Víte, proč nám nesmrdí naše vlastní prdy? Může za to genetika i instinkt pro přežití v divočině!
I když člověk nemá zdaleka tak vyvinutý čich jako třeba psi nebo jiná zvířata, stále se jedná o jeden z nejdůležitějších smyslů. A jeden by řekl, že pokud něco (jako třeba ty prdy, které zrovna řešíme) nevoní, a člověk je navíc čichá po celý život, nikdy mu smrdět nepřestanou.
Jenomže taková úvaha je mylná. „Lidé si snadno zvykají. Zápach jejich prdů je s nimi po celý život, právě proto si na něj zvyknou a snáší ho snáze než prdy ostatních,“ uvádí Loretta Breuning, specialistka na mozková chemická spojení a socializaci vyšších savců. „V přírodě naše přežití závisí i na tom, jak dobře jsme schopni rozeznat cizí pachy, tak není divu, že se naučíme ignorovat ty své vlastní.“ Vzhledem k tomu, že průměrný člověk zvládne vyprdět na objem přibližně půl litru metanových sloučenin, není divu.
A rozpoznat své prdy od cizích jen po čichu se vyplatí. Server Huffington Post uvádí, že na přenášení nemocí, které se šíří stolicí, někdy stačí jen hodně natlakovaný žaludek a mocné prdy. Třeba takové bakterie Streptococus pyogenes se šíří i kapénkově ve fekálních částičkách které se uvolňují i při mocnějším prdu. Jedná se o bakterii, která kromě jiného způsobuje třeba angínu, ale v krajním případě i nekrózu a hnití v otevřených ranách. Podle serveru ASAPScience se tak jedná o podmíněný reflex, obranou reakci organizmu, který se brání nejen před nepříjemným zápachem, ale i před případnou nákazou.
Svou roli hraje i genetika. Server Men’s Health uvádí, že dědičnost funguje i u toho, kterak lidé prdí. „Pokud vaši rodičové často prděli, nejen že podle zákonů dědičnosti budete také prdět více, ale ještě navíc budete odolnější vůči zápachu prdů, na který jste byli zvyklí odmalička,“ píše dietoložka Tracy Lockwood.
Server RebelCircus cituje dvě na sobě nezávislé studie amerických vědců, které obě ukazují, že přibližně 65 % lidí zápach vlastních prdů nevadí a považují ho za bez problému snesitelný, nebo alespoň snesitelnější než odér ostatních lidí. Studie výzkumníků Richard a Stevensona a Betty Repacholi také ukázala další zajímavý fakt. Pokusné osoby měly v rámci studie měly hodnotit vlastní pachy ve srovnání s pachy ostatních. Právě u prdů byl změřen největší rozdíl. Zatímco vlastní flatulence většinou nikoho nerozhodila, ta cizí se většinou účastníkům výzkumu zdála zcela odpudivá.
V některých případech, ale člověk dokáže překvapit i sám sebe. Někdy, zejména po konzumaci luštěnin, zelí, či třeba většího množství alkoholu, má člověk pocit, že místo běžných prdů vypouští čistý sarin či jiný bojový plyn. Na vině je, jak bylo naznačeno, právě změna jídelníčku a jídla bohatá na sulfáty. Těch najdete spousty nejen v košťálové zelenině či luštěninách, ale také v oříšcích či vajíčkách. Takže na to myslete, až budete vyrážet někam do společnosti.
I když… Jak říká jeden z nejstarších zákonů internetu, pokud to existuje, už dávno je to něčím fetišem. To samozřejmě platí i pro prdění. Pokud si libujete v prdech, ať už vlastních či cizích, vaše libůstka se nazývá flatulofilie či eproktofilie. Takového člověka podle serveru Kinkly nevzrušuje jen představa prdícího partnera, ale sám se uspokojuje i tím, že rád a hlasitě prdí na veřejnosti. Zvuk i odér jsou pro flatulofila přibližně stejně důležité.
