„Mnoho lidí si myslí, že se jich HIV netýká. Opak je ale pravdou,“ říká doktor Milan Zlámal. Jak Česko se zákeřnou nemocí bojuje?
Pane doktore, pracujete na Klinice Infekčního lékařství Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze. Můžete svou specializaci představit?
Obor infekčního lékařství se zabývá přenosnými nemocemi. Patogeny, které je způsobují, jsou různé. Patří mezi ně viry, bakterie, houby a paraziti. Záleží na tom, jak a za jakých okolností tyto organismy do našeho těla proniknou. Většina bakterií, virů a hub lidskému tělu neublíží. Existují ovšem i takové mikrooganismy, které v těle mohou vyvolat smrtelnou nemoc. I v současné době, kdy je medicína na vysoké úrovni, však na řadu virových nemocí neexistuje lék.
Proč jste se rozhodl právě pro tento obor?
Ke studiu medicíny mne přivedla maminka, která pracovala jako sestra na dětském oddělení v malé nemocnici v mém rodném městě. Často jsem s ní chodil do práce a vzpomínám si, že mi voněla dezinfekce, kterou bylo cítit i doma z maminčiných rukou a z jejího oblečení. V průběhu studia medicíny mne problematika přenosných nemocí zaujala natolik, že jsem se rozhodl u tohoto oboru zůstat. Můj výběr zásadně ovlivnili lektoři, kteří se nám medikům působivě věnovali. Velkou inspirací je paní docentka Marie Staňková, která byla se svým týmem první lékařkou pečující o pacienty s HIV v naší zemi. Problematiku nám velmi působivě přiblížila a tím mne vlastně do oboru dostala. Po ukončení studia a v počátcích mé kariéry mne velmi motivovala a stále motivuje také má první primářka Stanislava Šimková. Tyto dvě zmíněné silné ženy jsou mi i nadále inspirací.
Na našem oboru je milé to, že se většina pacientů z infekcí vyléčí. Pacienty s HIV sice v současnosti vyléčit neumíme, avšak když jsou diagnostikováni včas, umíme díky protivirovým lékům zabránit množení virů. Neléčené onemocnění HIV je ale stále smrtelné. Dodal bych ještě, že mne fascinovalo také to, za jak krátkou dobu jsme schopni vymýtit některá vysoce infekční onemocnění. Nemoci, na které naši předci v nedaleké minulosti umírali v dětském věku, nyní již nevidíme. To je zásluha očkování. Zároveň se však objevují – a jistě i objevovat budou – nemoci nové. A to je výzva, která i v boji s HIV není nereálná. Jsem rád, že mohu být jeho součástí a pečovat o své pacienty.
Zmínil jste dva pojmy – HIV a AIDS. Přijde mi, že lidé je dost často zaměňují. Vysvětlíte, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?
Ano, často se používají nesprávně jako synonyma. AIDS je fáze onemocnění HIV, kdy je v podstatě buněčná imunita lidského těla velice slabá a vyčerpaná. Objevují se jiné infekční nemoci, takzvané oportunní infekce, nebo různé nádory navozené touto nemocí. Pacienty s HIV ve fázi AIDS lze dobře léčit. Komplikace a dlouhodobé následky spojené s chronickou a neléčenou infekcí HIV však mohou být doživotní.
Co považujete za nejtěžší aspekt Vaší práce? Je to ten psychologický?
Na mé práci mne baví kontakt s lidmi. Každý pacient je unikátní a svérázný. V diagnostice infekčních nemocí je to někdy velice dobrodružné. Pátráme po vyvolavateli, hledáme diagnózu a vymýšlíme léčbu. V konečném důsledku většinou pacientovi pomůžeme, nebo se o to alespoň snažíme, což považuji za největší odměnu. Sdělovat pacientům nepříznivé zprávy je mnohdy psychicky náročné, ale patří to k naší práci. Pokud sděluji pacientovi jeho HIV pozitivitu, je důležité si uvědomit to, že je dobře, že se onemocnění odhalilo. Včas léčená infekce HIV má dobrou prognózu. Frustrující bývá to, když je pacient s HIV diagnostikován až ve fázi AIDS. Takto zbytečnou ztrátu života našich pacientů tak snáším těžko.
Daří se vám tedy nějak dělit profesní život od toho soukromého?
Snažím se „vypínat“. S mou povahou je to však nereálné. Na pacienty myslím často. Na některé dokonce denně.
Vraťme se teď ještě k tématu HIV. Které příznaky patří mezi ty nejčastější?
Infekce virem HIV je zrádná v tom, že o ní člověk nemusí roky vědět. Při čerstvé nákaze nemusí být příznaky žádné. Někdy se tato fáze projeví jako chřipka – teplotami, průjmy, zvětšenými uzlinami nebo vyrážkou (většinou do 3 týdnů po nákaze). Poté však dlouhá léta nemusí být přítomen žádný signál. Pozdní fáze AIDS vyjde najevo jinými nemocemi, které se objeví z důvodů oslabené imunity.
