„Léčba HIV prošla velkým pokrokem. Oblastí, v níž se zatím nepodařilo pro lidi s HIV moc udělat, je stigmatizace,“ říká Andrew Clark z ViiV Healthcare
Léky na HIV prošly v uplynulých desetiletích obrovským vývojem, HIV už není smrtelná nemoc. Jak těžký je dnes život s HIV a má smysl se nákazy vůbec ještě obávat?
Nemyslím, že by se někomu s HIV žilo lehce. Ovšem největší problém je stigma, které s sebou HIV nese. Nezáleží, jak dobře jste na tom zdravotně, stejně si ponesete stigma. Není to jen nepříjemné poskvrnění v očích společnosti, stigma má skutečné dopady na zdravotní stav člověka. Léčba se úžasně rozvíjí, mění se spousta věcí ve způsobu, jak o léčbě HIV přemýšlíme, ale podstata života s HIV se zatím nezměnila.
HIV je v prvé řadě chronická infekce a ta způsobuje chronický zánět. I když zastavíme množení viru pomocí antiretrovirotik, infikované buňky přesto produkují virové látky a ty vyvolávají zánět. Ten je příčinou vzniku dalších nemocí, jako je cukrovka, vysoký tlak, deprese. Pokud mají lidé virus v těle dlouhou dobu – například děti, které s HIV přímo vyrostly, nebo dospělí, kteří se nakazili před dvaceti lety – mohou trpět spoustou dalších nemocí vyvolaných právě systémovým zánětem. I když existuje účinná ART (antiretrovirová terapie), vždy je lepší se nákaze HIV vyhnout.
Jak konkrétně může sociální stigma zhoršit zdravotní stav člověka?
Být vystaven stigmatu je jedna z cest, jak vzniká stres. Pokud člověk vnitřně přijme nálepku nežádoucí osoby, kterou mu společnost dá, žije v neustálém pocitu studu. Stydí se za to, že má HIV, že je gay, transgender osoba nebo patří do jiné skupiny lidí, která je k přenosu HIV náchylnější. Takové stigma je chronickým původcem stresu a chronický stres vyvolává chronický zánět.
Jsme-li vystaveni stresové situaci, míváme reakci „bojuj, nebo uteč“, která působí v krátkých epizodách. Pokud jsme ve stresu neustále, tělo začne vytvářet chronické stresové reakce. Z nich vzniká zánět a šíří se všude – v mozku, v cévách, v různých orgánech, a způsobuje úplnou spoušť. Takže proto je stigma tak škodlivé pro zdraví jednotlivce.
Zažívají stejné stigma lidé v Evropě, v Africe, v Jižní Americe?
Stigma se velmi liší. Jeho míra je vyšší v zemích, kde mají ženy horší společenské postavení, kde je homosexualita trestná, kde jsou stigmatizováni uživatelé drog. Záleží na zákonech v jednotlivých zemích, ale i na kultuře. Například některá náboženství větší měrou budují stigma vůči určitým skupinám společnosti – vůči ostatním náboženstvím, vůči gayům nebo trans lidem. Ovšem ačkoli se ve světě stigma projevuje různými způsoby, vždy má stejný efekt. A téměř univerzálně po celém světě platí, že lidé s HIV si nesou velké stigma.
Která země je tedy nejlepší pro život, pokud má člověk HIV?
Já sám HIV nemám, takže nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Ale mám dojem, že nejlepší jsou společnosti, které jsou nejvíc otevřené a přijímají odlišnosti. Takže pravděpodobně skandinávské země. Já žiji ve Velké Británii a tam vidím hodně stigmatu namířeného proti lidem s HIV, podobné je to napříč celou Evropou. Situace není moc dobrá ani v USA. Například v Kanadě jsou silně stigmatizovány ženy s HIV, které přicházejí z Afriky.
Vraťme se zpět k léčivům. Jaká v současnosti existuje nejmodernější léčba HIV? A kam se bude další rozvoj ubírat?
HIV dosud neumíme vyléčit. Když jsem začínal s léčbou HIV v 80. letech, k dispozici byl vysoký počet jednotlivých léků, účinné látky v tabletách nebyly kombinované. Lidé polykali doslova plné hrsti prášků několikrát denně. Od těchto pacienty špatně snášených vysokých počtů tablet jsme se dostali k mnohem lépe snášeným lékům, kdy se polyká jedna tableta denně s fixní kombinací účinných látek. Snahou je snižování počtu účinných látek při zachování antiretrovirové účinnosti.
Když se někdo s něčím léčí celý život, začne být unavený z neustálého polykání prášků. Vidíme to u všech možných diagnóz. Proto hledáme příjemnější způsoby užívání a léčiva s dlouhodobým účinkem, které sníží frekvenci podávání léčiv. Lidé si budou moci sami aplikovat injekce, používat implantáty nebo náplasti. Ve fázi vývoje je několik biologických preparátů – nazýváme je široce neutralizující protilátky – a ty fungují úplně jinak než cokoli, co jsme měli dosud k dispozici. Mají dlouhodobý účinek a dokonce jsou schopny účinkovat na některé buňky, v nichž se skrývají kopie HIV.
