Proces změny pohlaví v ČR připomíná středověkou torturu. V čem všem jsou systémové požadavky nesmyslné?

Právě dnešek, 31. 3., je označován jako Mezinárodní den transvizibility. Čemu musí čeští translidé čelit, v čem česká sexuologie výrazně zaostává za západním světem a jaké jsou vyhlídky člověka, který si u nás uvědomí, že žije v těle opačného pohlaví?

Autor: Mirka Dobešová / Zdroj: Transparent ad. / 31. 3. 2019

Transsexualita se jako téma ve veřejném prostoru objevuje stále častěji. Lidé, kteří se narodí v těle opačného pohlaví a nakonec se v určité fázi svého života rozhodnou projít tzv. tranzicí, tedy procesem, který vede k souladu duše a těla, dnes sice již dosáhli určitých práv, jejich cesta za rovnoprávností však bude ještě dlouhá. Zatímco v některých zahraničních zemích již dokonce translidé, kteří museli během tranzice postoupit sterilizaci, odškodňují, u nás stále převládá názor, že právě náročný operační výkon je její jasnou podmínkou. Komise, které tranzici schvalují, pak nezřídka hází translidem klacky pod nohy a vyžadují např. poměrně nesmyslnou změnu jména na „neutrální“...

Když Světová zdravotnická organizace v loňském roce vyřadila v rámci mezinárodní klasifikace nemocí transsexualitu z kategorie duševních poruch a začala o tématu pojednávat v kapitole týkající se stavů souvisejících se sexuálním zdravím, (nejen) transaktivisté jistě zajásali. „Genderový nesoulad“, jak o transsexualitě nyní tato klasifikace hovoří, již ze své podstaty není nijak stigmatizující. Bez ohledu na oficiální terminologii se však pro české transsexuály/ky  mnoho nezměnilo. Když chtějí změnit pohlaví, musí projít dlouhým procesem obnášejícím vedle možného narušení vztahů (a povinného rozvodu) nejen terapii, která zahrnuje zároveň „diagnostiku“ transsexuality jako takové, ale také hormonální léčbu. Pro finální „přiklepnutí“ operativních zákroků, které jsou hrazeny z veřejného pojištění, pak musí navíc předstoupit před odbornou komisi. Tu musí přesvědčit o tom, že to se změnou pohlaví „myslí vážně“…Jak konstatuje Viktor Heumann z organizace Transparent, jež se zaměřuje na prosazování práv a společenských změn ve prospěch transgender a genderqueer osob, požadavků je nespočet, mnohé jsou však značně problematické. „Je samozřejmě dobře, že v ČR je proces tranzice vůbec možný. Je ale velmi zatěžující v řadě různých oblastí, přitom by měl být rychlý, dostupný a poměrně snadný.“

6. 4. 2019Soutěžte s LUI o vstupenky na pražskou show v rámci RuPaul´s Werq the World tour!

Přesvědč nás, kým jsi!

Už komisionální zhodnocení, zda člověku změna pohlaví bude, či nebude umožněna, dost ošklivě zavání někdejší bizarní československou praxí, kdy bylo podobně přistupováno ke schvalování potratů… „Sama diagnostika a posuzování transsexuality stojí na prohlášení a míře přesvědčivosti toho kterého člověka, řada translidí tak nejen lékařům, ale i před komisí říká to, co ví, že chtějí slyšet. Komise, to je formalita, která se ale může někomu vymstít, když nevyhoví,“ popisuje Viktor Heumann a dodává, že i složení komise je docela problematické. „Jsou v ní lidé, kteří člověka, jehož posuzují, nikdy předtím neviděli. Cizí lidé tak rozhodují o lidském osudu, a to podle nejasných pravidel. Neexistuje totiž žádný standardizovaný set hodnocených věcí, který by byl diagnosticky zcela podložen,“ upřesňuje.

Že svěřování lidského zdraví a de facto i dalšího osudu do rukou „kvalifikovaných odborníků“ rozhodně není úplně nezávadné, pak ukazuje i nedávno medializovaný případ Terezy Španihelové. Důvodem k neschválení změny pohlaví se totiž v jejím případě stalo to, že Tereza neměla v dokladech tzv. neutrální jméno, které paradoxně ani česká legislativa v tomto případě nevyžaduje, ovšem komise jej považuje za klíčové. A někdejší vlastní Terezino jméno, Jakub Španihel, se komisi nelíbilo. „Zákonnou podmínkou neutrální jméno není, komise tak rozhoduje dle nějakých vlastních kritérií a zvažuje, jakým způsobem ten či onen člověk vyhovuje možnosti jít na nezvratný operativní zákrok,“ upřesňuje Heumann. O tom, co tedy bylo důvodem reálným, se následně čile diskutovalo, a jak naznačují i vyjádření mnoha českých translidí k tomuto tématu, problémem spíše byla vlastní Terezina medializace. Ta o své tranzici veřejně hovoří a nezřídka také veřejně poukazuje na problémy, které se k tomuto procesu pojí. „V médiích se postupně začíná objevovat kritika celého systému tranzice, doba se posunula a upozorňovat na to, že systém je absurdní, už do jisté míry můžeme. Můžeme již kritizovat i konkrétní osoby – vždyť sami někteří sexuologové svými výroky ukazují, že jsou zcela nekompetentní s translidmi pracovat!“ dodává Heumann.

