(nejen) Queer terapeut Ondřej Mystik: Bolest není nepřítel. Je to ukazatel, že se v nás něco chce uzdravit. Jak se v životě posunout dál?
Ondro, říkáš si Mystik. Co pro tebe tohle jméno znamená?
Mystic je pro mě pseudonym umělce, který si našel cestu k sobě. Když jsem se začal víc zabývat životem, sebou, emocemi a tím, jak vlastně fungujeme, otevřelo mi to úplně nové vědomí. Studoval jsem duchovní vědy, posvátnou geometrii, filozofii, mystiku, práci s energií. Ne proto, abych někam utekl, ale abych pochopil, co se ve mně děje. Mystik je pro mě značka, ale i připomínka cesty. Cesty k tomu, abych nad životem přemýšlel vědoměji a nepřistupoval k sobě sebedestruktivně.
Jak chápeš něco, čemu lidé říkají Bůh, vesmír nebo vyšší síla?
Já se neoznačuji za věřícího v klasickém smyslu. Spíš věřím ve vesmír, karmu, energii a v to, že život není jen jeden náhodný úsek. Vnímám ho trochu jako hru, ve které člověk přichází do hmoty, aby pochopil sám sebe. Aby pochopil, jak funguje jeho tělo, hlava, emoce, identita i individualita.
Často mluvíš o tom, že každá emoce má svou příčinu. Kde podle tebe vznikají nejhlubší rány?
Velmi často v dětství. Jako děti nemáme vždy možnost vyjádřit, co opravdu cítíme. Učíme se poslouchat autority, přizpůsobovat se, být hodní, výkonní, silní. Jenže tím se někdy začneme vzdalovat sami sobě.
Dítě třeba cítí, že chce klid, že nechce podávat výkon, že chce být přijato takové, jaké je. Ale okolí mu říká něco jiného. „Musíš být dost dobrý.“ „Nesmíš polevit.“ „Takhle se nechovej.“ „Jsi divný.“ A člověk si postupně začne nasazovat masky.
Jedna z nejčastějších ran je podle mě narušená sebehodnota. Někdo působí navenek silně, ale uvnitř je pořád malé dítě, které se naučilo tvářit, že všechno zvládá.
Mluvíš o společnosti, která nás často tlačí do určitých škatulek. Je podle tebe společnost nepravdivá?
Nemyslím si, že společnost je jen špatná. Záleží, jak se na ni díváme. Když má člověk pocit, že je celý svět proti němu, začne vidět hlavně negativitu. Ale společnost má i pozitivní stránky – kulturu, možnost sednout si spolu do kavárny, sdílet, tvořit.
Zároveň ale systém často vytváří tlak na stejnost. Kdo vyčnívá, bývá označený za divného nebo nebezpečného. A pak lidé žijí něco, co jim bylo řečeno, že žít mají, místo aby hledali, co je skutečně jejich.
S čím za tebou lidé nejčastěji přicházejí?
Často jde o nepřijetí sebe sama, rodinné nebo společenské vzorce. Člověk má k sobě nějaký postoj, který s ním není v souladu, ale přijal ho od okolí. Pak hledáme, kde ten postoj vznikl, proč se člověk chová určitým způsobem a jestli to tak opravdu chce žít.
Nesoulad se může projevovat různě – dlouhodobou nespokojeností ve vztahu, opakováním stejných chyb, tvrdostí k sobě nebo pocitem, že něco v životě není správně. Když je člověk dlouhodobě nespokojený se sebou nebo svým prostředím, většinou je za tím nějaký vnitřní problém, který se jen zrcadlí ven.
Jak podle tebe vypadá člověk, který je v souladu sám se sebou?
Je to člověk, který nežije něco jen proto, že mu to někdo řekl. Poslouchá své emoce, své potřeby, sám sebe. Když mu například rodiče řeknou, že má být doktor, ale jeho srdce ho vede jinam, dokáže si říct: „Tohle není moje cesta.“
To samozřejmě vyžaduje vnitřní sílu. Když ji člověk nemá, často zůstává v situacích, které mu nevyhovují. Ale první krok je uvědomit si: „Tohle už nechci žít.“
A co když si to člověk uvědomuje, ale nemá sílu udělat první krok?
