„Gayové nejsou nastaveni na monogamii,“ myslel si muž, který nyní žije s HIV. Aktuálně doufá, že najde pravou lásku
Kolik je vám let a jak dlouho víte o tom, že jste HIV pozitivní?
Je mi osmačtyřicet. O HIV vím asi dvanáct let. Léčím se, poctivě chodím na prohlídky a dodržuju všechno, co se má. Nejenom, že se to musí, protože by mi hrozil postih, kdybych někomu před stykem o HIV neřekl, ale nešel bych do sexu bez ochrany už i jen z vlastního pocitu. Nikoho bych nechtěl ohrozit.
Hovoříte o tom ještě dřív, než jsem se zeptala. Tedy vás otázka možného přenosu nejspíš pálí…
Spíš mi jde o to, abych v rozhovoru nakonec nevypadal jako nějaký sobec a blázen, který je pro společnost nějak nebezpečný. Vůbec ne. Chci, aby bylo od začátku jasné, že od chvíle, co o tom vím, si dávám opravdu pozor a nikoho jsem nenakazil. Nechci, aby se to stalo i jen omylem.
Rozumím a tím směrem určitě rozhovor ani neměl být veden. Říkáte, že o své nákaze víte dvanáct let. Za tu dobu se váš zdravotní stav vyvíjí jak?
Docela dobře. Ono to není jako v televizi, že máte nechráněný sex, bum, a jste mrtvej. Tím ale samozřejmě nechci nic zlehčovat. Musel jsem se dlouho smiřovat s tím, jak se věci mají. Že prostě už některé věci nezažiju, že musím být opatrný a že hrozí, že mi takhle fajn nebude navždy. To je na tom asi to nejhorší – že musíte dojít do stadia, kdy si uvědomíte, že začala nová etapa vašeho života. Změny obecně jsou těžké. Tohle je navíc změna, kterou už nejde zastavit nebo otočit. Nechci nikoho urazit tím, že to připodobním ke smrti někoho blízkého, ale ten pocit mi připadá podobný: Že prostě sledujete výraznou ztrátu ve svém životě a nemůžete už udělat nic. Jenom se s tím smířit a věřit tomu, že časem vás to aspoň přestane tak mrzet a štvát.
Pomohl vám čas? Opravdu už vás to tolik nemrzí a neštve?
Je to lepší. Zezačátku totiž člověk zmatkuje. Bojí se, co bude a vidí ty nejhorší scénáře. Taky už jsem se viděl mrtvej, vyschlej jako rozinka nemocí. Zdály se mi strašný sny, nechtěl jsem s nikým komunikovat a hodně jsem se uzavřel. Byl jsem tehdy asi dost nesnesitelnej. Ale pomalu se začnete učit, přivykat si na to, jak to je. Najdete si nové způsoby žití. HIV se dostane do rutiny. Počítáte s tím za každých okolností. Ať už třeba v koronakrizi nebo v chřipkových epidemiích, kdy jsem se bál o svoje zdraví o to víc. Anebo právě při seznamování a hledání partnera.
A našel jste partnera?
Toho právě hledám. Už nijak aktivně, protože se mi to neosvědčilo. Lidi často, když slyší o HIV, začnou couvat a nechtějí pokračovat. Řekl bych, že čekám na takovou tu spřízněnou duši. (smích)
Pravou lásku?
Ano. Legrace je, že jsem dřív po nějakém soužití netoužil. Nebavilo mě to. Měl jsem spíš krátkodobé známosti.
S těmito známostmi jste vždycky měl sex?
Téměř ano. Často už na prvním rande. To bych řekl, že je tak nějak v komunitě běžnější než třeba u heterosexuálů. Nenosíme kytičky jako chlap ženské, nečekáme, až bude připravená a všechny tyhle věci… Dřív jsem měl za to, že gayové prostě nejsou nastavení na monogamii.
Myslíte si to dodnes?
Teď už si nemyslím nic. Teď už řeším jenom sebe, což jsem asi měl udělat už dávno. Recept na správné chování a štěstí neexistuje. Někdo je spokojený s jedním partnerem po celý život a někdo potřebuje poznávat nové lidi a sbírat zkušenosti, bavit se… Pokud se to děje bezpečně, je to podle mě v pořádku. Nezměnil jsem svůj pohled natolik, že bych si řekl: „Mám HIV, tak to mám za to, že jsem byl promiskuitní a neměl jsem to dělat.“ Nelituju toho, jak jsem žil. Jen mě mrzí to, že jsem třeba víc neřešil ochranu. Ale zpětně se to těžko hodnotí. To, jak jsem existoval, mě bavilo, líbilo se mi to. Nejsem z těch, co zpětně brečí, že udělali chyby. Já udělal jenom jednu, které zpětně nevím, zda bych se dokázal vyhnout.
Nicméně nyní byste se již rád s někým usadil…
Ano. Ale nejen kvůli HIV. Prostě mám na to už nějaký věk. Táhne mi na padesát, chci mít někoho, na koho se můžu spolehnout. Už nejsem úplně typ do barů. Líbí se mi mladý kluci, ale nechci tam vypadat, že přišel starej páprda se podívat na mladší. (smích) Došel jsem k tomu, že je čas si prostě vybrat a něco budovat doma.
Měl jste od doby, co jste HIV pozitivní, nějaké dobré zkušenosti? Nalezl jste nějakého partnera, se kterým to třeba chvíli fungovalo?
Našel jsem. Vídali jsme se. On chápal, že HIV ode mě nechytí jen tím, že si třeba dáme pusu nebo pizzu napůl, když to přeženu. Ale tam to nefungovalo spíš osobnostně.
Jak to?
Byl ode mě mladší a právě ještě chtěl něco zažít, chodit po těch barech, a tak. Nechtěl jsem mu stát v cestě a vadilo mi to. Tak jsme se dohodli, že to radši zabalíme dřív, než se začneme opravdu hodně hádat.
Vy jste svůj život nyní vyplnil něčím jiným…
Ano. Učím se rozumět astrologii a numerologii. Hodně mi to dává. Myslím, že je to součást našeho světa, na kterou se často zapomíná. Přitom nám to v mnoha ohledech může hodně pomoci. Pokud budeme dobře pracovat s čísly a s tím, co víme o aktuální konstalaci hvězd, o své osobnosti díky nejen znamení, ale i třeba ascendentu, dokážeme mnohem víc, než jsme si mysleli. Naučil jsem se o to lépe žít sám se sebou, chápat dění světa a toho, co se mi stalo. Mělo to tak být, aby se ze mě stal takový člověk, jakým jsem teď.
