Umělé oplodnění jako čiré utrpení aneb Cesta za vytouženým dítětem očima žen

Možnosti dnešní moderní medicíny se zdají být prakticky neomezené. Téměř by se dalo říci, že vládne nad životem a smrtí. Jenže zatímco ve zdravotnictví se objevují stále nové postupy a technologie, společnost na druhou stranu trpí problémy, které se dříve prakticky nevyskytovaly – jsou totiž způsobeny moderními způsoby života. Klasickým příkladem je v tomto případě narůstající neplodnost. Tu sice lékaři řešit mnohdy mohou, skutečně je ale umělé oplodnění ideální cestou, jak otěhotnět a porodit dítě?

Je to pár dní, kdy Andrej Babiš prohlásil, že české ženy rodí pozdě. Dítě by dle jeho názoru měly mít ideálně do 25 let věku. Jenže jednou věcí je (mužská) teorie a druhou (ženská) praxe. Aby žena stihla dostudovat vysokou školu, najít si partnera (ale také práci), otěhotnět a porodit, to vše do 25 let, musela by být – nadneseně řečeno – tryskomyš. Nemluvě o tom, že stávající podmínky pracovního trhu nejsou ženám stále nakloněné a skloubit péči o dítě s kariérou je v mnoha případech prakticky nemožné. Není proto divu, že spousta žen těhotenství odkládá. A jelikož s narůstajícím věkem plodnost klesá, rozhodně není nijak překvapivé, že se stále více žen potýká s problémy při otěhotnění. Přidá-li se k tomu současný životní styl plný stresu a nepřirozený biorytmus, což navíc ovlivňuje i (ne)kvalitu mužských spermií (např. kvůli sedavému stylu života, kouření, ale dokonce i těsnému spodnímu prádlu) na celospolečenský problém je zaděláno. 

Pavel (33): „Žijeme partnerství ve třech a je nám úplně jedno, co si o nás lidé myslí. Takový vztah má jenom samá pozitiva, a to i v posteli“11. 6. 2020

Aby však veškerá „vina“ nepadla jen na ženy, které jsou kvůli odkládání mateřství nezřídka označovány za sobecké kariéristky, je nutno říci, že neplodnost se týká i mužů. Podle statistik je dokonce výskyt neplodnosti na obou stranách velmi vyrovnaný. Ve 35 % je problém na straně ženy, v dalších 35 % na straně muže. Ve zbývajících 25 – 30 % případů je problém na obou stranách zároveň. Pokud se dvojice potýkající se s neplodností rozhodne problém řešit, stěžejní je samozřejmě určit, v čem přesně spočívá příčina. Pak logicky následuje léčba a nezřídka také umělé oplodnění. První možností je inseminace, což je zákrok neinvazivní a spočívá jen v umělém zavedení spermií do dělohy. Bohužel úspěšnost dosahuje jen k 10-15 %. Pokud tato metoda selže, na řadu přichází IVF, tedy mimotělní oplodnění. A to už je jiný příběh…

Znovu? Nikdy!

Podstata IVF spočívá v odebrání zralých vajíček, k nimž jsou v laboratoři přidány spermie. Jakmile dojde k oplodnění, vajíčka jsou (během zákroku v narkóze) zpět vložena ženě do dělohy. Procesu předchází také hormonální stimulace – tehdy si žena musí v pravidelných intervalech píchat hormonální injekce, které způsobují podobné problémy jako menstruace, ovšem ve větší intenzitě…Ani tehdy však nelze počítat s úspěchem na první pokus.

