„Po diagnóze HIV+ jsem měl pocit nečistoty, která prolezla celým mým tělem,“ vzpomíná Petr Kalla, který se dnes snaží vnímání této nemoci veřejně změnit

Prvním zásadním krokem v životě LGBT lidí je obvykle coming out – dnes je prostředí možná liberálnější, ale v minulosti již sama odlišnost sexuální orientace mohla fungovat jako faktor pro sebenenávist. Jak jste tedy prožíval uvědomění si toho, že jste gay?

Narodil jsem se v roce 1976 a pocházím z malého města, které nese příznačný název Teplá. (smích) Dalo by se říci, že to průběh mého coming outu předznamenalo. Je nás pět sourozenců a byli jsme vedeni k tomu, mít klasickou rodinu – manželku/manžela a děti. Ačkoliv mě kluci přitahovali v podstatě odjakživa, ve chvíli, kdy jsem začal hledat vztah, jsem se „přirozeně“ soustředil na holky. Můj zásadní vztah s dívkou trval dokonce téměř sedm let. V jeho závěru jsem ale odjel do Hamburku a věděl jsem, že po mém návratu se buď vezmeme, nebo rozejdeme. Byl to pro mě vlastně takový čas na rozmyšlenou. Právě v Hamburku jsem si začal procházet klasickým coming outem, nejprve v sexuální oblasti, následně jsem prožil i krátký vztah s mužem. Pořád jsem si ale říkal, že bych se měl jen „vyřádit“ a po návratu domů být „ten hodný“. Jenže když jsem se vrátil, pochopil jsem, že v tom skrývání už nechci pokračovat.

V podcastu „Život plus“ jste mj. zmínil, že během pobytu v Německu jste žil docela promiskuitně. Bylo by možné považovat to třeba za jeden ze způsobů, jak jste se snažil s odlišnou orientací vyrovnat?

Je pravda, že se v mém životě hodně promítl silný pocit nějaké „ztráty“ – velmi nerad totiž promrhávám čas. Takže právě v Hamburku jsem najednou došel k závěru, že jsem přišel o hrozně moc času. Moc mě štvalo třeba to, že v pubertě jsem psal zamilované básničky holce namísto klukovi. Měl jsem prostě dojem, že jsem toho spoustu zameškal, a tak to musím dohnat.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock, Petr Kalla / se svolením, Život s HIV / se svolením

V době vašeho coming outu vám bylo 25 let, jak těžké bylo tak dlouho před ostatními svou orientaci skrývat?

Pokaždé, když jsem se ve svém okolí, ale třeba i v médiích s tématem odlišné sexuální orientace setkal, byly to pro mě moc silné momenty. Když jsem osobně potkal někoho, u koho jsem měl pocit, že by mohl být gay, vyvádělo mě to z míry a byl jsem z toho vykolejený. Často jsem taky jednoduše nevěděl, co se sebou, a tak jsem byl nejspíš často i docela nepříjemný na druhé. Pobyt v Hamburku mi naopak přinesl obrovskou úlevu, spadl mi doslova kámen ze srdce, že jsem přišel na to, kam patřím. 

Váš coming out v rodině neproběhl zrovna idylicky, velmi těžko nesla situaci především vaše maminka. Promítlo se to nějak do vašeho vnímání sebe sama?

Zčásti možná ano, ale v té době jsem měl pocit, že je to věc, která by se i u nás měla začít řešit a neodsuzovat. Těsně před tím, než jsem o své orientaci řekl doma, vyšel rozhovor s Martinem Kraflem, mluvčím Dagmar Havlové, a on v něm prošel veřejným coming outem. To byla pro mě vzpruha a v danou chvíli jsem měl v hlavě všechno srovnané a říkal si: „ok, tohle jsem já“. Myslím, že moje sebevnímání nakonec coming out a reakce rodiny tolik nesnížily. Co jsem v sobě musel především zpracovat, bylo to, že asi nebudu mít děti. Říkal jsem si, že než se změní právní předpisy, byl bych příliš starý – mě totiž měli rodiče docela pozdě, maminka byla hodně úzkostlivá a já to přikládal věku. Jednou z prvních věcí, které mi mamka při mém coming outu řekla, bylo i to, že jako gay určitě taky něco chytnu. 

… a je bohužel faktem, že maminka měla pravdu. Po coming outu spojeném s tím, že jste gay, tak přišla druhá rána – pozitivní test na HIV. Co se člověku v první chvíli, kdy se danou diagnózu dozví, honí hlavou?

