Vracíte se domů, abyste zkontrolovali, jestli jste zamkli? Někdy je to normální, někdy se jedná o příznak obsedantně kompulzivní poruchy
Jakkoliv se člověku může zdát výše popsaný scénář neuvěřitelný, pravdou je, že obsedantně kompulzivní porucha (OCD) je co do výskytu druhou nejčastější psychiatrickou poruchou. Konkrétně v Česku se s jejími projevy potýká kolem 200 000 lidí a dle dostupných výzkumů jsou jí stejně často postihovány jak ženy, tak i muži. Podstata onemocnění spočívá v tom, že člověk trpí nutkavou potřebou vykonat určitý rituál, který odstraní úzkost – nutno ale říci, že nenavodí potěšení a ani radost. Pod označením rituál si také v žádném případě nepředstavujte např. ranní vypití kávy. Jednou. Dvakrát. Nebo třikrát. Obsedantně kompulzivní porucha totiž vážným způsobem narušuje běžný život tak, že ten/ta, kdo nemocí trpí, nezřídka není schopen např. včas odejít do zaměstnání nebo plnit jinak běžné každodenní úkoly.
„Měla jsem třeba na odpoledne domluvenou brigádu, ale než jsem odcházela, poobědvala jsem. Pak jsem potřebovala umýt talíř. Když se ve tři domů vrátila moje spolubydlící, pořád jsem ten talíř myla. Téměř jsem z něj vymyla vzorek, ale pořád jsem nebyla s tím výsledkem spokojená a nemohla jsem s tím přestat. Měla jsem pocit, že kdybych ten talíř odložila do dřezu a šla pryč, tak nás prostě zavalí špinavé nádobí a sežerou bakterie,“ popisuje Markéta. S podobnou vervou pak umývala i sebe, několikrát kvůli tomu i skončila na pohotovosti. „Kvůli těm bakteriím jsem běžně desinfikovala i sebe a prováděla důkladnou hygienu. Začala jsem mýdlem a hadrou, to mi ale připadalo jako nedostatečné, tak jsem si vzala takovou tu hrubou houbu na nádobí. A nakonec přišla na řadu drátěnka. Rozedrala jsem si předloktí tak, že jsem vypadala jak masová vražedkyně po činu. Ale v tom záchvatu člověk prostě nevnímá svět okolo, nevnímá ani tu bolest, prostě jen drhne a drhne,“ doplňuje.
Právě „posedlost čistotou“ je také jedním z častých projevů nemoci, kdy obsedantně kompulzivní lidé mají nezřídka tendence umývat se tak intenzivně, až výsledek skutečně hraničí se sebepoškozováním. Poměrně paradoxní pak je, že ti, kdo OCD trpí, si svého absurdního jednání jsou vědomi – to ostatně dokazuje i poměrně racionální popis stavů, s nimiž se potýká Markéta. Ovšem právě to je základní podstatou samotných projevů obsesí a následných kompulzí. „Obsese jsou mimovolní vtíravé myšlenky, představy nebo popudy a doprovází je zvýšené napětí, úzkost či jiné negativní pocity (hnus, zlost, strach). Postižený je obvykle považuje za přehnané, nepřijatelné, ale má problém jim nevěnovat pozornost,“ uvádí skupina českých odborníků v publikaci věnované specificky OCD. Pokud bychom se tedy vrátili k případu Markéty, obsesí je obava ze smrtících bakterií, kompulzí pak nutkavé mytí (čehokoliv, včetně sebe samotné). Právě kompulze totiž v praktické rovině „neutralizuje“ všechny negativní vtíravé myšlenky a obavy, kterým má provádění určité zvolené činnosti zabránit.
„Když už v tom člověk jednou jede, nedá se to zastavit. Někdo o sobě třeba může říct, že je pověrčivej, a tak v pátek třináctýho nevyjde z domu. Já mám ale z té třináctky fakt paniku – jak vidím někde číslo třináct v jakékoliv podobě, hned se bojím, co by se mně nebo mojí rodině mohlo stát. Takže vlastně pořád všechno přepočítávám, aby čehokoliv nebylo třináct. A to pak prostě počítáš a počítáš. Nemůžeš jet tramvají 13, ani autobusem 133. Ještě že aspoň pivo je nejběžnější desítka (smích). A abych teda ten vliv třináctky přebil, naopak si říkám, že to, co dělám, musím udělat třikrát, takže jsem zacyklenej v číslech a trojitým opakování,“ popisuje Michal, který se s OCD teprve začíná léčit.
Zatímco ale v případě Markéty i Michala OCD negativně ovlivňuje „jen“ jejich vlastní život, ničím neobvyklým není ani to, že se obsedantně kompulzivním zvykům musí podřídit celý chod rodiny – ti, kdo OCD trpí, totiž nejenže jsou posedlí svými rituály, ale mohou podobnou činnost vyžadovat i po ostatních. Může se přitom jednat nejen o dodržování hygienických rituálů, ale např. i o přesnou organizaci času apod. „Někdy pacientovy obsese a kompulze obtěžují více druhé než jeho samotného. Žena, která měla obavy z bakterií, tak pravidelně prováděla mycí rituály a trvala na tom, aby se podobně myl i manžel, a drhla ve vaně děti, kdykoliv přišly z venku. Kontaminované oblečení se ihned muselo vyprat. Když to manžel a děti odmítali, zlobila se na ně, nadávala jim nebo je fyzicky k mytí nutila,“ shrnuje český autorský tým v publikaci pojednávající o OCD.
Zdroj: Giphy
Co přesně OCD způsobuje, ale odborníci nevědí. Ačkoliv teorií na toto téma již vzniklo nespočet, ani jedna z nich nenabízí univerzální odpověď. Svou roli při rozvoji nemoci tak na jednu stranu může hrát dědičnost, na stranu druhou i rodinné prostředí – restriktivní způsob výchovy, dozor nad dodržováním hygieny a pořádku. OCD však může být také důsledkem neuspořádaných rodinných vztahů, kdy již děti začínají v určité ritualizaci činností hledat alespoň jistý řád.
I když život s OCD jistě není snadný, pokud je nemoc správně diagnostikována (nejčastěji u pacientů ve věku 20-30 let, výjimkou ale nejsou ani případy mladších nemocných), obvykle již stačí jen adekvátní medikace – podávání antidepresiv. Ta, která jsou zaměřena specificky na problém OCD, jsou pacienty obvykle dobře tolerována a nejsou návyková. Jejich užívání je však dlouhodobé. Stejně tak může pomoci také tzv. kognitivně-behaviorální terapie, která se zaměřuje především na vystavení pacientů potřebě vykonat rituál, tato potřeba je však v rámci terapie cíleně pozastavována.
Pokud se ale bojíte plánovat si důležité akce na pátek třináctého, děsí vás černá kočka přebíhající přes cestu nebo jste v roztržitosti zapomněli při ochodu z domova vypnout sporák a museli se proto vrátit, rozhodně to neznamená, že trpíte OCD. O návštěvě odborníka byste měli začít uvažovat až ve chvíli, kdy vám z nádobí zmizí dekorativní vzorek…(a na vině nebude myčka).
