Podobá se váš nový partner až nebezpečně tomu minulému? Žádný div, protějšky si vybíráme „jako přes kopírák“
Rozejdete se a sami sobě slíbíte, že příště už to bude jiné. Žádný další člověk, který neumí mluvit o pocitech. Žádný další workoholik, chaotik nebo věčný milovník večírků. Pak uběhne pár měsíců, představíte novou lásku přátelům – a oni se na sebe začnou významně dívat. Protože ačkoliv má jiné jméno, jiný účes a možná i úplně jiné povolání, něčím nápadně připomíná vašeho ex. Pokud se vám to stalo, nejste nutně nepoučitelní. Výzkumy skutečně naznačují, že řada lidí má v partnerských vztazích svůj „typ“.
Jedním z nejzajímavějších důkazů je studie publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. Psychologové Yoobin Park a Geoff MacDonald v ní využili data z devítiletého longitudinálního výzkumu a porovnávali osobnostní profily bývalých a současných partnerů stejných lidí. Výsledek? Mezi ex a novými protějšky skutečně našli měřitelnou podobnost.
Myslíte si, že jste si našli někoho úplně jiného. Možná jen vypadá jinak
Na výzkumu je zajímavé především to, že se vědci nespoléhali na to, jak účastníci své bývalé popisovali. To by mohlo výsledky značně zkreslit – po nepovedeném rozchodu si totiž málokdo zachovává dokonale objektivní pohled. Výzkumníci místo toho využili vlastní osobnostní hodnocení jednotlivých partnerů.
Sledovali přitom klasické osobnostní charakteristiky, jako jsou extraverze, přívětivost, svědomitost, neuroticismus či otevřenost zkušenostem. A ukázalo se, že nový partner měl tendenci podobat se tomu předchozímu i poté, co výzkumníci zohlednili fakt, že si lidé obecně vybírají partnery, kteří se v určité míře podobají jim samotným.
Když se tedy mluví o tom, že někdo má „svůj typ“, nemusí jít jen o vysoké brunety, potetované muže, blondýnky nebo sportovně založené ženy. Podobnost může být mnohem méně viditelná. Může se týkat společenskosti, temperamentu, otevřenosti novým zážitkům nebo způsobu, jakým člověk přistupuje k životu.
A možná ještě zajímavější je, že opakovat se nemusí pouze typ člověka. Opakovat se může celý způsob, jakým vztah funguje.
Možná si nevybíráme stejné lidi. Možná vytváříme stejné vztahy
Právě na vztahovou dynamiku se zaměřila studie publikovaná v roce 2024 v časopise Collabra: Psychology. Výzkumníci analyzovali dvě skupiny – 184 párů, které spolu chodily méně než rok, a 168 sezdaných nebo společně žijících párů sledovaných během prvních dvou let rodičovství.
Tentokrát se vědci nedívali pouze na obecné osobnostní rysy. Zajímala je také důvěra, partnerská podpora, citová vazba, vnímavost vůči potřebám partnera nebo způsob řešení konfliktů. A právě u těchto charakteristik se v řadě případů ukázala větší podobnost mezi partnery než u klasických osobnostních rysů typu extraverze či svědomitosti.
To otevírá zajímavou otázku. Co když nás k dalšímu partnerovi nepřitahuje proto, že se podobá bývalému, ale protože vedle něj znovu vzniká prostředí, které už dobře známe?
Jeden člověk tak může opakovaně skončit s protějškem, před kterým musí o pozornost bojovat. Jiný se pokaždé stane tím, kdo druhého zachraňuje. Někdo si vybírá velmi samostatné partnery, ale potom trpí pocitem, že ho vlastně nepotřebují. A dalšího neustále přitahují intenzivní a spontánní lidé, aby mu po několika měsících začalo vadit, že s nimi není možné nic naplánovat. Nový člověk může být na první pohled úplně jiný. Role, které spolu hrajete, ale mohou být překvapivě podobné.
Protiklady se přitahují? Ve skutečnosti je to složitější
Romantické komedie nás naučily představovat si přitažlivost jako střet dvou naprostých protikladů. Realita je ale méně hollywoodská.
