Zvracení, šoky a operace: Takhle se dříve „léčila“ homosexualita. Některé metody působí jako z hororu
Představte si, že se zamilujete. Ne proto, že chcete provokovat. Ne proto, že jste zmatení. Prostě proto, že jste člověk. Jenže svět kolem vás vaši touhu nepovažuje za přirozenou součást života, ale za důkaz vnitřní poruchy. Kněz mluví o hříchu, soudce o trestném činu, lékař o diagnóze. A vy se najednou neocitáte v milostném příběhu, ale v ordinaci, léčebně nebo u výslechu.
Tak nějak vypadala realita mnoha queer lidí v době, kdy byla homosexualita v řadě zemí nejen společensky odsuzovaná, ale také kriminalizovaná a medikalizovaná. Moderní psychiatrie dlouho nepůsobila jen jako pomocná profese, která lidem ulevuje od utrpení. V případě homosexuality se často stala prodlouženou rukou společenské normy. Místo otázky „jak vám můžeme pomoci žít lépe?“ přicházela otázka „jak vás můžeme změnit?“
Americká psychiatrická asociace odstranila homosexualitu ze svého diagnostického manuálu nemocí v roce 1973, Světová zdravotnická organizace ji přestala klasifikovat jako duševní poruchu v roce 1990. Z historického hlediska to není tak dávno. Mnoho lidí, kteří dnes žijí mezi námi, vyrůstalo v době, kdy byla jejich orientace ještě oficiálně popisována jazykem patologie.
Terapie odporem: bolest jako „výchovná metoda“
Jednou z nejznámějších a nejděsivějších metod byla takzvaná averzivní terapie. Její princip byl na papíře jednoduchý: pokud člověk cítí touhu k někomu stejného pohlaví, je třeba tuto touhu spojit s odporem, bolestí nebo nevolností. V praxi to znamenalo, že muži byli vystavováni erotickým fotografiím mužů a zároveň dostávali elektrické šoky nebo léky vyvolávající zvracení. Cílem nebylo porozumět jejich prožívání, ale vyrobit v těle reflex: mužská nahota rovná se bolest, touha rovná se hnus.
Z dnešního pohledu to působí jako brutální experiment. V 50., 60. a 70. letech se ale podobné metody objevovaly i v odborném prostředí. Britská studie o „léčbě“ homosexuality od 50. let popsala případy, kdy byla nejčastější metodou právě behaviorální averzivní terapie s elektrickými šoky. Jiný historický výzkum připomíná, že varianty těchto procedur často pracovaly právě s elektrickými šoky nebo s prostředky vyvolávajícími nevolnost.
Na celé věci je děsivé i to, jak „racionálně“ byla prezentována. Nešlo o mučení v temném sklepení, ale o proceduru zasazenou do jazyka vědy, klinické praxe a nápravy. Utrpení se překládalo do slov jako „kondicionování“, „terapeutický postup“ nebo „změna chování“. Člověk, který toužil po lásce, se v takovém systému zmenšil na objekt pokusu.
Československá stopa: pokus, který ukázal opak
Do dějin averzivní terapie se překvapivě zapsalo i Československo. V poválečných letech se zde někteří odborníci pokoušeli homosexualitu „léčit“ právě behaviorálními metodami. Výsledky ale postupně ukazovaly něco, co by dnes mělo znít samozřejmě – sexuální orientaci nelze jednoduše přepnout jako vypínač.
Významnou roli v tom sehrál československý sexuolog Kurt Freund. Podle historických studií se po neúspěšných pokusech o změnu orientace přiklonil k závěru, že homosexualita není „vyléčitelná“ léky ani terapií včetně elektrošoků, a později podpořil dekriminalizaci homosexuality. Právě československý kontext bývá zmiňován jako důležitý moment v dějinách, kdy se selhání „léčby“ stalo argumentem proti trestání homosexuálních lidí.
To samozřejmě neznamená, že Československo bylo rájem tolerance. Homosexualita byla v zemi dlouho kriminalizována a i po právních změnách zůstávalo silné společenské stigma. Přesto je historicky pozoruhodné, že právě neúspěch „napravování“ pomohl některým odborníkům pochopit, že problém neleží v homosexuálních lidech, ale v systému, který z nich dělá problém.
