„Myslel jsem, že dobrý sex musí bolet.“ Jak erotické filmy zkreslují představu o tom, co je normální intimita
Bavíme-li se dnes o tom, jak porno ovlivňuje sexualitu, často se sklouzne ke dvěma extrémům. Buď k moralizování ve stylu „porno zničilo celou generaci“, nebo k mávnutí rukou, že jde přece jen o fantazii a každý rozumný člověk pozná rozdíl mezi obrazovkou a realitou. Erotické filmy samy o sobě nemusejí být problém. Pro někoho mohou být fantazií, inspirací, únikem, někdy i způsobem, jak objevovat vlastní touhy. Problém začíná tam, kde se stanou jedinou sexuální výchovou, kterou člověk kdy dostal. A kde se z performativního obsahu začne nenápadně rodit představa, že skutečný sex má být rychlý, tvrdý, bez trapností, bez vyjednávání, bez smíchu, bez pauz a hlavně bez vět „tohle nechci“ nebo „pojďme pomaleji“.
Porno jako první učitel. Trochu schopný, trochu nebezpečný
První sexuální zkušenost už dávno nezačíná jen trapným líbáním na školním výletě nebo tajně koupeným časopisem, který dnes působí skoro muzeálně. Začíná často mnohem dřív, v telefonu, v anonymním okně prohlížeče a s algoritmem, který neřeší, jestli je divák připravený. Podle výzkumu Common Sense Media z roku 2022 bylo online pornografii vystaveno 73 % amerických teenagerů ve věku 13 až 17 let. Průměrný věk prvního setkání s pornem byl 12 let, 15 % respondentů ho vidělo už v deseti letech nebo dříve. Více než polovina dospívajících, kteří porno viděli, narazila na násilný nebo agresivní obsah, včetně scén připomínajících znásilnění, škrcení nebo bolest. Jen třetina uvedla, že někdy viděla porno, v němž někdo před sexem žádá o souhlas.
Bolest není certifikát dobrého sexu
Jedna z nejzrádnějších věcí, kterou porno dokáže normalizovat, je představa, že nepohodlí k sexu tak nějak patří. V heterosexuálním pornu se to dlouhodobě týká hlavně ženských těl, v gay pornu zase často těla pasivního partnera. Kamera se málokdy zastaví u toho, jestli je dost času, dost lubrikantu, dost důvěry a dost prostoru říct „takhle ne“.
Všechno je okamžité. Touha se nebuduje, tělo se nepřipravuje, lidé spolu skoro nemluví. Prostě se jede. Jenže reálné tělo není rekvizita. Penetrace, anální sex, orální sex, BDSM ani jakákoliv drsnější praktika nejsou automaticky problém. Problém je, když se bolest stane něčím, co člověk vydrží, protože má pocit, že to tak má být. Nebo protože se bojí působit nezkušeně. Nebo protože se naučil, že být dobrý v posteli znamená hlavně dobře snášet cizí scénář.
Pokud sex bolí, není to selhání. Je to informace. A tělo, jakkoliv ho popkultura ráda tlačí do role poslušného zaměstnance touhy, má právo podat výpověď.
Drsnost se stala mainstreamem. Jen komunikace zůstala někde v šatně
Ještě před pár lety se o škrcení při sexu mluvilo jako o okrajové praktice. Dnes se dostalo do běžného slovníku mladých lidí, někdy dokonce tak samozřejmě, až z toho mrazí. Jedna ze studií dokonce uvádí, že 58 % vysokoškolaček někdy zažilo, že je někdo při sexu škrtil.
Tady je potřeba být přesný. Nejde o to tvrdit, že každý, kdo má rád drsnější sex, je oběť porna nebo neumí komunikovat. Konsenzuální kink, BDSM nebo tvrdší sex mohou být pro mnoho lidí bezpečnou, hravou a příjemnou součástí sexuality. Jenže mezi „domluvili jsme se, víme proč, máme hranice a umíme přestat“ a „někdo mi při sexu zničehonic sáhl na krk, protože to viděl ve videu“ je rozdíl velký asi jako mezi koktejlem v baru a panákem technického lihu.
Systematický přehled videoobsahu v pornografii publikovaný v Journal of Medical Internet Research ukázal, že kondomy jsou v pornu zobrazovány vzácně, častěji v gay mužském pornu než v heterosexuálním. Extrémní násilí se podle přehledu objevuje méně často, zatímco mírnější formy agrese, například plácání, i nerovné mocenské vztahy jsou v analyzovaném obsahu běžnější.
A právě tady se skrývá jádro problému. Porno často neukazuje přípravu, hranice ani péči potom. Nevidíme trapné domlouvání, které ve skutečnosti vůbec nemusí být trapné. Nevidíme pauzu, ve které jeden z partnerů řekne, že dneska na to nemá náladu. Nevidíme lubrikant, ručník, vodu, smích, nervozitu, odmítnutí ani změnu plánu. Vidíme výsledek upravený tak, aby vypadal hladce.
