FOBO: utrpení z blahobytu, které dnes postihuje prakticky každého. Pokud máte problémy s rozhodováním, tak i vás
Možná si někteří vzpomenete na doby, kdy na českých pultech nebyl zrovna nepřeberný výběr zboží. V chladicích boxech s jogurty byly dva – růžový a bílý. Bylo tak poměrně snadné rozhodnout se, který koupíme. Dnes však regály supermarketů praskají ve švech a jen jogurtů jsou na výběr stovky. A pro mnohé se tak stává čím dál obtížnější odejít z obchodu s jedním konkrétním. Na výběr je jich přeci tolik!
Přesně tuto situaci přitom již v roce 2000 popsali vědci ze dvou amerických univerzit, když dospěli k závěru, že velký počet možností výběru člověka jednoduše vyčerpává. Konkrétně s FOBO se přitom pojí dokonce i úzkostné poruchy a stres plynoucí z toho, že člověk má stále pocit, že jeho volba nebyla tou nejlepší, protože „to nejlepší“ mu uniklo…
Patrick McGinnis, který se tématem FOBO dlouhodobě zabývá a připravuje na toto téma také knihu, tvrdí, že se nejedná o zcela nové lidské chování – naopak biologicky je dle jeho názoru lidem dáno „chtít to nejlepší“. Ovšem faktem také je, že zavedení sofistikovaných technologií a internetu přetavilo FOBO ve společenský fenomén. „Jdete třeba na Amazon, abyste si koupili pár bílých tkaniček. Zjistíte ale, že na výběr jich máte třeba 200 typů. Zatímco před pár desítkami let byste šli prostě do obchodu, kde by měli troje lišící se maximálně délkou, dnes stojíte před mnohem obtížnější volbou,“ konstatuje McGinnis. A dodává, že motorem FOBO je do jisté míry také narcismus. V přímé úměře k FOBO je také bohatství – čím bohatší lidé jsou, tím více problémů s rozhodováním se mají (jejich možnosti jsou totiž prakticky neomezené).
Pravdou ale je, že s FOBO se může potýkat prakticky kdokoliv – pocit neschopnosti výběru z mnoha dostupných možností totiž může člověk pociťovat úplně stejně při výběru večeře jako při nákupu luxusního vozu. Bez ohledu na předmět zájmu nás totiž sužuje strach z toho, že výběr konkrétní věci nás připraví o všechny další. A tak se může zdát snazší raději nevybrat nic a mít „možnosti otevřené“. Psychologové dokonce tvrdí, že v případě rozhodování se lze lidi rozdělit do dvou skupin – na „maximalizátory“ a „uspokojovače“. Zatímco maximalizátoři se rozhodují na základě maximálního prospěchu, uspokojovači se snaží rozhodovat na základě skromných kritérií. Paradoxně právě „maximaliizátoři“ jsou těmi, kdo nakonec se svou volbou nebudou spokojeni, protože spíše než na uspokojení potřeby se zaměřují na proces výběru…
I proto je vhodnějším přístupem právě cesta uspokojení potřeb, kdy zohledníte jen ta nejzákladnější kritéria (klasicky poměr výkon/cena). Bohužel v době nepřeberných možností totiž jinak důkladnější výběr může vyústit v to, že se doslova ztratíte v komplexu rozhodovacích mechanismů a nakonec nevyberete nic. Pro tuto chvíli – tréninkově – vyrazte do obchodu a kupte si jogurt. Bílý, nebo růžový.