Pak si často nevěří, že jeho rozhodnutí je správné. Je dobré začít jednoduchými otázkami: Co chci? Co nechci? Co mi vytváří negativní myšlenky? Co mě baví? Co je moje?
Sebehodnota se buduje mimo jiné tím, že si člověk začne všímat svého života. Může si položit otázku: „Jsem se svým životem spokojený?“ Pokud odpověď není jasné ano, je dobré hledat malé věci, které ho mohou přiblížit k většímu souladu.
Pokud nežijeme v souladu sami se sebou, nemůžeme dosáhnout svých cílůFoto: Ondřej Mystik / se svolením
Jak poznáme, že něco opravdu léčíme, a ne že bolest jen potlačujeme?
Když něco léčíš, začínáš na stejnou situaci reagovat jinak. Věc, která tě dřív okamžitě rozčílila nebo zranila, už nad tebou nemá takovou moc. Neznamená to, že zmizí hned. Ale každá jiná reakce oslabuje starý vzorec.
Například když má člověk pocit, že se mu v životě nic nedaří, může na to reagovat sebetrestáním: „Měl bych být dál, jsem neschopný.“ Anebo může zkusit jinou reakci: „Teď je to takhle. Nemusím se za to trestat.“ Tím se negativní vliv události postupně oslabuje.
To hodně souvisí s kontrolou. Často chceme mít přesný plán, kudy život půjde.
Ano. Mít plán je v pořádku. Mysl, disciplína a metodika jsou důležité. Problém je, když máme zapnutou jen hlavu a zavřené srdce.
Analytická mysl říká: z bodu A do bodu B – přesně takhle to musí být. Ale srdce může říkat: „Tohle není tvoje cesta. Nemusíš na to jít silou.“ Když člověk dokáže používat hlavu i srdce, začne nacházet cestu, která je opravdu jeho.
Jak se člověk učí poslouchat srdce a intuici?
Zklidnit se. Vypnout trochu analytiku a víc vnímat pocitovou stránku. Někdo medituje, ale mně osobně meditace nikdy nedala tolik jako třeba kresba, příroda nebo tvoření. Každý má jinou cestu.
Důležité je všímat si, co mi dělá radost. Pro někoho je to kreslení, pro někoho jóga, procházka, zahrada, hudba. Kreativita otevírá věci, ke kterým se přes hlavu často nedostaneme.
Velké téma je odpuštění. Co podle tebe znamená odpustit?
Odpustit znamená vědomě si přiznat, že tu věc už nechci dál nést. Třeba když člověk rodičům vyčítá, že se mu v dětství nevěnovali tak, jak potřeboval. Odpuštění neznamená říct, že to bylo v pořádku. Znamená to pochopit, že oni se tehdy rozhodovali nejlépe, jak uměli, a já už dnes nemusím dál nést jejich chyby jako svoji křivdu.
Odpuštění je změna náhledu. Přestáváš být jen obětí příběhu a uvědomíš si, že když si křivdu pořád opakuješ, ubližuješ hlavně sám sobě.
Stačí si říct „odpouštím“?
Nestačí jen analyticky. Musí se to procítit. Někdy je potřeba znovu projít bolestí, kterou v sobě člověk dlouho dusil. Neutíkat před ní. Přiznat si: „Ano, tohle mě bolelo.“ A postupně ji pouštět.
Mně třeba odpuštění v rodině trvalo tři roky. Nebyl to jeden okamžik. Byl to proces.
Co když bolest přijde a člověk neví, proč?
Pak je důležité se ptát. Proč se tak cítím? Co mi to ukazuje? Co se ve mně ozývá? Odpověď nemusí přijít hned. Někdy člověk dlouho sbírá střípky a pak se to najednou spojí. Najednou pochopí: „Aha, proto se mi to děje.“
Už jen to, že o bolesti víš a neutíkáš před ní, je obrovský krok. Řekl bych, že tím máš půlku práce hotovou. Ta druhá půlka je učit se na ni reagovat jinak.
Jakou roli v tom hraje sebepřijetí?
Sebepřijetí pro mě znamenalo přestat žít to, co mi někdo řekl, že mám být. Přeinstalovat si hlavu a víc se nacítit na srdce. U mě v tom hrála velkou roli rodina a hranice.