Ženou či mužem „beze všeho“

Změna pohlaví, a tedy i úřední uznání toho, že se muž stal ženou a naopak (a tedy i úprava příslušné kolonky „pohlaví“ v dokladech) má pak u nás jasnou podmínku – muž, který se chce (i v očích zákona) stát ženou, musí podstoupit odstranění varlat (orchiektomie), a ženě, která touží být mužem, musí být provedeno odstranění dělohy a vaječníků (ovariohysterektomie). To se ovšem logicky – v době, kdy např. ve Švédsku již všechny transsexuály/ky, kteří/é v minulosti nucenou sterilizaci podstoupili, odškodňují – zdá jako značně diskutabilní praxe. Měl by mít skutečně někdo, potažmo legislativa, právo translidi doslova nutit k podstoupení chirurgického zákroku? „Sterilizace je nehumánní a neakceptovatelná podmínka vyžadovaná u nás v souvislosti s úřední změnou pohlaví,“ konstatuje pak Heumann nespornou skutečnost, na níž se již shodují i další lidsko-právní organizace, ale také EU.

Ačkoliv situaci měla k lepšímu změnit vládní novela, která by rušila právě podmínku sterilizace, ta i kvůli odmítavému postoji předního českého sexuologa Zvěřiny, předsedy České sexuologické společnosti, nakonec skončila „na bodu mrazu“. „Ministerstva bohužel zatím nejsou ve shodě a nechtějí návrh postoupit vládě k dalšímu řešení. My to ale nevzdáváme, česká legislativa je v tomto směru v rozporu s mezinárodními úmluvami a právem, takže k prosazení třeba nedojde teď, ale věřím, že někdy v budoucnu jistě ano,“ neztrácí naději zástupce organizace Transparent.

Ovšem sterilizace samozřejmě není jediným zákrokem, který translidé podstupují. V případě žen, které procházejí změnou v muže (tzv. female-to-male, FtM), tak operace čítají odstranění prsou a příp. také vytvoření „penisu“ z tkáňového štěpu. Jelikož však zatím není možné, aby byl penis funkční, a zákrok, který dále zahrnuje utvoření močové trubice, je poměrně náročný a výsledek nejistý, mnozí FtM transsexuálové se jej rozhodnou nepodstoupit. „Ta rizika, která se pojí s utvořením močové trubice v novém penisu, jsou opravdu velká, můžou se utvořit píštěle, a to klidně i opakovaně, pak je nutné podstupovat další zákroky. Proto jsem se rozhodl, že do toho nejdu, minimálně u nás to zatím nikdo spolehlivě neumí. A je nás tu FtM kluků, kteří mají jen faloplastiku, docela hodně,“ popisuje Pavel, který má již změnu pohlaví také za sebou.

To situace mužů měnících se v ženy (tzv. male-to-female, MtF), by se mohla zdát do jisté míry snazší. Minimálně v oblasti vytvoření vagíny medicína poměrně pokročila a ačkoliv při sexuálním styku nedochází ke tvorbě sekretu, je vagina z tkáně penisu poměrně „věrohodná“. Na druhou stranu MtF lidé si z vlastní kapsy musí uhradit zvětšení prsou (z pojištění jsou financovány jen zákroky v oblasti genitálu) a nezřídka řešit poměrně náročné laserové odstraňování vousů apod.

Quo vadis, česká medicíno?

Chirurgické zákroky, jež se změnou pohlaví souvisí, pak navíc vykonávají jen na několika málo českých pracovištích, a jak naznačují žité zkušenosti translidí, jednou věcí je samotné „provedení“ a druhou „kvalita“. Např. FtM lidé tak drtivě podstupují operace v Brně, kde se na tuto problematiku specializuje prof. MUDr. Jiří Veselý, CSc. Naopak pracoviště v pražském Motole má velmi neslavnou pověst a všichni se mu snaží vyhnout. „Když se o to člověk začne zajímat a kontaktuje lidi, kteří to mají za sebou, zjistí, že do Motola může jít leda blázen, mají i úplně jinou techniku té operace a výsledný ´váleček´ pak prostě jen hloupě visí,“ upřesňuje Pavel. Problémem však je, že MUDr. Veselý zatím nemá žádné nástupce….A jak mj. v jednom z videí naznačila např. i již zmiňovaná Tereza Španihelová, podobné je to i s tranzicí MtF, kdy mnozí právě kvůli kvalitě preferují před Prahou pracoviště v Opavě…

6. 5. 2019LUI Singles: Felix

Zatímco všechny výše zmíněné požadavky, které jsou již samy o sobě velkou „výzvou“, se pojí se systémem a jistou mírou byrokracie, translidé se samozřejmě již před tranzicí, během ní, ale i po jejím podstoupení nezřídka potýkají s obtížemi na úrovni psychické. Ačkoliv prvotní zjištění toho, „kde je vlastně problém“, je nesporně úlevou, reakce rodiny, blízkých a přátel na změnu pohlaví mohou vést i ke kompletnímu přerušení kontaktů. „Máma se s tím na začátku vůbec nesrovnala, nakonec jsem se musel z domu odstěhovat a několik let jsme spolu vůbec nemluvili,“ potvrzuje Pavel.

Pokud se pak k těmto problémům na úrovni rodinných vazeb přidá zavržení ze strany přátel a dalších blízkých (o povinném rozvodu ani nemluvě), translidé musí celému martyriu čelit zcela sami. I toto přerušení kontaktů s blízkými nakonec může být před komisí důvodem, proč tranzici zamítnout. Psychika translidí v takovém období je přitom enormně křehká a někteří si mohou sáhnout i na život. Při pohledu na zahraniční praxi – minimálně směrem na západ – pak člověka může napadnout jediné, nezachází český systém při posuzování a schvalování tranzice zbytečně za hranu?