Nedostatek fyzického kontaktu se projevuje podobně jako hlad – jak se s „dotykovým hladověním“ vypořádat?

Ještě před nedávnem si jen málokdo dokázal představit, jak moc silná je potřeba doteku, blízkosti druhého, či jen letmého fyzického kontaktu s ostatními. Ovšem epidemie koronaviru mnohé změnila, kromě toho, že nespočet lidí uzavřela v jejich domovech, učinila z blízkého kontaktu také cosi rizikového, ba přímo život ohrožujícího. A právě tehdy si teprve mnozí začali uvědomovat, jak jim doteky – něco, co považujeme za zcela samozřejmé – přímo bolestně schází, a jak silný dopad má jejich nedostatek i na psychiku...

Prožívání nedostatku mezilidského kontaktu (na úrovni fyzické) je samozřejmě velice individuální a souvisí také s psychickým založením každého jednotlivého člověka. Ovšem z hlediska klinického existuje i přímo „doteková deprivace“, tedy nežádoucí stav, který je způsoben právě nedostatkem doteků. Podle profesorky komunikace na arizonské univerzitě Kory Floyd je v tomto kontextu dokonce možné mluvit o „hladu po doteku“, a to proto, že tělesné signály jsou vlastně velmi podobné těm, které cítí hladoví lidé. A konkrétního nedostatku si všimneme teprve tehdy, kdy se nám najedou jídla – či doteku – reálně nedostává. „Lidé často postrádají fyzický kontakt, ale ani si to neuvědomují. Jen cítí obecný pocit slabosti. To vše může být způsobeno tím, že se delší dobu s nikým neobjali, nemohli si dát polibek na přivítanou a podobně,“ upřesňuje Floyd. Ačkoliv míra doteků, které lidé potřebují, aby byli „v pohodě“, je samozřejmě velice individuální, v populaci je naprosté minimum těch, kdo dotek k životu nepotřebují vůbec. 

Čeští LGBT se spojili s Jaromírem Jágrem a Zalandem, aby motivovali Česko k pohybu. Zapoj se i ty a vyhraj poukazy na oblečení23. 7. 2020

„Myslel jsem si, že na samotu jsem zvyklý, žiju sám už spoustu let, nikdy mi to nepřipadalo nijak divné a ani mi to nevadilo, protože jsem byl neustále obklopený spoustou lidí – pracuju v kulturním segmentu, a tak jsem nedostatkem společnosti fakt nikdy netrpěl. Vlastně bych večery, které jsem strávil doma sám, mohl spočítat na prstech jedné ruky – jinak jsem byl pořád někde na cestách, na večírcích, party. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že by se na tom cokoliv mohlo změnit – a jak by mi to, že se to změní, mohlo vadit,“ popisuje Patrik tím, že byl sám v šoku, jak moc ho omezení, která se stala v souvislosti s protiepidemickými opatřeními, běžnou realitou, zasáhla. „Vlastně to cítím neustále a není to absence sexuálního kontaktu, ale ta různá přátelská objetí a poplácání po zádech, když se na akci potkávám se známými, je to součást běžné komunikace, ale to umrtvení, které teď přišlo, si asi ani nikdo nedokázal představit. A vlastně ani ty důsledky,“ dodává.

Lidské tělo potřebuje doteky

A podle odborníků nedostatek lidského kontaktu není jen individuální „pocit“. Ve skutečnosti se totiž jedná o skutečný neurologický problém – to ostatně potvrzuje i britská neurovědkyně Francis McGlone, podle ní je lidské tělo přímo fyzicky naprogramováno k tomu, aby se spojovalo s ostatními prostřednictvím doteků. A právě neurověda má k tématu důležitosti lidského doteku mnoho co říci. Zatímco laik o doteku totiž přemýšlí především jako o bezprostředním pocitu, kdy nervová zakončení v kůži předají konkrétní informaci mozku, tím, co dělá z doteku něco tak potřebného, jsou hmatové neurony. Ty neodesílají informaci o doteku do mozku ihned, ale naopak s drobným prodlením a aktivují tak v těle i centrum odměn. „Začne se uvolňovat oxytocin, tedy hormon, který hraje velkou roli v našem společenském chování, má vliv na hladinu dopaminu a také uvolňování serotoninu – ten pro změnu souvisí s naším pocitem štěstí a blahobytu a také naším stresovým systémem,“ upřesňuje McGlone.

To ostatně potvrzuje i Kory Floyd, která se nedostatkem lidské náklonnosti dlouhodobě zabývá v rovině vědecké. Dotekovou deprivaci tak spojuje s narůstajícím stresem, pocitem osamělosti a úzkostí – stavy, které pociťuje i Patrik. „Celou tu dobu, kdy jsem doma – a ne že by se na tom i po těch uvolněních něco nějak zásadně změnilo, lidi se bojí na akce chodit, takže se většina nekoná – najednou cítím fakt velký neklid, chybí mi i různá ujištění od ostatních, že to, co dělám, dělám dobře. Jako bych najednou potřeboval někoho, kdo mě chytí za ruku, poplácá po zádech a řekne mi, že všechno je – a nebo aspoň bude – zase v pohodě,“ upřesňuje.

Náhrada?

I s ohledem na negativní dopady, které nedostatek doteku na člověka má, není divu, že vznikají také různé pokusy o to, jak jej „uměle“ nahradit. K dispozici jsou tak rozličné technologické vychytávky, a to včetně vyhřívaných polštářů, které mají připomínat „lidské teplo“, či tzv. telehaptiky, tedy technologie, která elektronicky (a na dálku) pocit doteku zprostředkovává. Ačkoliv je ale dnešní společnost technologicky propojena mnohem víc než kdy dříve, lidé se bez fyzického dotyku stávají bezradnými. To vlastně naznačuje i fakt, že počet hlasových i videohovorů přes WhatsApp v době pandemie koronaviru narostl o dvojnásobek, zatímco služby jako Zoom, Skype, Facebook Messenger, Microsfot Teams či Housparty vykázaly obrovský nárůst nových uživatelů. Ale nejsou to tváře a hlasy, které potřebujeme. Je to lidský dotek.

Ačkoliv je tedy pokrok mocný, žádný z výše zmíněných způsobů se skutečnému lidskému doteku vyrovnat nedokáže.  Právě proto se ještě před koronavirovou pandemií staly velkým hitem tzv. mazlící party, kde se lidé v kontrolovaném prostření mohli dotýkat. Psychologové se ale shodují na tom, že ačkoliv tato varianta je (co do vlastního účinku na jednotlivce) jistě lepší než varianty výše jmenované, tím, co člověk skutečně potřebuje, je dotek někoho blízkého, a to dokonce včetně domácího mazlíčka. To ostatně potvrzuje i fakt, že právě v době, kdy udeřila koronavirová pandemie, se rapidně zvýšil zájem o adopci zvířat z útulků. Na rozdíl od placených profesionálů, kteří lidem nedostatek fyzického kontaktu mohou také kompenzovat, je totiž náklonnost domácího zvířete více „autentická“.

Co všechno s naším tělem dokáže testosteron?23. 7. 2020

Hlad po doteku však v obecné rovině do jisté míry poukazuje i na problémy, které dnešní společnost přehlíží – tedy fakt, že touha a potřeba doteku je nám vlastní všem, bez rozdílu pohlaví, národností, ale především věku. Přitom tolik starších lidí žije samo nebo v pečovatelských domech, kde tuto touto nemají vůbec šanci jakkoliv naplnit. Lidský dotek totiž není možné ničím nahradit. A jestli jsme k tomuto uvědomění potřebovali koronavirus, tak vlastně díky za něj.