Ženy prý vydrží porod, muže skolí rýmička. Kdo je doopravdy odolnější vůči bolesti?
Když žena řekne, že ji něco bolí, často se od ní očekává, že to prostě „nějak zvládne“. Když muž zakašle, internet mu okamžitě diagnostikuje smrtelnou „rýmičku“. Tahle kulturní karikatura je tak zakořeněná, že ji zná skoro každý pár – ona chodí s bolestí hlavy do práce, on se s teplotou 37,2 loučí se světem a žádá vývar, deku a poslední přání.
Jenže otázka, kdo je vůči bolesti odolnější, není ani zdaleka tak jednoduchá. Bolest totiž není jen signál z těla. Je to směs biologie, hormonů, imunity, nervového systému, výchovy, studu, naučeného chování i toho, zda okolí bere naše trápení vážně. A právě proto je odpověď překvapivě dvojznačná – ženy podle mnoha výzkumů bolest častěji cítí intenzivněji, ale společnost je zároveň často učí, aby s ní fungovaly dál.
Mýtus o ženském prahu bolesti
Jedna z nejrozšířenějších představ zní: ženy musejí mít vyšší práh bolesti, protože rodí děti. Zní to logicky, jenže vědecké poznatky jsou opatrnější. International Association for the Study of Pain upozorňuje, že ženy častěji trpí chronickou bolestí a u mnoha experimentálních bolestivých podnětů vykazují spíše nižší práh bolesti než muži. Častá představa, že ženy bolest „necítí tolik“, protože jsou na ni biologicky stavěné, tedy není úplně přesná.
To ale neznamená, že jsou ženy méně odolné. Znamená to spíš, že jejich tělo a nervový systém mohou bolest zpracovávat jinak. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že řada bolestivých stavů – od migrén přes fibromyalgii, bolest čelistního kloubu, syndrom dráždivého tračníku až po některé autoimunitní a pánevní bolesti – se častěji týká žen. IASP zároveň připomíná, že ženská bolest byla historicky často zlehčována, psychologizována nebo vysvětlována jako „hysterie“, což ovlivnilo i medicínský přístup k pacientkám.
Tady se dostáváme k důležitému paradoxu. Ženy mohou bolest v průměru vnímat citlivěji, ale zároveň jsou častěji nuceny ji normalizovat. Menstruace, endometrióza, těhotenství, porod, hormonální změny, migrény – mnoho bolestí je u žen kulturně zařazeno do kategorie „to k tomu patří“. A když něco „patří k životu“, bývá menší šance, že se tomu okolí skutečně věnuje.
Bolest není soutěž v tvrdosti
Představa, že by šlo udělat jednoduchý žebříček „ženy versus muži“, je lákavá, ale zavádějící. Moderní výzkum bolesti ukazuje, že rozdíly mezi pohlavími existují, jenže nejsou jednotné pro každý typ bolesti, věk, hormonální situaci ani životní zkušenost. Studie publikovaná v The Journal of Pain například zjistila, že ženy vnímaly tepelnou bolest při nižší teplotě než muži, zároveň ale u slabší a střední bolesti uváděly nižší nepříjemnost než muži. Autoři tím upozorňují, že nejde jen o to, kdy bolest začne, ale také jak ji mozek hodnotí a jak moc ji člověk prožívá jako obtěžující.
Bolest má totiž několik vrstev. Jedna je senzorická: jak silný je podnět, kde přesně bolí a jak dlouho trvá. Druhá je emoční: jak moc nás bolest děsí, vyčerpává nebo rozčiluje. Třetí je sociální: smíme si vůbec říct o pomoc? Nezesměšní nás někdo? Nebude nás lékař brát jako hysterické, přecitlivělé nebo naopak jako slabé?
A právě tady se stereotypy obracejí proti všem. Ženy mohou být kvůli své bolesti přehlížené. Muži zase mohou mít problém bolest přiznat včas, protože se od nich očekává výkon, klid a „chlapská“ výdrž. Výsledkem není spravedlivější svět, ale svět, ve kterém každý trpí trochu jinak – a někdy zbytečně.
Proč ženy bolest častěji hlásí?
Často se říká, že ženy si víc stěžují. Jenže i tohle je zjednodušení. Ženy podle výzkumů častěji používají detailnější jazyk pro popis bolesti, zatímco muži bývají ve vyjádření stručnější a jejich projev může více ovlivňovat stud nebo naučená zdrženlivost. IASP popisuje, že muži v některých výzkumech reagovali kratšími, méně detailními popisy, což může souviset s očekáváním, že bolest mají „ustát“.