„Když jsme s manželem začali přemýšlet o dítěti, bylo mi 28, to podle mého názoru opravdu není nijak vysoký věk pro případnou nastávající matku, takže jsme nečekali žádné problémy. Jenomže problémy přišly. Slavila jsem třicet a byla jsem už naprostou zoufalá – přes všechny snahy dítě pořád nebylo na cestě. A tak jsme se s manželem rozhodli vyzkoušet umělé oplodnění. Je pravda, že dnes mám zdravou roční holčičku, ale ta cesta, která k tomu vedla, to bylo ryzí utrpení. Znovu bych to určitě nepodstoupila,“ popisuje Veronika. Její příběh totiž kromě všech nutných vyšetření, nespočtu hormonálních injekcí a opakovaných lékařských zákroků zahrnuje i kyretáž, tedy odborné odstranění plodu, který zemřel. „Byl to snad nejhorší zážitek v životě. Na umělém oplodnění jsem byla potřetí, zdálo se, že všechno konečně postupuje, jak má. Pak jsem ale náhle začala mít problémy, nakonec se ukázalo, že miminku přestalo bít srdíčko. Na doporučení lékařky jsem musela na kyretáž, lidově se tomu říká výškrab. A opravdu jsem si potom připadala – obrazně řečeno – úplně prázdná,“ doplňuje Veronika s tím, že po této zkušenosti potřebovala skutečně dlouhý čas na zotavenou. „Byla jsem už naprosto vyčerpaná, fyzicky i psychicky. Mezitím moje kamarádky vesele přicházely do jiného stavu a já jsem sklouzla ke klasické otázce – proč já? Manžel mě ale hodně podržel, takže jsme se rozhodli zkusit to ještě jednou. A vyšlo to.“

Ačkoliv Veroničin příběh skončil happy endem, ne vždy mají ženy v podobné situaci takové „štěstí“. „Vdávala jsem se ve třiceti, s manželem jsme plánovali rodinu a stavěli dům. Jenže člověk plánuje a život mění, manžel vážně onemocněl a zemřel. Než jsem se dala dohromady a našla nového partnera, se kterým jsem se odvážila myslet na dítě, bylo mi 42. Otěhotnět se mi ale nedařilo, nakonec se ukázalo, že partner má ´pomalé spermie´. Tak jsme se rozhodli pro umělé oplodnění, jenže v očích pojišťovny jsem už byla stará a neměla tak nárok na to, aby mi zákrok uhradila,“ popisuje Marcela. Umělé oplodnění podstoupila dvakrát, účet stoupal po desetitisících, celý život podřídila snaze otěhotnět, bohužel marně. „Říkali jsme si, že uděláme cokoliv, že se vzdáme dovolených, kultury, večeří v restauraci, jen abychom měli to dítě. Zpětně si říkám, že to byla hrozná naivita a hloupost. Úplně jsme s partnerem odcizili – naší jedinou náplní byla snaha mít dítě,“ shrnuje s tím, že vztah tento nápor nevydržel. „Rozešli jsme se, jsem zase sama, bez partnera i dítěte. Víc si ale vážím sebe. Dospěla jsem k závěru, že člověk prostě nesmí tolik tlačit na pilu – co má být, bude. Co být nemá, s tím je nutné se smířit.“

Petr (43): „Adoptovali jsme s partnerem romského chlapečka. Kvůli reakcím v Česku jsme se přestěhovali do zahraničí“20. 6. 2020

Jak na dítě?

Touha některých žen po dítěti může být skutečně silná. Je však třeba zdůraznit, že pokud existuje objektivní (klinická) příčina neplodnosti, nepomohou ani obligátní rady typu „hlavně se uklidni, ono to přijde“, „nesoustřeď se tolik na těhotenství“ apod. Pak se spíše nabízí, zda se po několika neúspěšných pokusech o otěhotnění nesoustředit třeba na adopci. Pomineme-li ale fázi těhotenství, po níž mnohé ženy touží, je také pravda, že český systém může být pro mnoho párů odrazující. Jak shrnuje i Marcela, „myslím, že dítě mi prostě nebylo souzeno. Dnes jsem se s tím už smířila. I když mi rodina navrhovala adopci, na ten administrativní proces jsem se necítila. Život pod drobnohledem lékařů jsem si už vyzkoušela, takže totéž s úředníky jsem zažívat nechtěla…“ V každém případě je však otázkou, nakolik by měla žena svůj život a zdraví touze po dítěti podřídit. Přeci jen umělé oplodnění není pro tělo zrovna procházka růžovým sadem a ačkoliv moderní medicína dokáže divy, stoprocentní výsledek nezaručí nikdy.

Zdroj: Redakce