Lháři umírají mladší, varuje americký psycholog. Jak lhaní škodí našemu zdraví?
Lhát se nemá, učili nás rodičové. A ač se to nemusí zdát, tahle rada byla jedna z těch nejlepších, kterou nám kdy dali. Lhaní totiž zdaleka neškodí jen naší pověsti, ale i fyzickému a duševnímu zdraví....
Pro začátek si stanovme definici škodlivého lhaní. Určitě to není situace, když před partnerem zatajíte, že jste se místo ve fitku zdrželi, když jste pro něj šli koupit dárek. Rozhodně to taky nejsou drobné motivační lži na povzbuzení kamarádů a přátel. A když se někdo vyptává na věci, do kterých mu nic není, klidně lžete, až se vám bude od pusy prášit. Jsou ovšem situace, kdy lhaní bude ke škodě všech zúčastněných...
Lhaní nám totiž opravdu škodí. Zvláště když člověk lže sám o sobě samotném, přetvařuje se. „Společnost tlačí muže nejen k tomu, aby za každých okolností zachovali kamennou tvář, ale také aby vždy budili zdání, že jsou úspěšní. To mnohé nutí ke lhaní a podvádění. Sami před sebou si pak ale nedokážou obhájit vysněný obrázek o sobě samých,“ uvádí například psycholog z Harvardu Henry Pollock.
A jak konkrétně nám lhaní škodí?
Lhaní nás dělá nervózními a vyrušuje nás ze soustředění
Asi každý zná jednoduchý chyták: „Nemysli na růžové slony!“ Jediným výsledkem samozřejmě bude, že chudák, kterému jste to zakázali, bude celou dobu myslet na tyto produkty alkoholických halucinací. Lhaní nás nutí v sobě potlačovat skutečnosti, nedávat je najevo. Ale ve výsledku funguje stejně jako sloní test. Zakazujeme si myslet na slony, což nás pouze dělá nervózními, roztěkanými a zabraňuje nám soustředit se na důležitější věci. Jenže lež, která se dala do pohybu, je potřeba udržet za každou cenu.
Lhaní nám zabraňuje řešit to, co je skutečně důležité
Postavili jsme si svoji Potěmkinovu vesnici, svoji Zeď, jako od Pink Floyd. Kola se dala do pohybu a už je pozdě tu fasádu strhávat. Je potřeba udržet si tvář ať to stojí, co to stojí. To ale znamená, že nemůžeme připustit, co je špatně, a tento problém řešit. Naopak je třeba přidávat další cihly do zdi a obrňovat se proti dalším problémům. To vše vede podle serveru AskMen k vzniku úzkostí a pocitu osamění.
Lhaní vyčerpává a bere chuť do práce
Dr. Pollack v článku Men’s Health mluví o pokusu, kde byli figuranti požádáni, aby přemýšleli o nějakém svém tajemství, o kterém ostatním lžou. Jednalo se jak o drobnosti typu „i když držím dietu, občas se neudržím a dám si pizzu“ až po podvádění ve vztahu. Zároveň vědci měřili chování mozkových vln výzkumného vzorku. Zjistili, že pokud byla pokusná osoba nucena přemýšlet o nějakém závažném tématu, které ji tíží, všechny překážky se najednou zdály být těžší a strmější a nedostupnější. Tito lidé také měli větší tendenci vzdávat zadané úkoly. Podle serveru Bustle také časté lhaní snižuje naše sebevědomí, když nám nedovolí žít v souladu se standardy, které bychom chtěli, místo těch, které jsme si předsevzali.
Lhaní škodí fyzickému zdraví
Čím méně je člověk ochotný hovořit o svém skutečném zdravotním stavu, tím méně je pravděpodobné, že si za lékařem skutečně zajde. Ale to zdaleka není jediný příklad, kdy je dobré přiznat si, jak na tom člověk skutečně je. Men’s Health cituje studii, kdy se lékaři ptali přeživších holocaustu na jejich zážitky. Ti, kteří mluvili otevřeně, o rok později hlásili při kontrole, že se cítí být zdravějšími a spokojenějšími než ti, co o svých děsivých zážitcích mluvit nechtěli. Stejně tak tomu bylo i u homosexuálních mužů. Ti, kteří se otevřeně hlásili ke své orientaci, většinou žili déle než ti, kteří ji tajili.
Jak jsme ale psali již úvodem – každý má právo na to mít soukromí a svá tajemství. Nikdy by to však nemělo dojít do fáze, kdy nám tito „kostlivci ve skříni“ přerostou přes hlavu a začnou nám diktovat, jak se máme chovat.