Výzkum publikovaný v Nature Human Behaviour, který pracoval s daty více než 51 tisíc párů z britské databáze UK Biobank, potvrzuje, že partneři si bývají podobní v celé řadě oblastí – například ve vzdělání, politických postojích, výšce nebo životním stylu. Vědci zároveň upozorňují, že za podobností není pouze samotný „výběr stejného člověka“. Roli hraje i prostředí, ve kterém se seznamujeme, společenské podmínky nebo skutečnost, že se partneři během společného života mohou navzájem ovlivňovat. Studii je možné přečíst zde.
Dává to smysl. Partnera si nevybíráme z náhodného vzorku osmi miliard lidí. Potkáváme především ty, kteří se pohybují ve stejných městech, sociálních kruzích, profesních prostředích nebo na stejných seznamovacích aplikacích. Často máme podobné vzdělání, hodnoty, zájmy či představu o životě.
Jestliže tedy už několik vašich partnerů studovalo humanitní obory, milovalo techno a odmítalo v neděli ráno vstávat před polednem, nemusí za tím být žádná hluboká freudovská záhada. Možná se prostě pohybujete v prostředí, kde je podobných lidí hodně.
Jenže „známé“ ještě nemusí znamenat „dobré“
Komplikovanější je situace ve chvíli, kdy se s novým člověkem nevracejí pouze stejné sympatické vlastnosti, ale také problémy, kvůli nimž zkrachoval předchozí vztah.
Právě zde může být užitečné místo otázky „Proč jsou všichni moji ex stejní?“ zkusit trochu nepříjemnější otázku: Co mají společného lidé, které si vybírám – a co mám společného já ve vztazích s nimi?
Je rozdíl mezi tím, když nás opakovaně přitahují inteligentní, vtipní nebo dobrodružní lidé, a situací, kdy se znovu a znovu zamilujeme do někoho emočně nedostupného a následně několik měsíců bojujeme o minimum pozornosti.
Podobně lze opakovaně skončit ve vztahu, v němž jsme jediným člověkem, který všechno organizuje, uklidňuje konflikty nebo ustupuje. V takovém případě nemusí být společným jmenovatelem osobnost partnerů, ale pozice, kterou ve vztahu automaticky zaujímáme.
Takže opravdu randíme pořád s kopií svého ex?
Ne tak rychle. Vědecké výsledky nejsou natolik jednoznačné, aby bylo možné tvrdit, že každý člověk celý život hledá různé verze jednoho a téhož partnera.
Například studie z roku 2021 zaměřená na lidi po rozvodu pracovala se 700 trojicemi tvořenými rozvedeným člověkem, jeho bývalým manželem či manželkou a novým partnerem. Představu, že by lidé po rozvodu jednoduše nahrazovali bývalého partnera někým se stejným osobnostním profilem, výzkum nepotvrdil. Výsledky naopak naznačovaly, že někteří lidé mohou při dalším výběru partnera své předchozí zkušenosti zohledňovat.
A i původní studie Yoobin Park a Geoffa MacDonalda mluvila o statistické tendenci, nikoliv o osudu každého jednotlivce. Někteří lidé mají svůj partnerský typ výraznější, jiní mnohem méně. Žádné romantické prokletí tedy neexistuje.
To, že je nový partner podobný ex, nemusí být vůbec špatně
Opakování samo o sobě navíc není problém. Předchozí vztahy nás totiž mohou naučit také to, co nám vyhovuje. Možná jste zjistili, že potřebujete partnera, který respektuje vaši samostatnost. Že je pro vás důležitý podobný humor. Že chcete někoho společenského, nebo naopak člověka, který s vámi bez problému stráví sobotní večer doma.
Bylo by zvláštní všechny tyto preference zahodit jen proto, že je měl i někdo, s kým jste se rozešli. Po špatném rozchodu může znít logicky rozhodnutí: „Příště někdo úplně jiný.“
Jenže člověk nemusí začít chodit s pravým opakem svého ex, aby vytvořil jiný vztah. Užitečnější může být rozlišit, které opakující se vlastnosti partnerů nám vyhovují a které nás znovu přivádějí do stejné slepé uličky.
Možná skutečně zjistíte, že vaši bývalí mají překvapivě mnoho společného. Ještě zajímavější ovšem může být zjistit, co máte ve všech těch vztazích společného vy sami.
Takže až příště představíte novou lásku přátelům a jeden z nich pronese trochu podezřelé „Hmm, někoho mi připomíná“, nemusíte propadat panice. Otázka totiž není jen, zda se nový partner podobá tomu minulému. Mnohem důležitější je, zda s ním opakujete i stejný vztah.
