Anorexie a bulimie nejsou jediné poruchy příjmu potravy. Lidé, kteří těmito problémy trpí, navíc vůbec nemusí být „kost a kůže“
Pokud je řeč o poruchách příjmu potravy, člověk si obvykle představí extrémně vyhublé ženy, které v touze po štíhlém těle zašly až příliš daleko. Ačkoliv i takové případy se objevují, pravdou je, že poruchy příjmu potravy nejenže postihují i muže, ale dokonce se vizuálně vůbec nemusí projevit. I když totiž člověk na první pohled vypadá zdravě, může ve skutečnosti trpět závažným onemocněním. Takovým, které není nijak podmíněno věkem, pohlavím, sexuální orientací, společenským postavením, a dokonce ani reálnou hmotností…
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že poruchy příjmu potravy – ať už mentální anorexie nebo bulimie – jsou závažným psychiatrickým onemocněním vyžadujícím odbornou léčbu. Kromě toho platí, že zcela „vyléčit“ tento problém nelze, většina těch, kteří se s některou z forem poruch příjmu potravy (PPP) potýkali, si riziko opětovného propuknutí s sebou nese po celý další život. Mezi pacienty s PPP sice dominují ženy, rozhodně to ale neznamená, že by muži byli vůči těmto poruchám imunní – v jejich případě je však výskyt přibližně 10x nižší. Nejvíce pacientů je pak v Česku s PPP hospitalizováno ve věkové skupině 10-14 let a také 15-19 let. Jak upozorňují experti, právě v době dospívání nemoc v lidském organismu dokáže napáchat nejvíce škod, přičemž celých 10 % všech pacientů/ek jí nakonec podlehne. Důvodem úmrtí pak nutně nemusí být ani poškození, která PPP působí (časté je např. srdeční selhání), jelikož ti, kdo PPP trpí, čelí také dvousetnásobně zvýšenému riziku sebevražd ve srovnání s jinak zdravou populací…
Ženy vs. muži?
V případě žen je jedním z hojně zmiňovaných důvodů vzniku PPP mediální tlak, kterému jsou vystaveny – ženské tělo by totiž mělo být štíhlé a hlavním tématem je i pro mnoho dospívajících dívek váha (a to bez ohledu na další tělesné proporce). Naopak chlapci a muži podobné „mediální masáži“ tolik nečelí – a klasickými spouštěči onemocnění jsou kromě sociokulturních norem také problematické rodinné vztahy či související úzkostné stavy. Pokud už se v mužské populaci některá z forem poruch příjmu potravy vyskytne, nezřídka je to až v momentě, kdy muži dosáhnou tzv. premorbidní obezity (stav předcházející obezitě 3. stupně). MUDr. Libuše Stárková, CSc., která se zaměřuje mj. i na výskyt mentální bulimie u mužů, tak přímo konstatuje, že „zatímco ženy, které se rozhodnou pro dietu, se cítí být tlusté, až v polovině případů muži takoví skutečně jsou.“ Bez ohledu na to jsou však příznaky jednotlivých poruch – mentální anorexie, bulimie, ale i dalších forem PPP – u obou pohlaví totožné. Anorexie se tedy projevuje velmi radikálním dietním režimem s cílem udržovat nízkou hmotnost, ničím neobvyklým ale není, když se právě anorexie rozvine v bulimii, tedy záchvatové přejídání, které ústí v úmyslné zvracení potravy (příp. i vyvolávání průjmů ad.).
„Od malička jsem mezi dětma vyčníval kvůli tloušťce, naši mi prostě dopřávali, povzbuzovali mě v jídle, říkali mi, že abych byl zdravej a silnej, musím hodně jíst. A tak jsem jedl. Už na základce jsem byl za tlusťocha a ostatní se mi smáli. Když jsem si sednul, břicho se mi srolovalo tak, že to vypadalo, že jsou pod sebou tři pneumatiky. Po nástupu na střední to ale začalo gradovat, jednou jsem se prohraboval fotkama a když jsem se uviděl, jak vypadám mezi spolužákama už v páté třídě – prostě jako obrovskej sud – rozhodl jsem se, že s tím začnu něco dělat,“ vzpomíná na to, jak se u něj začala rozvíjet mentální anorexie, dnes pětadvacetiletý Roman. „Bohužel ten způsob mýho rychlýho hubnutí se neukázal jako zrovna dobrej, začal jsem to jídlo omezovat tak, že jsem po několika měsících zkolaboval a museli mě odvízt do nemocnice, kde mi taky zjistili chudokrevnost. Tu způsobil ten můj novej režim. Samozřejmě celou dobu jsem se snažil dělat, že se nic neděje. Protože jsem bydlel na intru, dařilo se mi to, že v podstatě nejím, dobře skrývat a naši proto neměli podezření – pár kilo jsem sice shodil, ale v té váze, co jsem měl – přes stovku – to nebylo vůbec poznat. Jenže bez jídla tělo odmítlo fungovat. Nakonec jsem byl v nemocnici přes dva měsíce a zprvu jsem vůbec odmítal, že by se mnou něco bylo špatně. I jídlo jsem se tam snažil nejíst, abych zas nepřibral, ale oni tam na ty různý praktiky, kam co schovat, byli zvyklí,“ dodává s tím, že když ho z nemocnice pustili, začal chodit pravidelně na terapii a rodiče ho objednali také k nutričnímu terapeutovi. „I když to teda z mýho pohledu dost trvalo, nakonec nejenže jsem shodil na normální váhu, ale hlavně jsem dodneška v pohodě. Když jsem si totiž postupem času dohledal všechny informace, zjistil jsem, že jsem měl fakt velký štěstí, že se u mě chytlo všechno včas – i na té léčbě jsem viděl holky, co byly úplný chodící kostry. A taky už tam byly poněkolikátý. U mě se to nakonec zvládlo docela v klidu, dnes cvičím, sportuju a dodržuju jídelníček, rozhodně bych ale nikdy nechtěl dospět tam, kde jsem už jednou byl,“ uzavírá.
