Stůl pro jednoho: Trend „osamoceného stravování“ prospívá i škodí. Jak množství stolujících ovlivňuje, kolik toho sníte?

Zatímco v minulosti rodiny dbaly na to, aby se její členové stravovali společně, dnešní hektická doba rodinnému stravování příliš nepřeje. Lidé stále častěji jedí sami. Ačkoliv psychika některých může trpět, minimálně dietě jídlo o samotě prospívá. Jaké další vedlejší efekty s sebou samostatné stravování nese? A co je fenomén „mukbang“, který tak trošku ukazuje, jací jsou někteří strávníci pokrytci?

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: health.com, theguardian.com / 7. 5. 2019

Sbohem, rodinné večeře

Jídlo, které jíme sami, nezřídka ještě v poklusu cestou do školy/práce/na schůzku – to je určující rys dnešního moderního života. Např. ve Velké Británii se pravidelně o samotě stravuje až třetina všech dospělých, přitom konkrétně v Londýně se jedná dokonce o polovinu dospělé populace.

Stravování ve skupinách je přitom jedním z nejuniverzálnějších lidských rituálů. Nejenže zapojení více lidí do přípravy jídla usnadňuje práci, ale tradičně společná konzumace pokrmu také snižovala zranitelnost (např. při útoku predátorů). Kromě toho společná jídla prostě a jednoduše naplňují základní lidskou potřebu spojení s ostatními. Pravděpodobně nikoho tak nepřekvapí, že jídlo o samotě je čím dál víc populárnější v době, kdy lidé čelí obecně vysoké míře osamělosti.

„V současné době je zjevný naprostý nesoulad v tom, jak bychom měli jíst a jak skutečně jíme,“ tvrdí Bee Wilson, autorka knihy The Way We Eat Now. Zatímco za ideál platí klasické rodinné večeře, reálně se ke společnému jídlu lidé dostanou maximálně o svátcích či jiných významných příležitostech. Na společné jídlo není čas (dnešní milénialové převážně „svačí“ – místo jednoho většího oběda upřednostňují více drobných jídel během dne). A čas není ani na vaření. Ostatně, i proto roste také popularita receptů z minima surovin, které lze připravit za pár minut. Na druhou stranu však dospívá generace, která považuje „přípravu jídla“ za životní styl (a není to jen tematický instragramový hashtag, pro které je typický avokádový toast…).

16. 9. 2019Ne každá žena je „ona“ a muž „on“. Proč již lidem nestačí ženství a mužství?

Jídlo o samotě prospívá

Ačkoliv by se mohlo zdát, že osamocená konzumace jídla je vlastně hrozně depresivní a špatná, není to úplně tak. V prvé řadě, mnozí si za zavřenými dveřmi svého domova skutečně užívají různé „prasárny“ a mají z nich nepokrytou radost. Toto téma před nedávnem otevřela sloupkařka Rachel Syme, která se v New Yorkeru  „přiznala“, jak moc si sama doma vychutnává např. velmi alternativní sendvič z plátků červené řepy vložených mezi rozpůlený sýr Baby-Bel. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Čtenáři se záhy začali vyznávat z lásky k tuňákovému salátu smíchanému se solenými brambůrky či labužnickému vylizováni vysmaženého tuku z pánve…Ano, rozhodně se nejedná o lahůdky, k jejichž konzumaci bychom se chtěli veřejně hrdě hlásit…

Podle Edwarda Bergena, analytika zaměřeného na trh s potravinami, také „dvě třetiny lidí, kteří často jedí sami, tvrdí, že se jedná o skvělý způsob, jak si užít čas pro sebe“. I to by bylo možné považovat za pozitivum, kdyby se ovšem velká část osamělých strávníků při jídle místo jeho konzumace paralelně nevěnovala obsahu sociálních sítí a sledování dění na svých smartphonech.

Fenomén mukbang

Jelikož Japonci jsou známí svou schopností najít označení prakticky pro každý trend, osamělé stravování není výjimkou. Tzv. fenomén mukbang se týká rozporu mezi vlastním stravováním jednotlivce a obrovskou popularitou kuchařských show, kde krásní lidé vaří (a jedí) zdravá jídla. V praktické rovině to vede k jedinému: „Lidé sledují tato videa jiných lidí a přitom u toho jedí něco zcela neodpovídajícího,“ popisuje Wilson. Ještě o level výš pak je sledování osob, které mají problémy s váhou a které se doslova cpou nezdravými pokrmy – to pak divákovi přináší mnohem lepší pocit, i když u sledování sám pojídá třeba také nepříliš zdravou pizzou.

Realita osamoceného stravování

Je třeba také zdůraznit, že jídlo o samotě není obvykle výsledkem volby, ale jednoduše důsledkem rychlého a hektického stylu života. Osamocené stravování pak může mít  negativní dopady na duševní zdraví strávníků, ovlivňuje ale i zdraví fyzické – podle Centra pro vývoj a výzkum cambridgeské univerzity zejména senioři měli adekvátní přísun zeleniny a zdravých potravin jen tehdy, pokud se stravovali s mladšími členy své rodiny.

Zatímco však osamocené stravování skutečně může negativně působit na pestrost jídelníčku, nemá tak zásadní dopady na kvalitu potravin – lidé, kteří žijí sami, si totiž nezřídka dopřávají zboží exotičtější, kvalitnější a dražší. Nemluvě o tom, že pokud jí člověk sám, má mnohem větší tendence kontrolovat, co skutečně jí.  

12. 9. 2019Polský biskup, gay a aktivista boří církevní tabu: „Naši kněží užívají Bibli jako zbraň proti LGBT lidem, jde nám o život“

Čím víc lidí, tím víc jídla

Čísla mluví jasně. S narůstajícím počtem strávníků u stolu roste také množství konzumovaného jídla. Americký psycholog John de Castro v rámci série studií zjistil, že při večeři ve dvou sní každý o 35 % jídla více, než by snědl, kdyby jedl sám. V případě, že jsou u stolu čtyři lidé, zvyšuje se množství snědeného jídla dokonce o 75 %...a toto číslo ještě dvojnásobně roste v případě, že u stolu sedí sedm lidí.

Pokud tedy chcete hubnout, společnosti u stolu se raději vyhněte. Jak totiž naznačují další výzkumy, lidé, kteří dodržují dietu, mají v případě konzumace jídla ve společnosti někoho dalšího až 60% šanci, že zásady diety poruší.

Sami jedí zoufalci, nebo ne?

Ačkoliv nejčastěji lidé jedí sami doma, zájem o stoly pro jednoho zaznamenávají také restaurace. Podle rezervačního webu OpenTable tak např. v Británii vzrostly rezervace stolu pro jednoho mezi lety 2014-2019 o 160 procent. Na to ostatně reagují i restaurace, které obrací pozornost k barovému stolování či stolům určeným ke společnému stravování více vzájemně si cizích lidí. Jíst v restauraci sám – to byl donedávna projev „zoufalství“, který člověka do jisté míry nálepkoval. Dnes se však jedná o trend, který otevírá zcela nové – zatím neprozkoumané – území.