Jakým způsobem je možné nemoc podchytit ještě včas?
Časná diagnóza a zahájení léčby jsou pro prognózu pacienta opravdu nejdůležitější. Diagnostika je přitom jednoduchá – stačí si zajít na test z krve. Je třeba však pomýšlet na dobu od posledního rizika a podle toho si zvolit termín testu. Od rizika je nemoc zjistitelná z krevního vzorku nejdříve za 2-3 týdny. Pokud mívám riziko častěji, není nic jednoduššího než se nechat testovat pravidelně. Zásady bezpečného sexu nebo pravidlo „vím, s kým spím“ jsou klíčové.
Co vy osobně považujete za největší mýty spojené s HIV?
Mám pocit, že se stále mnoho lidí domnívá, že se jich HIV netýká. Opak je ale pravdou. Lidé s HIV, kteří mezi námi žijí, jsou mnohdy v našem okolí – někdy i v tom nejbližším. Jen to třeba neřeknou. Leckdy se obávají, že budou okolím odmítnuti. Mnozí také mají za to, že lidé s HIV infekcí jsou na první pohled „vidět“. To je omyl. Slýchám také to, že HIV pozitivní jsou jen ti, co užívají, nebo užívali drogy. Ani tohle přitom nesedí. A pravdou není ani to, že když je žena HIV pozitivní a čeká miminko, bude i ono pozitivní. Dalším mýtem pak bývá představa partnerského soužití. Opakovaně jsem slyšel, že si lidé myslí, že když je jeden v páru pozitivní, musí být i ten druhý pozitivní. Může a nemusí. Je spousta faktorů, které mají na přenos vliv.
Jaké je z Vaší zkušenosti ten nejúčinnější způsob ochrany před HIV? Je podle Vás něco, co se přeceňuje, nebo naopak hodně podceňuje?
Jednoznačně nejúčinnější je staré dobré pravidlo bezpečného sexu. Kondom jako bariérová ochrana chrání nejen proti HIV, ale také proti jiným sexuálně přenosným infekcím. Pacienti s HIV, kteří jsou dlouhodobě efektivně léčeni a mají nedetekovatelnou virovou nálož HIV, tuto infekci na partnery nepřenesou. Toto je důležitý faktor, který se jistě podílí na snížení počtu nově nakažených. Preexpoziční profylxe HIV (PrEP) je také účinnou doplňkovou ochranou.
O HIV se pořád mluví hlavně v souvislosti s LGBT komunitou. Jaká je ale situace v současnosti? Není to už trochu stigma a předsudek, kterého se společnost nemůže zbavit?
Ano, doba, kdy byly nově zachycené nákazy HIV dominující ve skupině LGBT – zejména mužů co mívají styk s muži (MSM) – je zřejmě pryč. Podle současných epidemiologických odhadů je velká část nediagnostikovaných nemocných ve skupině heterosexuálních osob. Další specifickou skupinou jsou cizinci a cizinky žijící v ČR.
Mění se podle Vás vlivem koronavirové pandemie pohled na nemoci jako HIV? Odsouvají se podle Vás takříkajíc na druhou kolej, nebo mohla pandemie být i „užitečná“ ve smyslu posunutí dalších výzkumů a poznatků?
Domnívám se, že o našem oboru obecně se nyní více hovoří v souvislosti s pandemií viru SARS-CoV-2. Onemocnění covid-19, které je tímto virem vyvoláno, dokládá sílu mikroorganizmů. Pandemie, která nastala za velice krátkou dobu, byla ukázkou síly virů v současném světě. Na této nemoci je však také vidět to, jak je důležitá prevence infekčních onemocnění (ochrana, izolace nemocných, očkování, „preventivní“ léčba monoklonálními protilátkami či antivirotiky). Pandemie viru HIV ale trvá již tři desetiletí – první pacient byl vystopován v roce 1959 a ročně na HIV umírají desítky milionů lidí. Výzkumy a zkoušení nových léků ale stále intenzivně probíhají. Za poslední roky máme mnoho nových léků, které již používáme v léčbě u našich pacientů. Mají minimum nežádoucích účinků a mnohdy se mohou v kombinacích užívat jen v jedné tabletě denně. Svízel u HIV je ta, že se vir „začlení“ do genomu lidských buněk a v současné době ho neumíme z buněk odstranit. Léky v podstatě tlumí množení viru a jeho aktivitu. Užitek s analogií probíhající pandemie SARS-CoV-2 vidím v možné budoucnosti podávání nových skupin léčiv, např. monoklonálních protilátek nebo léčebné vakcíny.
Vidíte nějaký zásadní posun v tom, jak jsou u nás i ve světe pacienti s HIV vnímání?