Nastavit si hranice znamená vědět, co je pro mě ještě v pořádku a co už ne. Když někdo překračuje moje hranice, umím říct: „Tohle se mi nelíbí.“ Tím vlastně trénuješ vlastní sebehodnotu. Říkáš si: moje pocity mají hodnotu.
Hodně lidí hledá hodnotu venku – v práci, vztazích, uznání. Jak se buduje skutečná vnitřní sebehodnota?
Začíná to tím, jak se sebou mluvíš. Když se něco nepovede, nemusíš se ponižovat. Lidé si často v hlavě říkají: „Jsem blbec, nejsem dost dobrý.“ A když se té myšlenky chytnou, začne růst. Mysl začne hledat důkazy, proč je to pravda.
Vědomější přístup je všimnout si té myšlenky a pustit ji. Neudělat z ní identitu. Ano, něco se nepovedlo. Ale to neznamená, že já jsem špatně.
Co když člověk ví, kým uvnitř je, ale navenek tak nežije?
To je sebelež. A je jen otázka času, kdy přestane fungovat. Někdy člověk ve čtyřiceti nebo pětačtyřiceti zjistí, že celý život žil masku, očekávání, bolest nebo křivdu. My lidé si umíme lhát velmi dokonale. Umíme vydržet v toxických věcech a říkat si, že je to normální.
Nesoulad má vždy nějaký důvod. Často je pod ním bolest, kterou si člověk nechce přiznat.
Proč lidé opakují stejné bolestivé vzorce ve vztazích?
Protože se bojí změny, nebo si zvykli na jistoty, které jim vztah dává. I když je toxický. Někdy v něm nejsou z lásky, ale ze závislosti, strachu nebo zvyku.
Partner je často zrcadlo našich vzorců. Pokud si člověk něco nevyřeší, velmi často vstoupí do dalšího vztahu se stejným nastavením. A pak se opakuje totéž. Dokud nepochopí, proč si to dovoluje a co mu ten vztah ukazuje.
Ondřej se dříve věnoval také modelinguFoto: Ondřej Mystik / se svolením
Jak velkou roli hraje dětství v tom, kým jsme dnes?
Obrovskou. V dětství nasáváme svět kolem sebe. To, co vidíme, slyšíme, co nám rodiče říkají, jak se k nám chovají. Do určitého věku se učíme úplně nejvíc. Pokud tam vzniknou silné rány, člověk je pak často nese dál.
Ale to neznamená, že jsme navždy oběti dětství. Znamená to, že máme možnost se k těm věcem vědomě vrátit a začít se rozhodovat jinak.
Kdybys měl dát jednu věc, kterou může člověk udělat už dnes pro své uzdravení, co by to bylo?
Začít si všímat věcí, které ho naplňují a dělají mu radost. A ptát se sám sebe: Co opravdu chci? Co mě baví? Co je moje?
Když člověk neví, je dobré se zklidnit, vypnout hlavu a víc jít do pocitů. Nečekat jednu univerzální odpověď. Každý má cestu jinou.
Má podle tebe bolest smysl?
Mně bolest otevřela oči i srdce. Nevěřím, že bez ní to jde. Bolest je ukazatel. Ne nepřítel.
Když přijde, neutíkat před ní. Nepotlačit ji, nezapít ji, neutlumit. Vnímat ji. Ptát se: Proč tady je? Co mi ukazuje? Co mě učí?
A klidně jí i poděkovat. Ne proto, že by byla příjemná. Ale proto, že ukazuje, co v nás se ještě potřebuje uzdravit. Když se z bolesti učíme, nemusíme ji opakovat pořád dokola. A právě tam začíná skutečné léčení.
—-
Ondřej Dudek alias Mystik se tématům sebepřijetí, emocí a vnitřního uzdravení věnuje také ve své terapeutické praxi. Klientům pomáhá hledat příčiny opakujících se vzorců, pracovat s bolestí, nastavovat zdravější vztah k sobě samým a postupně se vracet k vlastní autenticitě. Více informací o jeho přístupu, tvorbě i možnostech spolupráce najdete na webu MystikArt.