Z „tělesné pozitivity“ se stal hloupý marketing, na popularitě roste zcela jiný způsob „hodnocení“ těla
Tělesná pozitivita (body positivity), to byl krok k povzbuzení žen, aby začaly oslavovat svá těla. Ovšem každý k tomuto konceptu začal přistupovat po svém. Někteří pak dospěli k závěru, že oslavovat tělo lze pouze tehdy, je-li spoře oděné, snad v rámci klasického motta „když to máš, tak to ukaž“. Jediné, co se ale nakonec ukázalo, bylo to, že příliš inkluze v body positivity vlastně není. Prakticky by se dalo říci, že to, co bylo dříve projevem hrdosti s ohledem na to, jak člověk vypadá, dnes mnohé lidi začalo paradoxně ze „souboje“ o tělesnou pozitivitu vylučovat. A právě proto se zrodila tělesná neutralita.
Termín tělesná neutralita se poprvé v online prostoru objevil v roce 2015. Následně nabyl docela jasné podoby – člověk by sice měl přijímat své tělo, ovšem zaměřit se na to dobré, co tělo jako takové dokáže (a tedy ne na vzhled). Jak na to? Například není podstatné, že vaše ruce/nohy jsou velké, ale to, že jsou silné. Nejdůležitější na tělesné neutralitě pak je, že rozhodně není záměrem zbožňovat se 24/7 – a není třeba „bičovat se“ za to, že někdy vám třeba vaše velká (byť silná) noha komplikuje život. Vždyť každý má prostě někdy den, kdy sám sebe nemůže vystát, a přesně v takových momentech je jen velmi obtížné držet se linie „miluj se“ za každou cenu. Lidská přirozenost je totiž taková, že nás přesně tehdy nutí dělat úplný opak.
S tělesnou pozitivitou je to ale jiný příběh. Celé hnutí totiž podle týdeníku Time vzniklo v USA již v 60. letech s jediným cílem – umožnit lidem s nadváhou, aby se měli rádi a změnili vnímání termínu „tuk“. V online světě se zpočátku zdálo, že cesta bude stejná, ale věci se nakonec posunuly a z body positivity se stal doslova buzz word, tedy trendy slovo, kterým se začal ohánět prakticky každý, ovšem vyjma ty, pro něž bylo původně určeno. „Abyste dnes byli skutečně tělesně pozitivní, měli byste být přijatelně tlustí, maximálně do velikosti 16, bílé pleti anebo velmi hezcí,“ shrnuje dnešní požadavky Stephanie Yeboah, jedna z blogerek, která se body positivity věnuje.
Jednoduše řečeno, koncept body positivity se doslova smrsknul na jediný typ „přijatelného těla“, které opět odpovídá určitým kritériím. I proto je tělesná neutralita vhodnějším řešením, které jde více do hloubky – již nepracuje jen s černobílým vnímáním toho, zda člověk své tělo miluje, nebo nenávidí, ale jednoduše se snaží najít jistý balanc a poskytuje platformu pro skutečné přijetí, bez ohledu na škatulky a parametry. I proto je tělesná neutralita také skvělou možností pro osoby s jakýmkoliv tělesným postižením. Právě ty jsou totiž nezřídka základním požadavkem „tělesné pozitivity“ – tedy milovat své tělo – doslova frustrovány.
A k trendu tělesné neutrality se již začínají hlásit také mnohé známé osobnosti – doslova lavinu zájmu o téma pak spustila Jameela Jamil, když na sociální sítí sdílela příspěvek spisovatelky Anushky Reese, jež je autorkou knihy Beyond Beautiful, tedy „tělesně neutrální příručky pro přežití“. Dodala přitom, že se nesnaží šířit tělesnou pozitivitu, ale tělesnou neutralitu – jedině tak člověk může být takový, jaký je, a nemyslet na to, jak jeho tělo vypadá.
A jak tedy na tělesnou neutralitu v praxi? Těla – ženská ani mužská – není třeba hodnotit a více komentovat. Nemá smysl proto do světa hlásat, „miluji, jak vypadám, bez ohledu na to, co si o mně myslí druzí.“ Správnou cestou je ta, která vede úplně jiným směrem – základní filozofií by totiž mělo být: „miluji to, co si myslím o sobě a svém těle, bez ohledu na to, jak vypadám“. A přesně tak můžete být sami sebou.
