Mylný termín „pacient nula“ souvisí s HIV, dodnes ale škodí všem. Neužívejte ho, vyzývají odborníci
O „pacientovi nula“ v souvislosti s šířením koronaviru nyní spekulují média po celém světě. Např. na sociálních sítích však i v jednotlivých zemích mnozí uživatelé doslova „lynčují“ ty, kdo virus do země „přivezli“. Konkrétně v Česku se tak terčem stali především ti, co byli lyžovat v Itálii. Nikdo z těchto lidí však rozhodně nebyl „pacientem nula“ a je třeba zdůraznit, že tento termín je dle odborníků zavádějící a nejenže nic neřeší, ale navíc kvůli související stigmatizaci spíše jen škodí. Jak ale vůbec označení vzniklo?
Ačkoliv spojením „pacient nula“ se to v médiích jen hemží, málokdo ví, že původně souviselo s šířením viru HIV a vzniklo špatným pochopením odborného textu. Když v roce 1984 vyšla v odborném periodiku Journal of Medicine studie, která trasovala šíření infekce HIV, výzkumník dr. William Darrow se zabýval případy zejména v Kalifornii a Los Angeles. O jednom z nakažených pak Darrow pojednával jako o pacientovi „O“. V tomto kontextu je ale třeba říci, že se nejednalo o symbol pro nulu, ale o písmeno „O“, které odkazovalo ke skutečnosti, že nakažený pacient byl „O-ut of California“, tedy pocházel z oblasti mimo sledované území. Přesto bylo písmeno „O“ nesprávně interpretováno a zaměněno za nulu.
Celá situace pak ale vedla k jedinému, že právě tento člověk, Gaëtan Dugas, který se živil jako stevard, byl obviňován z toho, že do Spojených států virus HIV přivezl. Až o mnoho let později bylo jeho jméno očištěno a poskytnuty nesporné důkazy o tom, že se virus v USA objevil mnohem dříve. Přestože již tento člověk nařčení nečelí, termín „pacient nula“ zůstal. A nadále vyvolává nejen mylné představy o šíření nemocí, ale budí napříč běžnou veřejností zbytečné vášně.
„Nula, to je úchvatné slovo, znamená vlastně nic, ale také může znamenat úplný začátek,“ shrnul historik z University of Cambridge, Richard McKay. Bez ohledu na jistou spornost označení je však „pacient nula“ dodnes užíván k označení prvních zdokumentovaných případů nemoci, ať už pozorovaných nebo nahlášených zdravotnickým úřadům. Je však třeba říci, že mnoho vědců se vůči tomuto označení také ohrazuje, a to i kvůli souvisejícímu stigmatu. „Identifikace jedné osoby jako pacienta nula na jedné straně může vyvolat nesprávný dojem o tom, jak se nemoci objevují, a na druhé straně naznačovat, že za ohnisko nákazy by měl být někdo zodpovědný,“ shrnul Friedrich s tím, že je ale samozřejmě vědecky důležité, aby lidé pochopili především princip komunitního přenosu a mohli mu zároveň aktivně předcházet.
Jak totiž doplňují další vědci, mnohé zdroje infekce jsou v životním prostředí přítomny mnoho let i desetiletí, a to bez jejich detekování či projevů – infekce se sice může náhle projevit, ovšem obvykle ne jen u jednoho člověka (nosiči infekce jsou pak v mnoha případech zvířata a klíčovým momentem je přenos viru z jejich organismu na člověka). V potaz je pak třeba vzít i to, že někteří lidé jsou i během šíření infekce schopni odolávat jí mnohem efektivněji než jiní. I proto je pak vhodnější hovořit spíše o „super-přenašečích“ než o pacientovi nula.
A jaké z toho pro nás plyne aktuální poučení? Nesvalujme vinu na lyžaře a především - nejezme netopýry...(o luskounech ani nemluvě).
