Propadli jsme běhu: I „zdravý“ pohyb může být problém. Jak poznat, že jste „závislí běžci“?
Ti, jejichž životní styl vystihuje označení „líná lemra“, obvykle příliš nechápou, co přesně vede běžce k tomu, aby denně klusali své pravidelné x-kilometrové kolečko. „Normální“ (rozumějte – neběhaví) lidé také kroutí hlavou nad tím, že se jiní s takovou urputností a nadšením hlásí na nespočet dnes tak populárních maratonů, půlmaratonů, když jejich vlastním vrcholem aktivity je běh za ujíždějící tramvají. Co je pak pro většinu populace již naprosto nepochopitelné, jsou rozličné extrémní běžecké závody, na které se nadšení běžci vydávají klidně i do zahraničí. To vše jen proto, aby se hnali s jazykem na vestě různými pohořími, brodili řekami, sněhem…a po proběhnutí cílové pásky se prohnali akorát zase zpět na letiště. A to pomíjíme takové běhy, jako je např. Spartan Race, tedy běh, po jehož dokončení je z běžce naprosto vyčerpaná hrouda bahna. Pokud se ale na tyto aktivity nahlédne prizmatem závislosti, je vše hned jasnější…
„Nejsem žádná extra sportovkyně, ale myslím, že člověk pohyb k životu potřebuje. Kondici jsem si vždycky udržovala, hodně jezdím třeba na kole, což je ale s ohledem na život ve městě problém. Na delší trasy můžu maximálně o víkendu. Všichni v mém okolí ale básnili o tom, jak skvělé je běhání, a tak jsem se to rozhodla zkusit. Ty začátky byly děsné, hrozně mě to nebavilo a nechápala jsem, co na tom běhu kámoši mají. Několikrát jsem chtěla přestat, ale protože mě vždycky vyzvedávala kolegyně z práce, bylo mi blbý ji říct, že si dám doma radši dvojku vína. A tak jsem šla, teda spíš běžela,“ popisuje počátky svého běhání Tereza. „Běhaly jsme takhle s kolegyní asi měsíc, denně většinou pět i deset kiláků. Ona si pak ale zlomila nohu – ne při běhu – (smích) a já jsem v tom zůstala sama. Říkala jsem si, fajn, odpočinu si. Jenže se stal úplnej opak. Po tom jednom dnu, kdy jsem si dala pauzu, jsem najednou cítila, jak mi to vážně chybí. Hned den na to jsem se doslova těšila, až si obuju tenisky a prostě si zaběhnu nějaký ty kilometry,“ dodává. A do jisté míry potvrzuje tak to, co již delší dobu zaznívá i z odborných kruhů – i na běhu si lze vybudovat různě intenzivní závislost.
Myslíte si, že již zmiňovaná lemra líná je vůči závislosti na běhu imunní? Omyl. Pokud gaučový povaleč překoná prvotní běžeckou nechuť, i on může běhu propadnout. Během něj, ale také bezprostředně po doběhnutí tělo totiž produkuje tzv. hormony štěstí, tedy endorfiny. Právě díky nim ani ten, kdo se hodiny prodírá v běžeckém úboru hornatým terénem a cestou si vymkne třeba kotník, vlastně necítí bolest a ani únavu. Naprosto šťasten tak doběhne do cíle a stejně šťasten může být následně i hospitalizován. Endorfiny totiž zajistí, že člověk se bude navzdory všemu cítit absolutně skvěle.
Zatímco ale určitá dávka „běžecké závislosti“ ještě nemusí být nijak na škodu, odborníci již čile diskutují o tom, zda – a kde – je hranice toho, kdy se z běhu stává patologie. Nutně se přitom nemusí jednat jen o určení dle toho, jak často a kolik kilometrů člověk uběhne, ale také o důvody, které běžce k běhání vedou. Pro některé totiž běh nemusí být jen sportem, ale i únikem před osobními problémy, depresemi či jinými typy psychických obtíží. Podle nedávné studie realizované mezi běžci v Nizozemsku právě lidé trpící úzkostí a osamělostí mají větší tendence propadat nekontrolovatelnému chování, a to včetně nadměrného cvičení – běh nevyjímaje.