Když se léčba zahájí včas, člověk s HIV může mít podobnou kvalitu života a délku dožití jako mají lidé bez HIV infekce. To znamená, že na léčbě prožije celá desetiletí, což ještě nedávno nebylo možné. Co tak dlouhý život na léčbě znamená pro lidské tělo?
Odpověď má dvě části. Zaprvé, jde o to, co HIV tělu způsobuje bez ohledu na léčbu. Můžeme potlačit množení viru, ale nejsme schopni potlačit produkci virových částic jako jsou například proteiny nebo virová RNA. I když tedy bude množství viru v krvi malé, nikdy se úplně nezbavíme systémového zánětu způsobeného virem HIV.
Druhá věc jsou léky. Moderní léky jsou mnohem lépe snášené a je u nich nižší šance, že způsobí dlouhodobé poškození orgánů. Některé moderní léky ale zatím známe jenom deset let. A některé ze starších léků už nepoužíváme, protože byly příliš toxické. Žádný z léků, které máme k dispozici, však není bez vedlejších účinků. Někdo jimi bude trpět víc než jiný – objeví se u něj cukrovka, kardiovaskulární choroby, problémy s ledvinami a játry. A tyto zdravotní potíže se v průběhu času akumulují. Mnoho lidí má vedlejší účinky, protože žádný lék není nikdy úplně bezpečný.
Z hlediska celé společnosti je důležité, že člověk na léčbě s nedetekovatelnou virovou náloží nemůže nakazit nikoho dalšího (pravidlo N = N, nedetekovatelný = neinfekční – pozn. red.). To je naprosto klíčové. Pokud chceme zastavit epidemii HIV, musíme udělat několik věcí: zabránit tomu, aby se lidé nakazili; aby ti, kdo už mají nákazu, o ní věděli; aby se léčili a aby dosáhli nedetekovatelné úrovně HIV viru v krvi. Takže nástroje na zastavení epidemie už známe.
Jak důležitou součástí léčby člověka s HIV je dodržování zdravého životního stylu?
Životní styl má opravdu velký vliv. Mnoho lidí s HIV dnes přichází do vyššího věku a tím nejlepším lékem na stárnutí je jednoduše zdravá životospráva. Vyrovnaná strava, pravidelný pohyb, vyhnout se přílišnému stresu, nevystavovat se velkému znečištění. Když žijete v části světa, kde se vaří na ohni v chatrči, nebudete žít zrovna nejdéle, protože budete mít silně znečištěné plíce. Mnoho lidí žijících s HIV dnes pochází ze skupin společnosti, v nichž je běžné užívání rekreačních drog. Některé z nich mohou mít dlouhodobě škodlivé účinky.
Nejdůležitější je tedy pro lidi žijící s HIV stárnout zdravě. Nezmůžeme totiž nic s antiretrovirotiky, pokud člověk dostane infarkt, protože nežil zdravě, nebo rakovinu, protože měl vysokou hladinu stresu. Většina lidí, kteří dnes mají HIV, na něj neumřou. Zemřou na tyto jiné komorbidity. Takže pokud chcete žít dlouho, zastavit množení viru nestačí – musíte žít zdravě. Podle mě je nejdůležitější cvičení a na druhém místě omezení škodlivých věcí – přílišné konzumace alkoholu a drog. Stejně tak kouření – jestli se vám podaří dostat se z krabičky denně na pět cigaret denně, snížíte poškození svého těla. Podle mě je právě kouření faktor životního stylu, který je dobré co nejvíc omezit. Mnoho zdravotních komplikací, které kouření způsobuje, se zhoršuje, pokud máte HIV.
Není to pro lidi příliš těžké? Bylo jim diagnostikováno vážné onemocnění, do konce života budou na léčbě, nesou si stigma a ještě mají změnit způsob života, na který byli dosud zvyklí.
Myslím, že se to dá zvládnout. A těm, kdo to dokážou, to přinese pozitivní výsledky. Nejen že to prospěje jejich tělu, ale budou se i líp cítit. Nikoho bychom ale neměli ke změně nutit. Pokud by člověk měl žít život, který mu vůbec nevyhovuje, nebude pro něj mít cenu být naživu. Například lidé, kteří dají přednost chemsexovému víkendu mohou zapomenout vzít svá antiretrovirotika. Aby se minimalizovaly škody je nutné s pacienty pracovat a nesoudit je.
Když čtyřicátník s nezdravým životním stylem začne žít zdravě, dožije se 60 nebo 70 let. Pokud ho ale nezmění, nemusí se dožít ani padesátky. Pro lidi, kteří opravdu chtějí žít dlouho a dobře, není změna životního stylu nic, co by bylo příliš stresující.