Queer lidé v tom mají ještě složitější roli
Pro queer publikum je vztah k pornu často ambivalentnější. Na jedné straně může být první explicitní gay porno pro mladého kluka z malého města zvláštní formou úlevy. Důkaz, že jeho touha existuje. Že není sám.
Jenže právě proto je porno tak silné. Když člověk nemá kolem sebe přirozené vzory queer intimity, když sexuální výchova mlčí o stejnopohlavních vztazích a když se o análním sexu, lubrikantu, PrEPu, ochraně, souhlasu nebo bolesti nemluví normálně, obrazovka vyplní prázdné místo. A dělá to svým jazykem. Jazykem výkonu, kategorií, fetišů, velikostí, rolí a těl, která často vypadají spíš jako casting na fitness aplikaci než jako běžný lidský život.
To neznamená, že queer porno je automaticky špatné. Znamená to, že pokud je jedinou sexuální mapou, kterou člověk dostane, bude se v reálném světě občas divit, že krajina vypadá jinak. Že ne každý pasivní partner chce být automaticky submisivní. Že aktivní role neznamená nárok na kontrolu. Že „top“, „bottom“ nebo „vers“ nejsou osobnostní diagnózy.
A že dobrý sex mezi muži nemusí být tvrdší, rychlejší a performativnější jen proto, že to tak vypadalo v patnáctiminutovém klipu.
Souhlas není byrokracie. Je to erotická gramotnost
Jedním z největších omylů je představa, že mluvení během sexu zabíjí vášeň. Ve skutečnosti ji často zachraňuje. Souhlas není formulář, který si lidé podepíšou před ložnicí. Je to živá komunikace. Někdy slovní, někdy neverbální, ale vždycky čitelná, průběžná a odvolatelná.
Pornografie s tímhle pracuje špatně ne proto, že by každý film musel působit jako seminář právní etiky. Spíš proto, že miliony lidí z ní čtou intimitu jako realitu. A když opakovaně vidí, že se po ničem neptá, nic se nezpomaluje a bolestivý výraz se automaticky překládá jako rozkoš, začne se jim tento jazyk zdát normální.
Tahle hranice je přitom naprosto zásadní. Bolest může být pro někoho součástí potěšení. Ale jen tehdy, když je chtěná, domluvená, bezpečnější a kdykoliv zastavitelná. Bolest, kterou člověk snáší ze strachu, studu nebo potřeby zavděčit se, není kink. Je to tlak v kostýmu vzrušení.
Skutečný sex je méně filmový. A to je dobře
Možná největší škoda, kterou porno páchá, není v tom, že ukazuje sex. Je v tom, že z něj často odstraňuje lidskost. Reálný sex má pauzy. Někdy se někdo zasekne. Někdo se zasměje. Někomu uklouzne noha. Někdo potřebuje víc času. Někdy se erekce rozhodne, že dneska nepřijde na poradu. Někdy tělo nereaguje tak, jak si hlava naplánovala. Někdy se touha objeví až po doteku, ne před ním. A někdy je nejintimnější moment ten, kdy člověk řekne: „Takhle ne.“
Porno nás učí dívat se na sex zvenčí. Jak vypadám? Jak zním? Jsem dost dobrý? Dost tvrdý? Dost uvolněný? Dost zkušený?
Skutečná intimita ale začíná zevnitř. Co cítím? Chci to? Můžu přestat? Cítím se v bezpečí? Je mi s tím člověkem dobře i ve chvíli, kdy nejsem dokonalý?
To jsou otázky, které v erotických filmech většinou nezazní. Přitom právě ony často rozhodují o tom, jestli je sex opravdu dobrý.
Jak se odnaučit porno scénář
První krok není přestat se dívat na porno a tvářit se, že jsme všichni náhle osvícení mniši. První krok je přestat mu věřit jako dokumentu. Porno může být fantazie, inspirace, únik, hra. Ale není to sexuální výchova. Není to měřítko těla. Není to návod na souhlas. A už vůbec to není důkaz, že bolest znamená vášeň.
Pomáhá vrátit do sexu obyčejnou řeč. „Líbí se ti to?“ „Mám zpomalit?“ „Chceš pokračovat?“ „Tohle dneska nechci.“ „Takhle je to lepší.“
Nezní to jako filmová replika? Výborně. Život není porno a postel není plac.
Pomáhá také připustit, že stud často nevzniká z nedostatku touhy, ale z nedostatku jazyka. Když neumíme o sexu mluvit, necháváme za sebe mluvit obrazy, které jsme viděli nejčastěji. A ty obrazy bývají hlasité, ale ne vždycky moudré.
Dobrý sex nemusí bolet. Nemusí vypadat jako klip. Nemusí mít tempo, výkon ani dramatickou choreografii. Stačí, když v něm lidé nejsou jen těla, ale i partneři. A když se v něm dá říct nejen „ještě“, ale taky „dost“.