Mužští pacienti s mentální anorexií, kterou trpěl i Roman, se přitom vyskytují v 5-10 % všech zachycených případů, bulimie postihuje muže nepatrně častěji, a to v 10-15 %. Naopak docela ve velké míře (25-40 %) se i mezi muži objevuje tzv. záchvatovité (psychogenní) přejídání, které je obvykle reakcí na stresové situace různého typu. Může se tedy jednat jak např. o sexuální trauma, ztrátu blízké osoby, tak i o vztahové problémy, obtíže ve škole/zaměstnání apod. V praktické rovině se psychogenní přejídání projevuje ve skokovém nárůstu tělesné hmotnosti, s nímž přichází také pocit nízkého sebehodnocení, úzkosti a nezřídka i sociální izolace. S ohledem na to, že všechny typy poruch příjmu potravy na sebe mohou vzájemně navazovat a volně přecházet jedna v druhou, záchvatovité přejídání se může časem stát i bulimií (která je tak „řešením“ narůstající váhy v důsledku nadměrné konzumace).
(Ne)zdravá posedlost
Ačkoliv poruchy příjmu potravy si lidé klasicky spojují právě s diagnózami, jako je mentální anorexie a bulimie, faktem je, že kromě již zmiňovaného záchvatovitého přejídání se do této kategorie řadí také tzv. bigorexie a orthorexie. Zatímco první z poruch se týká většinou mužů – jedná se totiž o psychickou poruchu, kdy je člověk doslova posedlý cvičením a budováním svalové hmoty (a také nadměrnou konzumací steroidů) – ta druhá je „posedlostí dnešní doby“. Trpí-li totiž člověk orthorexií, je extrémně soustředěn na zdravé stravování. Minimálně zatím však ani jedna z těchto poruch v populaci nedosahuje tak významného výskytu jako anorexie a bulimie. Bez ohledu na to je ale zřejmé, že všeho moc jednoduše škodí. Ať už se člověk snaží extrémně hubnout, extrémně cvičit nebo extrémně dbát na zdravou stravu, nic hezkého (natož hezké tělo) mu to nepřinese…
Léčba? Běh na dlouhou trať
S ohledem na to, že všechny typy poruch příjmu potravy jsou poruchami psychickými, je nutné obracet se o pomoc především na psychiatrii, resp. specializovaná psychiatrická pracoviště, která se na tuto oblast zaměřují. Samotná léčba nezřídka zahrnuje hospitalizaci – kdy je primárně pracováno na obnovení standardní výživy a následně probíhá také psychoterapie a nezřídka i rodinná terapie – a následnou dlouhodobou ambulantní péči. Ta by měla pomoci pacientům/kám především se změnou myšlení a náhledu na vlastní tělo. Přesto je třeba říci, že až polovina těch, u nichž se některá z forem PPP vyskytne, se léčí opakovaně.
I proto, že právě poruchy příjmu potravy jsou nezřídka zlehčovány jako „snaha zhubnout“, je nutné zejména zdůrazňovat, že se jedná o závažné tzv. biologicky ovlivněné onemocnění. Podle posledních výzkumů by totiž jednou z příčin mohl být stav střevního mikrobiomu, který ovlivňuje centrální nervovou soustavu a působí na emoce, kdy již bylo prokázáno, že právě pacienti s PPP je vnímají odlišně než zdravá populace. V loňském roce pak svět obletěla zpráva, že specificky mentální anorexie by mohla být podmíněna geneticky – u pacientů s touto chorobou byla totiž prokázána genetická mutace, která způsobuje, že tělo ztrácí kontrolu nad metabolickými procesy a člověk tak vydrží déle hladovět. Právě všechny tyto nové výzkumy jsou pak nadějí nejen pro aktuální pacienty, ale i pro ty, kteří již nemoc prodělali, ale celoživotně si s sebou nesou hrozbu jejího opětovného propuknutí.
