Hvězda seriálu Pose se již 14 let potýká s HIV. „Kvůli víře a hanbě jsem se o své nemoci bál mluvit,“ přiznal Billy Porter
Ze dna vzhůru
Herec a zpěvák Billy Porter na sebe v poslední době pozornost upoutal především tím, jak exceloval v seriálovém hitu Pose (kde mimochodem HIV pozitivního hraje) – za což také získal cenu Emmy a nominaci na Zlatý globus. V showbyznysu ale není žádným nováčkem – za roli drag umělkyně Loly v muzikálu Kinky Boots získal v roce 2013 cenu Tony a za album nesoucí stejný název pak o rok později obdržel i cenu Grammy. Mohlo by se tedy zdát, že Porter žije pohádkový život a vše se mu daří. Jenže není vše tak nablýskané, jak to vypadá. Ještě v roce 2007 byl totiž jeho život doslova v troskách, byla mu diagnostikována cukrovka II. typu a čelil také osobnímu bankrotu. Pak přišla ještě tvrdší rána, o které se ale rozhodl promluvit až nyní, o 14 let později.
14 let strachu a hanby
„Takto to vypadá, když je dnes někdo HIV pozitivní,“ zkonstatoval Porter v rozhovoru pro Hollywood Reporter s tím, že nepochybně zemře na něco jiného ještě předtím, než by zemřel na HIV/AIDS. A narážel tak na fakt, že dnes již HIV rozhodně neplatí za „rozsudek smrti“, jako tomu bylo dříve. Dnešní antiretrovirová léčba totiž dokáže prakticky zázraky a kvalita života těch, kteří s léčbou (ač plně vyléčit HIV samozřejmě nelze) začnou včas, se v podstatě rovná kvalitě života běžné (zdravé) populace. Dokonce lze i říci, že průměrná délka života HIV+ pacientů s adekvátní léčbou, která zároveň zajišťuje, že jejich virová nálož je nulová a jsou tak pro okolí naprosto nerizikoví, je srovnatelná s průměrnou délkou všech ostatních.
„Jsem zdravější, než kdy dříve,“ dodal Porter s tím, že stud, ale také strach mu bránily v tom, aby o svém HIV statusu promluvil dříve – a tak žil doslova „s tou hanbou sám a v tichosti“. Jako gay, Afroameričan a navíc jako člověk, který prošel velmi ortodoxní náboženskou výchovou, se dle vlastních slov o nemoci bál hovořit i před svými nejbližšími. „Tam, odkud pocházím, znamená HIV pozitivita Boží trest,“ popsal umělec s tím, že samozřejmě ti, kteří informaci vědět měli, ji věděli, ovšem vlastní matce se svěřit bál. Co jej tedy nakonec přimělo k tomu, aby o svém zdravotním stavu promluvil? Dlouhodobá izolace kvůli covidu…
Pravda uzdravuje
„Karanténa mi poskytla luxus přemýšlet, vytvořila mi bezpečný prostor, abych se zastavil a vypořádal se s traumatem v mém životě,“ uvedl s tím, že právě díky této sebereflexi se rozhodl „být chlap a otevřeně promluvit,“ protože – jak dodal – „pravda je uzdravující“. A tak se rozhodl veřejně vystoupit – jen proto, aby si sám v sobě udělal pořádek, ačkoliv „přiznat“, jak se věcí mají, vlastní matce, bylo dle Porterových slov to naprosto nejtěžší. „Uzavřel jsem sám se sebou dohodu, že nechám matku raději v klidu zemřít, než abych jí té informaci vystavil. Když jsem ji svěřil do péče pečovatelského domu Actors Fund, byl jsem do jisté míry rád. Říkal jsem si, že až v klidu odejde, napíšu svou knihu a ona nebude muset žít s tou hanbou, že má HIV pozitivního syna. Ale to bylo před pěti lety a matka je tu stále s námi,“ přiznal otevřeně. Nakonec tíhu neunesl a matce se svěřil. „Ona jen odvětila – a tohle všechno v sobě nosíš 14 let? Už to nikdy nedělej. Jsem tvá matka a miluji tě bez ohledu na cokoliv,“ popsal její reakci.
Kromě dopadů na osobní život a obecných odsudků se ale zpěvák a herec bál také toho, že kvůli nemoci přijde o kariéru. „Zveřejnění té informace mohlo být dalším způsobem, jak by mě lidé mohli ještě více diskriminovat v již docela diskriminující profesi,“ vysvětlil Porter s tím, že se snažil mít vlastní život a také kariéru a nebyl si jistý tím, zda by mu to bylo umožněno, kdyby se o jeho HIV statusu dozvěděli špatní lidé. Dnes se ale dle jeho slov již doba změnila a není v ní prostor pro další stigmata, právě proto je třeba se všemi těmi stávajícími definitivně zatočit. „Je čas dospět a jít dál, protože stud je destruktivní – a pokud se s ním člověk nevypořádá, může zničit vše, co se mu postaví do cesty.“
Pozitivní happy end
Nakonec právě jeho vlastní boj s HIV se pro Portera stal inspirací i pro roli Pray Tell v Pose – a prostřednictvím této postavy nakonec sám Porter prožíval svou osobní situaci. „Díky této postavě jsem byl schopen říct všechno, co jsem chtěl říct já sám, nikdo ze štábu ale netušil, jaká je pravda,“ uvedl také. A dodal, že přežil, aby nyní mohl vyprávět svůj příběh. A ten rozhodně není jen o HIV – Porter byl totiž v dětství také zneužíván nevlastním otcem a toto trauma si s sebou nese dodnes. „To vše, všechna moje traumata mi posloužila k tomu, abych se posunoval vpřed,“ uvedl také s tím, že stejně jako role v Pose byla vypořádáním se se zdravotním stavem, byla jeho role v muzikálu Kinky Boots byla vlastně formou odpuštění nevlastnímu otci.
A dnes – navzdory obavám – Porterova kariéra vzkvétá, po skončení Pose jej čeká natáčení dokumentu o jeho vlastním životě, role kmotřičky víly v Popelce, ale také režijní debut a řada dalších skvělých věcí. Společně s manželem také touží po rodině. A v tom, aby byl šťastný, mu už dle jeho slov nic nebrání. „Jsem si jistý, že první věc, kterou si o mně teď někteří pomyslí, je to, že jsem HIV pozitivní. Ale to není ta jediná věc, kterou jsem. Jsem mnohem víc než tato diagnóza. Proto mě nezajímá, co mi k tomu kdo bude chtít říct. Buď bude se mnou, nebo prostě z mé cesty zmizí,“ uzavřel. A možná právě to je ideální rada úplně pro každého, kdo se vypořádává s jakoukoliv „nálepkou“ – a to nejen v rovině zdravotní.