Důležité téma je HIV a těhotenství, protože virus může přejít z matky na dítě. V poslední době si zakládá rodiny spousta gay párů. Může muž s HIV zplodit zdravé dítě?
Jsme opět u pravidla nedetekovatelný = neinfekční. Už nějakou dobu víme, že pokud má dárce spermatu nedetekovatelnou úroveň viru HIV v krvi, matku dítěte nenakazí. Takže už neproplachujeme semeno a neděláme všechny ty procedury, o nichž jsme si mysleli, že odstraní infekčnost.
Stejně to platí pro ženu – pokud je před početím na nedetekovatelné úrovni, riziko, že by virus HIV přenesla na dítě, je sníženo. U kojení je trochu více otázek, proto ho stále nedoporučujeme. Ke kojení potřebujeme ještě více dat.
Takže je v pořádku brát léky na HIV a otěhotnět?
Jedním z cílů léčby v těhotenství je snížení rizika přenosu HIV z matky na dítě. Těhotenství u léčené HIV pozitivní ženy nutí pokračovat v léčbě a u ženy s čerstvě diagnostikovanou infekcí HIV je důvodem pro zahájení léčby. HIV představuje risk pro ženy i děti samo o sobě. Ženy s HIV mají mnohem vyšší riziko komplikací během těhotenství, i když mají nedetekovatelnou úroveň viru HIV v krvi.
Máte zkušenost s léčbou HIV v mnoha zemích. Můžete porovnat situaci člověka s HIV v různých částech světa z pohledu dostupnosti léčby, osvěty, společenského postavení?
Situace se postupně zlepšuje. Ještě před pár lety nebyla na celém světě víc než polovina lidí s HIV na léčbě. To stále platí pro děti. Ty dosud nemají přístup k léčbě jako dospělí. Má to řadu důvodů, často se to týká zemí se slabým zdravotním systémem.
Několik farmaceutických firem, které vyrábějí léky na HIV, poskytlo své intelektuální vlastnictví generickým společnostem, aby mohly tyto léky vyrábět lokálně a obvykle taky mnohem levněji. Takže bychom dnes stěží hledali léčivé přípravky, které máme k dispozici v bohatších zemích a nebyly by dostupné v chudších zemích. Tam je špatná dostupnost léků a péče obvykle otázkou infrastruktury. Ale ani v sofistikovanějších zdravotních systémech, jaké jsou například v Evropě, nemají všichni stejný přístup ke všemu. Doba, než lék v některých zemích dostane povolení nebo úhradu zdravotní pojišťovnou, trvá od 6 měsíců až do 2 let. Osobně si myslím, že to není fér.
Co se týče stigmatu, to ještě stále brání spoustě lidí, aby vyhledali lékařskou péči. I v Evropě je příliš mnoho lidí diagnostikováno až velmi pozdě – přicházejí s rozvinutým AIDS, s pneumocystózou, Kaposiho sarkomem, kryptokokální meningitidou, protože se báli jít na test nebo protože patří do skupin, u nichž se neočekává riziko nákazy HIV, takže nikoho nenapadlo je na HIV otestovat. Je potřeba myslet na to, že HIV je sexuálně přenosná choroba. To znamená: kdokoli, kdo má sex, je v riziku. V mnoha zemích je například jedinou cestou odhalení nákazy u heterosexuálních žen až test na HIV prováděný v těhotenství. Alespoň už jsou ale testy na HIV u těhotných běžnou praxí. Nicméně v žádné zemi světa zatím není běžné, že by lidé napříč celou společností podstupovali test na HIV. Když v současné době začneme kašlat, automaticky si jdeme udělat test na covid. Ale když se vám udělá bulka, začnete hubnout, máte vyrážku – vůbec vás nenapadne zajít si na test na HIV. Měli bychom si na to jako společnost zvyknout.
Světová zdravotnická organizace (WHO) stanovila cíle pro snížení výskytu HIV infekce, zlepšení péče o lidi žijící s HIV a výsledky této péče. Těchto cílů nemůžeme dosáhnout, pokud nezjistíme, kdo je infikovaný a nezajistíme okamžitý přístup k dobré léčbě v rámci systému, který lidi žijící s HIV podpoří. Současně musíme stejnou pozornost věnovat snižování stigmatu.
Tento článek vznikl za podpory GSK. Jakékoliv otázky týkající se příslušného onemocnění, nebo způsobu jeho léčby, je potřebné konzultovat s ošetřujícím lékařem.
Ochranné známky jsou registrované/licencované pro koncern ViiV Healthcare.
©2022 koncern ViiV Healthcare společností/poskytovatel příslušné licence.
GlaxoSmithKline, s.r.o., Hvězdova 1734/2c, 140 00 Praha 4
Content Lab NP-CZ-NA-INTF-220001, prosinec 2022