Stále mám pocit, že se u nás o HIV na veřejnosti moc nemluví. Téma destigmatizace HIV pacientů je ale zcela zásadní. Řada našich zahraničních pacientů uvádí, že jsou u nás vnímáni jako pacienti s exotickou diagnózou. Totéž ale platí i o jiných, neinfekčních diagnózách. Pozitivně vnímám v posledních letech nově vznikající informační weby, které se zabývají problematikou HIV a dalších sexuálně přenosných infekcí. Osvěta dětí, doma, na školách a seminářích je nejen v problematice HIV důležitá.
Můžete přiblížit aktuální trendy v léčbě HIV? V poslední době jsme hodně slýchali o první nadějných vlaštovkách např. v podobě vakcíny…
V současné době jsou k léčbě HIV používány protivirové léky v kombinacích. Doporučovaným základem jsou trojkombinační režimy. V posledních letech pro určité skupiny pacientů můžeme použít i režimy dvojkombinační. Pro zvýšení komfortu léčby jsou účinné látky v jedné tabletě, kterou pacienti užívají jednou denně. Budoucností zcela jistě budou také injekční preparáty. Je diskutována také léčebná vakcína a monoklonální protilátky které zvýší účinnost terapie.
Mluví se i o pár vyléčených pacientech. Čím to, že se to u nich povedlo?
Publikované případy HIV vyléčených pacientů jsou jednoduše řečeno vedlejším výsledkem složité léčby jiných nemocí (hematoonkologických), kterou tito lidé podstoupili. V běžné léčebné praxi toto není realizovatelné.
Pracujete v rámci jednoho z HIV center v ČR. Jak daleko na tom vlastně s léčbou HIV u nás v Česku jsme?
V ČR je v současné době 8 center pro léčbu HIV. Na našem pracovišti v ÚVN vzniklo HIV centrum v roce 2016. Trendem je takzvaná léčba šitá na míru pacientovi. Doporučené postupy pro léčbu HIV nemocných, kterými se řídíme, vycházejí ze světových doporučení. V týmu, který tato doporučení sestavuje, jsou specialisté, kteří jsou respektováni a uznáváni světovými autoritami. V ČR je léčba plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění. Od roku 2015 je doporučeno léčit všechny HIV pozitivní bez ohledu na hodnotu virové nálože a buněčné imunity.
Uvedl jste, že počty nakažených HIV se snižují. Můžete aktuální situaci v Čechách popsat detailněji?
Trendy počtu přírůstu nových pacientů jsou v posledních letech stacionární. V souvislosti s omezením cestování v pandemii covid-19 se do systému hlášení nových infekcí započítali do statistik i pacienti, kteří uvízli v ČR. Nebyli to tedy noví pacienti, ale ti, kteří už zahájili léčení v jiných zemích. Protože jim došly léky, tak vyhledali lékařskou péči/službu v HIV centrech v ČR. V souvislosti s válkou na Ukrajině a přílivu uprchlíků zaznamenáváme nyní nárust pro nás nových pacientů. Ti, co se k nám do centra teď hlásí, jsou účinně léčeni. Potřebují ale pokračovat v nastavené léčbě. Ke zvládnutí pandemie HIV je potřeba odhalit nemocné, kteří o své pozitivitě neví, zahájit účinnou léčbu a dosáhnout díky ní potlačení virové nálože.
Jak je na tom Česko ve srovnání s jinými zeměmi i pokud jde o výskyt a léčbu dalších pohlavních chorob?
V porovnání s jinými zeměmi není v ČR počet HIV pozitivních, o kterých víme, tak vysoký. Celkový počet osob (občanů ČR, rezidentů a cizinců) s infekcí HIV u nás byl k únoru tohoto roku 4617 (data ze Státního zdravotního ústavu, Národní referenční laboratoře pro HIV). Data jsou počítána od roku 1985. Co se týče jiných sexuálně přenosných nemocí, jako například syfilis, tak ta je daleko víc infekční než HIV. Tato nemoc je však bakteriální a bývá léčena antibiotiky. V praxi často vídáme u pacientů různé kombinace více sexuálně přenosných infekcí. Riziko nákazy HIV zvyšuje přítomnost jiné pohlavně přenosné infekce.
Spolupracujete také s Českou společností AIDS pomoc. Které další druhy pomoci mohou u nás lidé s HIV vyhledat?
S ČSAP spolupracujeme zejména na preventivních aktivitách nemocí včetně HIV. V Domě světla je zřízena infektologická ambulance, kde je osobám ve velkém riziku nákazy poskytována PrEP. Kolegové z ČSAP nabízí možnosti konzultací, psychologickou péči a další aktivity, které mohou lidem s HIV pomoci. Vše probíhá v přátelském a klidném prostředí. Tímto bych také chtěl všem poděkovat za jejich práci kterou dělají s velkým nasazením. Léčba nemocných s HIV však stále probíhá ve specializovaných centrech.
