„Definovat mužství by měli gayové a heterosexuálové společně,“ radí psycholog v souvislosti s krizí maskulinity
Již pojmenovaným problémem je mužská obava vyrovnat se s vlastní emocionalitou a obecně proměnou role muže ve společnosti. Ruku v ruce s emancipací žen totiž muži přicházejí o své „výsostné državy“ – nejsou již „živiteli rodiny“, jejich postavení se mění i v rovině profesní. Právě tyto faktory lze považovat za klíčové výzvy, s nimiž se dnešní moderní muži musejí vypořádat. A je otázkou individuální síly, s jakou úspěšností k tomu dojde. Vyhledání pomoci v podobných krizových situacích se však muži nezřídka brání, jelikož to považují za projev slabosti. A tím se vlastně ocitnou v začarovaném kruhu…
Důvody k sebevraždě
Jak naznačují data z USA, sebevraždy mužů jsou nejčastější ve skupině bílých mužů, kteří z nějakých důvodů přišli o svůj status. Ztratili zaměstnání, rodinu (rozvody) a čelili osobnímu stresu. A právě těchto mužů je v dnešní společnosti třikrát až čtyřikrát více než v padesátých letech minulého století. Vysvětlení této situace je poměrně snadné, jak upřesňuje Štepanovič, „většina mužů, ať už těch hetero- nebo homosexuálních, definuje sebe sama a vlastní hodnotu prostřednictvím práce. Proto všechny aktuální změny na pracovním trhu a zaměstnanosti jsou pro muže více ohrožující. Ztráta zaměstnání, pronikání žen do typicky mužských odvětví, růst alternativních forem zaměstnání přináší hodně nejistot.“
Výzkum společnosti AXE pak poukazuje také na fakt, že podnětem pro vznik sebevražedných myšlenek může být také šikana mužů, a to např. i v souvislosti s odlišnou sexuální orientací. V kontextu homosexuality totiž právě kategorie „mužství“ nabývá zcela nových rozměrů. „Výzvou pro gaye může být přijetí vlastních ´omezení´. Mám vlastní zkušenost, že hledat a definovat ´mužství´ je překvapivě smysluplné, když se o to heterosexuálové a homosexuálové pokoušejí společně. Sexuální preference se v takovém případě stává druhotnou a pracuje se na tom, co je společné a je potřebné rozvíjet. Tím jsou vlastnosti typické pro zralé mužství,“ tvrdí Boris Štepanovič.
Specifickým problémem jsou pak sebevraždy mužů ve věku nad 60 let – ty jsou nejčastěji motivovány chronickými bolestmi a zhoršujícím se zdravím. Mnohá úmrtí však nesporně souvisí také s tím, jak dnešní společnost přistupuje k lidem seniorského věku. Muži-senioři pak samozřejmě cítí, že jejich těla i schopnosti upadají, mužství je opouští, což je v naprosté kontradikci dnešního kultu mládí a krásy. Přidá-li se k tomu sociální izolace a osamění, tedy pocity, které jsou ve společnosti na vzestupu a např. v Německu již bylo prokázáno, že tyto pocity více postihují muže než ženy, je jasné, že na problém je zaděláno. Sňatečnost totiž klesá, stejně jako počty partnerů žijících ve společných domácnostech.
Globální prevence?
Bohužel ani hovoření o sebevraždách (bez ohledu na pohlaví) není dostatečným řešením. Je třeba otevřeně tematizovat problematiku duševních nemocí. V jejich zviditelnění mohou pomoci i celebrity – aktuálně mohou být reprezentativními příklady třeba Justin Bieber či Demi Lovato. Ovšem ani to není dostačující.
Jak upozorňují odborníci na tu tuto problematiku, je třeba začít hledat také kulturní kořeny duševní nemoci. I sebevraždy jsou totiž podmíněny kulturou – proto kolísají nejen mezi pohlavími, ale také mezi jednotlivými národy a konkrétními časovými úseky. Právě kultura stojí za růstem depresí v populaci, za nárůstem poruch příjmů potravy, závislostí. Tlaky dnešní doby nás mohou doslova rozdrtit – více, než kdy dříve. A konkrétně v případě mužů je třeba myslet na enormní tlak spojovaný s udržování jejich mužské identity. Síla, úspěch a emoce na uzdě. K tomu se však postupně přidávají i tlaky, které donedávna znaly jen ženy – tlak vypadat dobře, být dokonale upravený, mít skvělou postavu. Jenže životní rovnováha skutečně nevychází z rovnováhy mezi sacharidy a bílkovinami… „Pocity nedostatečnosti, selhání, méněcennosti jsou typické psychické znaky, které startují potíže s depresí. Tyto pocity ale vyvolávají hodně média, která nastavují normy výkonu, chování a toho, co je akceptovatelné a co ne. Zmírnit tuto ´masírku´ by bylo jednou z mnoha možností, jak tento trend zvrátit,“ dodává psycholog. Přidá-li se k mediálnímu tlaku ještě tlak ze sociálních sítí, kde voayersky sledujeme (imaginárně) dokonalé životy dokonalých lidí, a palčivě si uvědomuje vlastní nedostatky, nárůst depresí a pokusů o sebevraždu vlastně není ničím překvapivým.
Samozřejmě nelze nic z uvedeného považovat za univerzálně platná tvrzení. Neexistuje totiž jediný spouštěč sebevražedných myšlenek a rozhodně jím není jen a pouze smýšlení o mužství a naplňování těchto představ. I proto lze v kontextu prevence hovořit především o otevřeném přístupu mužů ke zdravotní péči, podpůrným službám a sociální podpoře, a to především ze strany rodiny a přátel. Přitom klíčové je také prvotní odhalení problému, což potvrzuje i Štepanovič: „Raná fáze deprese se u mužů projevuje úplně jinak než u žen, a tak může být okolí zmateno. Mezi signály patří např. přehnané profesní nasazení, sociální izolace, zvýšená konzumace alkoholu nebo neschopnost přijmout pomoc a klasické tvrzení ´já to zvládnu sám´. V současnosti to vypadá, že pro muže je jednodušší akceptovat a mluvit o ´syndromu vyhoření´ nežli přiznat začínající depresivní stavy, a tak se utvrdit ve vnímání toho, že ´jsou neschopní a slabí´.“
V každém případě je však třeba začít na mužství nahlížet ze všech jeho možných perspektiv a také hovořit o spojení mezi vnímáním a naplňováním představ o mužství v kontextu mužských sebevražd. Podle psychologa Štepanoviče je pak výchozím ztotožnění se s myšlenkou, že „že zralá mužská osobnost je charakteristická zejména klidem, nesobeckostí, jasnou vizí, rozhodností, vytrvalostí a tvořivostí.“ Vyjádření emocí tedy není charakterová vada. Přiznání duševních problémů pak muže o jejich mužství nepřipraví. A násilí – a to ani na sobě samých – ještě nikdy nic efektivně nevyřešilo.