Transplantace varlat: když lékaři hledali homosexualitu v těle
Ještě bizarnější kapitolu představují pokusy vysvětlit homosexualitu jako tělesnou, hormonální nebo orgánovou „vadu“. Rakouský fyziolog Eugen Steinach patřil k vědcům, kteří na začátku 20. století přikládali obrovský význam pohlavním žlázám a hormonálním procesům. V jednom z nejznámějších případů se objevily pokusy změnit sexuální orientaci prostřednictvím transplantace testikulární tkáně.
Steinach a jeho spolupracovníci dospěli po transplantaci části varlete k závěru, že se u homosexuálního muže objevily heterosexuální tendence. Z dnešního pohledu ale taková interpretace působí nejen vědecky problematicky, ale také jako ukázka doby, která zoufale hledala „příčinu“ homosexuality v orgánu, hormonu nebo tělesné odchylce.
Takové experimenty ukazují, jak hluboko sahala touha najít jednoduché vysvětlení. Kdyby homosexualita sídlila ve varlatech, šlo by ji operovat. Kdyby byla otázkou hormonů, šlo by ji chemicky přepsat. Kdyby byla naučeným reflexem, šlo by ji odnaučit. Jenže lidská sexualita nikdy nebyla tak jednoduchá, jak by si tehdejší medicína přála.
Alan Turing a chemická kastrace
Jedním z nejznámějších symbolů státem posvěceného násilí na gay mužích je britský matematik Alan Turing. Muž, který sehrál zásadní roli v prolomení nacistických šifer a patří k zakladatelským osobnostem moderní informatiky, byl v roce 1952 odsouzen kvůli homosexuálnímu vztahu. Místo vězení podstoupil hormonální léčbu, dnes často popisovanou jako chemická kastrace.
Turingův příběh je známý právě proto, že se později stal symbolem obrovské historické nespravedlnosti. Neměl být „napravován“. Neměl být trestán. Neměl být vystaven ponížení za to, že byl gay. Jeho případ ale zároveň připomíná tisíce méně známých mužů, jejichž jména se do učebnic nedostala. Mužů, kteří byli nuceni volit mezi vězením, „léčbou“, veřejnou hanbou nebo celoživotním skrýváním. Chemická kastrace v tomto kontextu nebyla léčbou homosexuality. Byla pokusem potlačit sexualitu člověka, jeho tělo i jeho důstojnost.
Lobotomie a víra, že „odchylku“ lze vyříznout
Vedle šoků, hormonů a transplantací se v historii objevovaly také extrémní psychiatrické zásahy. Homosexualita byla v některých obdobích řazena mezi psychické poruchy a v tomto širokém rámci se objevovaly i případy psychosurgery či lobotomie. Americké Národní muzeum historie připomíná, že nástroje používané k lobotomii patřily k věcem spojovaným s pokusy „léčit“ homosexualitu v době, kdy byla považována za psychiatrickou poruchu.
Lobotomie obecně vycházela z představy, že určité psychické obtíže lze zmírnit přerušením spojů v mozku. V praxi často znamenala devastující zásah do osobnosti, emocí a schopnosti fungovat.
Je důležité dodat, že ne každý gay člověk byl takovým metodám vystaven a ne všechny země postupovaly stejně. Jenže samotný fakt, že se homosexualita mohla stát důvodem pro úvahy o tak radikálních zásazích, ukazuje, jak nebezpečné je, když se společenský odpor začne tvářit jako odborná diagnóza.
Gauč, vina a „špatná matka“
Ne všechny pokusy o změnu homosexuality byly fyzicky brutální. Některé měly podobu dlouhých psychoterapeutických sezení, v nichž se hledala údajná příčina homosexuality v dětství, v rodině, v matce, v otci, v traumatu nebo v „nezralém“ psychosexuálním vývoji. Člověk nemusel dostat elektrický šok, aby mu bylo ublíženo. Někdy stačilo roky poslouchat, že jeho schopnost milovat je důsledkem poruchy.
