„Zprvu to bylo peklo, máma se bála, že si něco udělám. Šok ale časem opadne,“ vzpomíná mladík, jak se vyrovnával s diagnózou HIV+
Radime, vzpomínáte, co tomu, než vám lékař sdělil, že jste HIV pozitivní, předcházelo?
Byly to drobné signály mého těla. Byl jsem pořád takový přepadlý, občas se objevila zvýšená teplota, průjem. Zpočátku jsem ničemu z toho nevěnoval pozornost. Studoval jsem, k tomu jsem měl brigády, takže jsem všechny varovné příznaky přikládal tomu, že jsem ze všech svých aktivit prostě unavený a tělo mi to dává vědět taky skrze oslabenou imunitu. Nejsem, tedy spíš nebyl jsem, příznivec užívání mnoha léků, tak jsem se vydal pro rady do bylinkárny. Ale tam samozřejmě taky nikoho nemohlo napadnout, o co přesně v mém případě jde, tak jsem si odnesl nějaké tinktury a čaje na střevní problémy a zvýšení obranyschopnosti organismu. Jenže nic nepomáhalo. Nakonec na mě i rodina začala naléhat, že bych měl jít k lékaři. Tím celý kolotoč odstartoval.
Trvalo dlouho, než jste se diagnózu dozvěděl?
Vlastně ne, šlo to ráz na ráz. Přiznávám, že když jsem ke svému lékaři vyrazil, vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být zrovna HIV pozitivní. Ale protože se jednalo o doktora, ke kterému jsem chodil od dospívání a měl jsem k němu vždy důvěru, všechno o mně taky věděl. Takže když jsem mu příznaky popsal, opatrně mi navrhnul, že by bylo vhodné provést také příslušné testy na HIV. Už to byl pro mě šok – najednou se přede mnou začala rýsovat temná budoucnost v těch nejostřejších obrysech. A to jsem přitom ještě nic neměl potvrzené. Na test jsem nakonec šel hned následující den, jasno bylo v podstatě během týdne.
Již čekání na tak zásadní verdikt je jistě psychicky velmi náročné, jak jste tyto dny prožíval?
Ono to nebylo nijak dlouhé čekání, i když se po prvním testu provádí ještě další konfirmace, už z prvního krevního vzorku je možné přítomnost HIV vyčíst, resp. vzorek je označený jako reaktivní. Přesně k tomu v mém případě došlo. I když reaktivní výsledek ještě nutně neznamená, že je člověk HIV pozitivní, v mém případě konfirmace bohužel nákazu potvrdila. Než k tomu ale došlo, byl jsem v podstatě úplně nepoužitelný. Všichni z rodiny kolem mě chodili úplně po špičkách a samozřejmě, že taky vůbec nevěděli, co přesně se v případě, že opravdu budu HIV+, bude dít.
Když vám tedy lékař řekl, jaké jsou výsledky testu a co dalšího vás čeká, jaká byla vaše první myšlenka?
Říkal jsem si, že můj život prostě skončil. Byla to taková úplně filmová situace – jako bych se na sebe a toho doktora díval nějak shora a všechno to dění jen pozoroval. I když je tu samozřejmě systém, jak se ta diagnóza sděluje, k dispozici jsou různé formy pomoci, psycholog a tak, ten prvotní náraz asi málokdo dokáže jen tak ustát. První dny jsem fungoval jako stroj, šel jsem do školy, na brigádu, jen abych zaměstnal hlavu a nemusel na to všechno myslet. Volné chvíle byly peklo, začal jsem pít, rodina ani kamarádi nevěděli, jak mi pomoct. Máma se dokonce bála, že si něco udělám, takže jsem jí musel slíbit, že ji tu samotnou nenechám. Přežíval jsem v režimu pití a zoufalství skoro dva měsíce, nakonec mi máma řekla, že přece nemůžu nechat tu nemoc takhle ovládat můj život. To mě nakoplo a začal jsem si konečně hledat informace a různé poradenství a podpůrné skupiny. Díky tomu jsem se postupně začal doslova hrabat ze dna.
Je vám 25 let, s HIV již žijete třetí rok – pomineme-li ryze zdravotní rovinu, změnila tato diagnóza nějak váš život?
V mnoha ohledech ano. Třeba jsem úplně přestal hledat partnera, psycholog tvrdí, že mám nějaký ´blok´ kvůli tomu, jak jsem se nakazil. Mezi gayi je přeci jen tahle nákaza nejčastější, i v mém případě byl příčinou nezodpovědný sex. Takže jsem sám a zatím si vůbec nedokážu představit, že bych znovu začal žít klasický partnerský život. Přitom dnešní léky dokážou virovou nálož snížit v podstatě na nulu, takže já žádné riziko pro své okolí a ani potenciálního partnera nejsem. Přesto o něj nemám zájem. Taky se víc sleduju a snažím se už nepřehlížet, co mi tělo říká. A asi se mi i převrátil žebříček hodnot, to bude znít hloupě, ale víc se raduju ze života, z každé maličkosti – jako by nic z toho nebylo samozřejmé. To je ale asi běžné pro všechny, co žijí nebo se potýkají s nějakými těžšími zdravotními problémy.
I když se jistě těžko radí druhým, jak se s diagnózou HIV+ srovnat, protože každý si musí ´odžít to své´, měl byste nějaké doporučení pro ty, které třeba něco takového také potká?
Já bych hlavně všem doporučil, aby zvažovali, co a s kým dělají. Jenže to se mnohem snáz říká, než dělá. Mně je sice 25 let, ale troufám si říct, že s HIV jsem hodně rychle dospěl. Pravidelné testování je taky určitě fajn – a vlastně každý, kdo si je vědom toho, že si třeba něco rizikovějšího užil, nebo prostě nad ním ta diagnóza ´visí´, by si měl preventivně nastudovat i nějaké informace. Příznaky, léčbu. Určitě bych totiž neprocházel všemi těmi děsnými stavy, kdybych věděl všechno, co vím dnes. Jistě, že HIV není nic skvělého, ale žít se s tím dá – a docela v pohodě. Vím, že mě toho ještě spousta čeká, ale život je to nejcennější, co máme. Takže důležité je prostě se z toho nesložit – prvotní šok opadne a nebojím se říct, že – pokud diagnóza a léčba přijdou včas – všechno dobře dopadne.
