„Lidé mají dnes fobii z tuků a kvůli tomu všichni trpíme,“ říká zakladatelka hnutí bojovníků proti dietám
Když se v roce 2018 třicetiletá manažerka Becky Young rozvedla, měla převážně zkušenosti s „bojem s vlastním tělem“. Již od dob dospívání se totiž potýkala s výkyvy váhy. „Byl to nekonečný cyklus. Zhubla jsem a pak přibrala. Pak jsem se obviňovala z toho, že jsem selhala a cítila se velmi provinile a zahanbeně. Nakonec jsem pochopila, že tělu více škodím, než abych mu dietami prospěla,“ popisuje Becky. V nové životní situaci ale náhodou narazila na koncept přijetí svého těla takového, jaké je, a tak se rozhodla, že začne bojovat se striktně vymezenými ideály krásy a „tukovou fobií“ celé společnosti. Myšlenky, které skupina pár lidí jen sdílela online, se Becky rozhodla převést do žité reality a založila tak Protidietové hnutí.
„Držela jsem různé diety od svých 14 let. Teprve nalezení lidí, kteří se rozhodli akceptovat své tělo, bylo pro mě chvílí, kdy se mi rozsvítilo. Všechny moje aktivity tak vyplynuly z mé osobní cesty k přijetí a respektování vlastního těla,“ popisuje Becky. Ta ale rozhodně nečekala, jakou odezvu její práce bude mít, jak se totiž ukázalo, s jejími pocity souznělo mnohem více lidí, než předpokládala. A tak její Anti-Diet Riot klub má desetitisíce příznivců a na Instagramu se do něj připojilo přes 70 000 sledujících. Kromě toho se jí podařilo v Londýně uspořádat právě 19. 1. 2020 již v pořadí druhý antidietový den plný přednášek a workshopů na téma poztivního vnímání vlastního těla.
Jak Becky upřesňuje, lidé kvůli určitým kulturním vzorcům de facto věří, že když zhubnou a budou vypadat skvěle, budou zároveň šťastní a úspěšní. „To vše je ale úplně falešný sen. Diety jsou všude kolem nás a naše společnost prakticky trpí fobií z tuků a kvůli tomu nakonec trpíme všichni,“ shrnuje. A rozhodně není nijak daleko od pravdy. Skutečně totiž existuje i určitá „hierarchie“ správně vypadajících těl, přičemž na špičce se dlouhodobě drží tělo bílé, útlé a atraktivní. Jenže málokdo tohoto ideálu může dosáhnout, a to i kvůli geneticky daným proporcím. Přesto jako by dnes nejen nadváha, ale jednoduše tělo, které neodpovídá standardům, bylo jistým stigmatem.
Hubnutí jako náboženství?
Podle Becky se dokonce pro mnohé jejich snaha hubnout stala určitou životní mantrou či přímo náboženstvím. „Člověk se probudí v pondělí ráno a prosí o odpuštění za stravovací víkendové hříchy nebo za konzumaci vánočního cukroví, narozeninového dortu…Pak si slibuje, že bude činit pokání, zdravě jíst a cvičit….A nakonec propadá beznaději, když stejně opakuje různé stravovací prohřešky,“ rozvádí myšlenku.
Záměrem celého „antidietového hnutí“ tak je vybudování komunity, v níž se lidé budou cítit sebevědomě, a to bez ohledu na vzhled a také společenské tlaky vyvíjené na téma hubnutí. Jak navíc zakladatelka dodává, na hubnutí jistě není nic špatného, ovšem je-li jeho motivací sebenenávist, rozhodně nic dobrého nepřinese. Naopak. Rozhodnutí, proč na sobě a svém těle začít pracovat, by totiž mělo být vedeno uvědoměním si sebe sama a např. snahou udělat něco pro své zdraví a klidně i vzhled, ovšem člověk by k němu neměl dospět na základě okolního nátlaku…
