplnit,“ popisuje psycholožka Sadi Fox. Ačkoliv v tomto ohledu body checking obvykle nesouvisí s váhou, mírami apod., trans lidé mohou cítit potřebu neustále se utvrzovat v tom, že jsou skutečně „dostatečnými“ muži/ženami. Fixace na určité tělesné atributy tak může být do jisté míry podobná jako v případě „běžné“ populace, kdy trans muži se mohou soustředit např. na budování svalstva a naplňování představ o vizuálním mužství a trans ženy mohou být (jako kterékoliv jiné ženy) naopak zaměřeny na svou figuru, poprsí, tvář ad.

„Už když jsem procházel tranzicí, prostě jsem chtěl být chlap se vším všudy. Nesnášel jsem svoje prsa a téměř rachitickou postavu, takže jsem byl rozhodnutej, že jakmile budou operace za mnou, budu fakt cvičit, abych měl pořádný svaly. A nechci říct, že by se z toho stala moje životní náplň, ale dost si na tom zakládám. Takže vlastně docela chápu, že někdo s tím může sklouznout až do nějaké té patologické roviny. Některý trans holky to taky s tím svým ženstvím až přehání – ale nemyslím, že by to bylo přímo proto, že by samy od sebe byly posedlé tím tělem, ale spíše proto, že jsou k tomu i u nás vedené – prostě aby byly echt ženský. A my zas fakt chlapi. Tak to člověk může prostě přepálit,“ popisuje trans muž Pavel.  

Zároveň již některé výzkumy naznačují, že právě trans lidé více inklinují k poruchám příjmu potravy, které s body checkingem úzce souvisí. Jak potom uvádí např. Hepp & Milos (2002) ke svému výzkumu zaměřenému na genderovou dysforii v kontextu poruch příjmu potravy a tělesného obrazu, „v případě trans žen se jedná o způsob, jak odpovídat ženskému ideálu přitažlivost – mnohé trans ženy se tak snaží být přímo superženské a mají tendenci zdůrazňovat své ženské rysy. V případě trans mužů pak ani tak nejde o touhu být štíhlý, jako různými způsoby odmítnout někdejší feminizaci.“

Existuje vůbec "plnohodnotný muž"? Co vlastně dělá muže "plnohodnotným"? Ptali jsme se trans muže Jáchyma15. 7. 2020

Zbavte se kontroly!

Pokud jste už dospěli do fáze, kdy si jste vědomi toho, že máte problém (samozřejmě nemáme na mysli ten klinický, který vyžaduje péči lékařů), měli byste začít pracovat na prolomení návyku tělesné kontroly. Prvním krokem může být zakrytí/odstranění zrcadel, zbavení se metru, ale také starého (malého) oblečení. Ti, kdo aktivně cvičí, by se pak měli zamyslet i nad tím, jaká je jejich motivace – zda jde jen o aktivitu pro dosažení pohody a dobrého pocitu ze sebe sama a nebo je záměrem změnit svůj vzhled (ani to samozřejmě nemusí být nutně patologický problém, pokud ovšem člověk necvičí do roztrhání těla a následně hned nezjišťuje, zda mu z problémových partií nějaké ty centimetry nezmizely). Nápomocné může být také vedení zápisků o tom, kdy přesně jste své tělo podrobili kontrole (vážení, měření) a následné zodpovězení si otázky, k čemu daná kontrola vedla. Zhoubou může být ale také neustálé sledování influencerů – proto není od věci omezit ani čas strávený na sociálních sítích. Jednoduše řečeno, ať už máte silnější lýtka, větší boky, malé poprsí (ženy…) nebo větší břicho a nulové svaly (muži) neznamená to, že by se zrcadlo mělo stát zdrojem stresu. Nemluvě o tom, že jen kontrola toho či onoho ke změně nepovede. Pokud se už ale rozhodnete na svém těle zapracovat, čiňte tak s rozumem, aby vás třeba touha po štíhlých nohách nakonec nestála zdraví…