Dozvěděl jsem se to v roce 2005, v létě, a vlastně náhodou. Přecházel jsem k nové lékařce, která se rozhodla udělat mi kompletní odběry. Pak mi náhle zavolala, že jsem pozitivní. Byl to poslední den před mým nástupem na studijní volno před advokátními zkouškami. Bylo to jako rána palicí mezi oči, nebyl jsem schopný pořádně vnímat a musím říct, že se dostavily velmi rychle dva pocity: pocit marnosti, který byl vyvolaný mým přesvědčením, že následující den umřu, a druhý, který následoval záhy – tedy pocit nečistoty. Nečistoty, která prolezla celým mým tělem. 

Pokud bych se ještě jednou vrátila k vašemu pobytu v Hamburku – nevyčítal jste si právě v době diagnózy to, jak jste „doháněl ztracený čas“?

Já jsem si hlavně říkal: „Kallo, ty jsi takovej de*il, HIV je tu od 80. let, ví se o tom, jak se chránit, a ty to stejně chytíš…“ Ano, choval jsem se nezodpovědně, ale na druhou stranu – i když všechno má své příčiny, ty už nelze vzít zpět. Nechtěl jsem proto popírat sám sebe a svoji integritu tak, že bych se trýznil tím, že jsem si to zavinil. I když ta myšlenka tam samozřejmě především zpočátku taky byla…

Po prvním coming outu nutně musel přijít i ten druhý. Pokud byste je porovnal, lišily se v něčem? Jak dlouho trvalo, než jste otevřeně o své HIV pozitivitě začal mluvit? 

Tenhle coming out byl vlastně velmi postupný. Diagnózu mi lékařka oznámila v roce 2005, okamžitě se to dozvěděli mí kolegové, kteří byli zrovna v tu chvíli v práci. Ihned jsem to telefonoval i svému příteli. Nejbližším přátelům a kamarádům jsem to sděloval postupně v rozmezí několika měsíců až let. Významný pro mě byl coming out před druhým ročníkem Prague Pride – jeho tématem byl totiž právě coming out, a tak jsem se během brainstormingu rozhodl všem kolegům říct svůj příběh. Ačkoliv jsme si po mém vystoupení museli dát pauzu (smích), myslím, že i díky tomu se Pride začal HIV intenzivně věnovat. Ke coming outu v rodině jsem se ale odhodlal až před třemi lety. Máma v té době byla už po smrti. Tatínek ale vzal tu informaci skvěle – řekl mi, že je rád, že jsem mu řekl pravdu, a pak jsme spolu vtipkovali o tom, že máme nové společné téma: léky. (smích) 

Dnes o své HIV pozitivitě hovoříte zcela otevřeně i v médiích. Co vás k tomu přimělo?

K veřejnému coming outu jsem se rozhodl, protože jsem si říkal, že pokud v Česku nebudou HIV pozitivní otevřeně vystupovat, těžko se něco změní. Dnes díky tomu zjišťuju, že mezi mladými heterosexuály je povědomí o HIV v podstatě nulové – jsou přesvědčeni, že jich se to netýká…

Změnil se nějak váš život od chvíle, kdy jste se dozvěděl diagnózu, do dnešního dne?

Jsem vděčný za to, že už nemusím nic skrývat. Samozřejmě, že jsem přehodnotil svůj život a práci. Dnes už vím, že nemusím dělat jen velký byznys a můžu se zamyslet i nad tím, jestli svou prací nemůžu pomoci a posunout hranice ve společnosti. A tak se v právní praxi věnuji i problematice práv LGBT lidí, zastupuji také HIV+ policistu, spolupracuji s Prague Pride a také s Českou společností AIDS pomoc. Myslím, že i díky tomu má moje práce smysl. 

Změnil se vám tedy zjevně žebříček pracovních hodnot – došlo k témuž i v případě hodnot souvisejících s osobním životem?

Samozřejmě, že jsem si přeskládal priority – ten pocit, že nechci nic promarnit, ve mně stále je. A tak jsem se ve svých 40 letech stal poprvé otcem. Dnes již s partnerem ve sdíleném rodičovství s lesbickým párem vychováme dokonce dvě děti. (smích)

Mgr. Petr Kalla

Vystudoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a od r. 2006 působí jako samostatný advokát. V roce 2010 se začal věnovat problematice rodičovství stejnopohlavních párů v kontextu mezinárodního a evropského práva a následně rozšířil své zájmy i na další související oblasti. Spolupracuje také s nevládní organizací Prague Pride a je předsedou České společnosti AIDS pomoc, jež se zaměřuje na prevenci HIV, související osvětu a také pomoc HIV pozitivním a jejich blízkým. 

Právník Petr Kalla
Foto: Petr Kalla / se svolením