„Byl jsem vždycky docela úzkostnej a tak, taky mám rád rituály, a když se něco v mým životě změní, nenesu to moc dobře. Když se se mnou rozešla partnerka, tak jsem to hodně nezvládal a snažil jsem se najít něco, co mi pomůže vyplnit čas. Díky kamarádovi jsem začal běhat. Jenže jak jsem perfekcionista s těma sklonama s ritualizaci, prostě jsem po čase potřeboval denně běhat – měl jsem stanovený minima, který když jsem nesplnil, tak to byl důkaz mýho selhání. Někdy jsem doběhnul domů až v noci, objektivně jsem musel být úplně na kaši, ale sám jsem to necejtil. Pak jsem nebyl schopnej pracovat, průšvih taky byl, když jsem třeba běžet nemohl – to jsem byl na lidi kolem hnusnej, byl jsem roztěkanej, furt jsem myslel na to, že bych si měl jít zaběhat,“ vzpomíná Ondra, kterému z (kolo)běhu pomohla až nová přítelkyně. „Začali jsme trávit čas víc spolu a jinýma věcma, ale přiznávám, že nebejt jí, tak nevím, kde dnes jsem – ten běh mi od určité chvíle fakt začal ničit život,“ dodává.
Z psychologického hlediska přitom může nutkání k běhání (jistá „běho-manie“) spadat i do kategorie psychopatie, některé příznaky jsou pak srovnatelné s psychózami, třeba s maniodepresivitou. Člověk, který jí trpí, obvykle zažívá střídání stavů úspěchu (mánie a euforie) a neúspěchu (deprese) – což jsou stavy, kterým je vystaven i ten, pro koho se běh stal posedlostí. Nakolik ale běhová posedlost člověku skutečně škodí?
Zdroj: Giphy
V prvé řadě je třeba říci, že z podstaty věci je běh zdraví prospěšný, zlepšuje kondici, pomáhá fungování kardiovaskulárního systému, ale i psychice. Problém nastává až tehdy, kdy se z běhu stane doslova nutkavá posedlost. Tehdy totiž do hry vstupuje i tendence překračovat vlastní limity – tělesné i duševní – což může být v krajním případě i život ohrožující. Ačkoliv by se navíc mohlo zdát, že závislost na běhu je věc, která se týká jen pár lidí z milionu, opak je pravdou. Právě díky vyplavování endorfinů a povznesenému pocitu štěstí, který běh navozuje, je podle odborníků vznik návyku poměrně snadný a dotýká se docela velkého množství lidí. „Ta změna v tom, jak se člověk v průběhu běhání a také po něm cítí, je značná, lidé se díky běhu cítí lépe – a právě na tomto pocitu je možné vybudovat si závislost docela snadno,“ tvrdí např. ředitelka amerického Centra pro ženské sportovní zdraví.
Jak se navíc shodují psychologové, právě konkurenční charakter sportu – běh nevyjímaje – je součástí specifické kultury, která je skvělou živnou půdou pro vznik návykových tendencí. A to i s ohledem na fakt, že běh je opravdu velmi dostupný a v základu finančně docela nenáročný. Vlastně tak jde o jeden ze sportů, který vzniku závislostí přeje nejvíce. I pro „běžecké závisláky“ ale samozřejmě existuje řešení jejich situace – ti, u nichž nedošel stav do extrémní patologie, mohou zkusit běh střídat s jinými aktivitami a jednoduše se zaměřit i na jiné činnosti (např. trávení času s přáteli apod.), ti, kteří dospěli do stadia skutečné závislosti, by pak měli vyhledat i odbornou pomoc. Protože i zdraví prospěšné aktivity v extrémním množství člověku spíše škodí…