Právě tato část historie je možná méně spektakulární, ale o to zákeřnější. Elektrošok zní jako horor. Zato věta „jen se musíte propracovat ke své skutečné heterosexualitě“ může znít měkce, odborně a skoro laskavě. Ve skutečnosti ale říká totéž – vaše současné já není v pořádku.
Mnoho konverzních přístupů stavělo na představě, že homosexualita je chyba, kterou lze odhalit a opravit. Někdy se mluvilo o dominantní matce a slabém otci, jindy o strachu ze žen, jindy o nedostatku mužského vzoru. Tyto výklady dnes působí jako psychologizované stereotypy. Přesto přežily dlouho, a v některých prostředích se vracejí dodnes v modernějších obalech.
Od ordinací k náboženským kurzům
Když se homosexualita postupně přestala v západní medicíně oficiálně označovat za nemoc, neznamenalo to, že konverzní praktiky zmizely. Jen se často přesunuly jinam. Z ordinací do náboženských komunit, z nemocnic do poradenských místností, z tvrdé psychiatrie do měkčího slovníku „uzdravení“, „čistoty“, „identity“ nebo „osvobození“.
Dnešní odborné organizace přitom dlouhodobě upozorňují, že snahy měnit sexuální orientaci nebo genderovou identitu nejsou legitimní léčbou. Americká psychiatrická asociace v roce 2026 zopakovala, že být LGBTQ+ není duševní nemoc a že konverzní terapie je zdiskreditovaná, potenciálně škodlivá praxe bez opory ve vědeckých důkazech. Americká psychologická asociace obdobně uvádí, že tyto snahy jsou neúčinné při změně orientace a mohou představovat riziko újmy.
To je důležité i proto, že moderní konverzní terapie už nemusí vypadat jako filmová scéna s elektrodami. Může mít podobu víkendového pobytu, rozhovoru s poradcem, modlitebního kruhu nebo terapeuticky znějícího programu. Může působit jemně. Ale pokud jejím cílem není člověka podpořit, nýbrž změnit jeho orientaci, nese v sobě stejnou logiku jako staré metody: nejste v pořádku, dokud nebudete heterosexuální.
Skutečná léčba? Léčit se musela společnost
Historie „léčby“ homosexuality je plná bizarních a krutých metod. Transplantace varlat dnes zní absurdně. Elektrošoky děsivě. Chemická kastrace nelidsky. Lobotomie skoro nepředstavitelně. Jenže všechny tyto metody vyrůstaly ze stejného kořene – z přesvědčení, že heterosexualita je jediná správná varianta lidského života.
A právě proto nestačí říct, že se tehdejší lékaři „mýlili“. Ano, mýlili se. Ale jejich omyl nebyl izolovaný. Byl zasazený do společnosti, která potřebovala queer lidi napravovat, protože si neuměla připustit, že chyba může být v ní samotné. V jejích zákonech. V jejích kostelech. V jejích rodinách. V jejím strachu z jinakosti.
Dnes už víme, že homosexualita není nemoc. Jenže dozvuky starého myšlení nezmizely. Objevují se pokaždé, když někdo mluví o „propagaci homosexuality“, jako by orientace byla návod na použití. Pokaždé, když rodič doufá, že z toho dítě „vyroste“. Pokaždé, když někdo naznačuje, že queer člověk je v pořádku jen tehdy, pokud je tichý, nenápadný a nepřipomíná většině, že existuje.
Možná je proto dobré si tyto dějiny připomínat. Ne kvůli morbidní fascinaci starými metodami, ale kvůli varování. Vzbuzení odporu k vlastní touze, transplantace varlat, elektrošoky nebo hormonální tresty nejsou jen podivnosti z minulosti. Jsou to extrémní projevy stejné otázky, která se v různých podobách vrací dodnes: proč nemůžete být normální?
Odpověď je přitom jednoduchá. Queer lidé normální jsou. Léčit se nemusela homosexualita. Léčit se musela společnost, která ji nedokázala unést.