Když žena tedy bolest popisuje podrobněji, nemusí to znamenat, že ji přehání. A když muž mlčí, nemusí to znamenat, že ho nic nebolí. Bolest je vždy subjektivní zkušenost, a tím pádem ji nejde měřit jen výrazem obličeje, počtem slov nebo tím, kdo si vezme dřív paralen.
Právě v tom je téma bolesti tak společensky citlivé. U žen bývá riziko, že se bolest shodí ze stolu. U mužů zase, že si o pomoc řeknou pozdě. Obě varianty mohou vést ke špatné léčbě.
A co slavná mužská rýmička?
Teď k otázce, která zajímá domácnosti, kanceláře i internetové diskuse: existuje „mužská rýmička“? Odpověď zní: možná částečně, ale ne tak komicky, jak se traduje.
Některé studie naznačují rozdíly v imunitní odpovědi mužů a žen. Například ženy mohou po očkování proti chřipce vytvářet silnější protilátkovou odpověď, zatímco testosteron může s imunitní reakcí souviset opačně. Zároveň ale důkazy nejsou definitivní a „mužská chřipka“ by se neměla automaticky chápat jako mužské přehrávání.
Aby to bylo ještě složitější, kontrolovaná studie s dobrovolníky vystavenými chřipce A/H1N1 zjistila, že ženy byly v daném souboru častěji symptomatické a měly vyšší počet příznaků než muži. Autoři zároveň upozornili, že rozdíly mezi pohlavími u infekcí mohou souviset nejen s biologií, ale i s chováním, hormony, imunitními mechanismy a způsobem hlášení symptomů.
Jiný výzkum akutní rinosinusitidy, tedy zánětu nosních dutin, zase přímo uvádí, že jeho data hypotézu „mužské rýmičky“ nepodporují. Ženy v něm sice na začátku uváděly vyšší subjektivní zátěž symptomů a zlepšovaly se rychleji, muži zase hlásili pomalejší subjektivní ústup potíží. Autoři ale varovali před stigmatizací symptomů podle genderových stereotypů.
Přeloženo do běžného života – když muž leží s rýmou, nemusí být nutně herec. Ale ani to neznamená, že mužská rýmička je biologicky prokázaná tragédie lidstva. U respiračních infekcí se mohou lišit imunita, průběh, subjektivní vnímání i ochota odpočívat. A ano, někdy se do toho prostě zamíchá i obyčejná pohodlnost.
Muži možná netrpí méně. Jen se s bolestí zachází jinak
U mužů je zajímavé, že společnost jim na jedné straně často přiznává větší „vážnost“ akutních stavů – když muž onemocní, bývá kolem toho doma někdy větší drama. Na druhé straně je ale muži od dětství učíme, že nemají brečet, nemají si stěžovat a nemají být slabí. Výsledkem může být zvláštní kombinace – drobná nemoc se doma teatralizuje, ale dlouhodobé potíže, psychické vyčerpání nebo bolest na hrudi se bagatelizují.
U žen je to často obráceně. Zvládají bolest v každodennosti, protože musejí. Jenže právě proto může okolí jejich potíže vnímat jako běžné. Bolestivá menstruace? Normální. Migréna? Zase? Únava? To má každý. Bolest při sexu? Asi stres. Takhle vzniká nebezpečný prostor, kde se reálné zdravotní problémy ztrácejí v kulturním šumu.
Tak kdo je odolnější?
Nejpoctivější odpověď zní: záleží, co přesně myslíme odolností. Pokud mluvíme o laboratorním prahu bolesti, mnoho studií naznačuje, že ženy mohou být k některým bolestivým podnětům citlivější. Pokud mluvíme o schopnosti fungovat s opakovanou nebo chronickou bolestí, ženy často nesou obrovskou zátěž, kterou společnost považuje za samozřejmou. Pokud mluvíme o infekcích, některé rozdíly mezi muži a ženami existují, ale „mužská rýmička“ zůstává spíš kulturní zkratkou než jednoznačnou diagnózou.
Možná tedy nejde o to, zda ženy vydrží víc a muži méně. Jde o to, že bolest každého člověka se odehrává v těle, které má vlastní biologii, i ve společnosti, která mu říká, jak má trpět. Ženám často říká: vydrž. Mužům říká: nebreč. A obě věty jsou svým způsobem škodlivé.
Bolest není morální test. Není to soutěž, kdo je větší hrdina, kdo má vyšší práh, kdo si méně stěžuje a kdo si zaslouží péči. Je to signál, že se v těle něco děje. Někdy banálního, někdy vážného. A možná bychom udělali nejlépe, kdybychom se přestali ptát, kdo bolest přehání – a začali víc poslouchat, co nám lidé o své bolesti říkají.
