Nejčastější náboženské mýty: Masturbace je škodlivá a za sex půjdeme do pekla. Proč nám církev roky lhala o vlastním těle?
Někdo si z náboženství odnese pocit bezpečí, rituál, společenství nebo víru v něco většího. Někdo jiný si z něj odnese strach. Strach z vlastního těla, z touhy, z erekce, z orgasmu, z toho, že se mu líbí „nesprávný“ člověk. A někdo si odnese víru, která mu dává smysl, a zároveň vnitřní hlas, který mu šeptá, že jeho sexualita je „špinavá“.
Právě sexualita patří k oblastem, kde se náboženské představy, kulturní tradice a rodinné tabu promíchaly tak silně, že je dnes často těžké poznat, kde končí víra a kde začíná stud. Mnoho lidí přitom nevyrostlo v přísně věřících rodinách. Přesto si v sobě nesou zbytky vět typu „to se nedělá“, „slušní lidé o tom nemluví“, „masturbace je nechutná“, „sex patří až do manželství“ nebo „za tohle jednou budeš potrestaný“.
Není to náhoda. Sexualita byla po staletí regulována jako něco, co se musí držet pod dohledem. Nejen z duchovních důvodů, ale i kvůli rodině, dědictví, společenské hierarchii, reprodukci a kontrole nad tělem. Hodnotové systémy společnosti mají zkrátka na lidskou sexualitu zásadní vliv a určují, jaké chování je v dané kultuře považováno za přijatelné či nepřijatelné.
A tak vznikl zvláštní paradox. Něco, co je pro člověka intimní, tělesné a často i radostné, se v mnoha tradicích proměnilo v prostor úzkosti. Sex se stal testem morálky. Masturbace důkazem slabosti. Touha nepřítelem čistoty. A pro queer lidi často také místem, kde se víra v lásku střetla s vírou, že právě jejich láska je problém.
Mýtus první: Masturbace ničí zdraví
Jedním z nejodolnějších náboženských sexuálních mýtů je představa, že masturbace člověku nějak zásadně škodí. Dříve se jí připisovalo téměř všechno: slepota, slabost, neplodnost, šílenství, ztráta energie, duchovní rozklad, někdy dokonce i fyzická degenerace. Dnes to zní absurdně, ale podobné představy přežívaly překvapivě dlouho – a v některých rodinách, komunitách nebo internetových bublinách se vracejí dodnes.
Moderní medicína je přitom v tomto ohledu mnohem klidnější než mnoho kazatelů minulosti. Výzkumy opakovaně popsaly masturbaci jako běžnou, bezpečnou součást sexuality a jeden z nejbezpečnějších způsobů sexuálního uspokojení, protože při ní nehrozí těhotenství ani přenos pohlavně přenosných infekcí, pokud jde o masturbaci o samotě. Jde tedy o normální a zdravou součást sexuálního vývoje, která dokonce může pomáhat se stresem, spánkem nebo poznáváním vlastního těla.
To samozřejmě neznamená, že sexualita nemůže být někdy problematická. Může. Ale problém většinou není samotná masturbace, nýbrž situace, kdy se sexuální chování stane nutkavým, člověk ho nedokáže regulovat, zasahuje mu do práce, vztahů nebo psychiky a přináší mu utrpení. V této souvislosti se často mluví o kompulzivním sexuálním chování, které se netýká jen masturbace, ale i pornografie, více partnerů nebo placeného sexu – podstatné je, zda chování přebírá kontrolu nad životem.
Není tedy pravdou, že by masturbace sama o sobě byla škodlivá. Škodlivý může být stud, posedlost, tlak, tajení nebo ztráta kontroly. A právě stud bývá často tím, co člověka žene do začarovaného kruhu. Čím víc se za své tělo nenávidí, tím hůř s ním dokáže zacházet laskavě.
Mýtus druhý: Masturbace je „hřích Onana“
Když se v náboženském prostředí mluví o masturbaci, často se objeví slovo „onanismus“. Jenže příběh biblického Onana je mnohem složitější, než jak se běžně vykládal. V křesťanské i židovské tradici byl po staletí spojován se „ztrátou semene“, ale samotný příběh se primárně týká odmítnutí splnit rodinnou a reprodukční povinnost vůči zemřelému bratrovi – nikoli moderní představy masturbace jako takové. Křesťanské morální učení masturbaci historicky spojovalo právě s „hříchem Onana“, zatímco pozdější výklady z tohoto motivu vytvořily širší odsouzení „sólového sexu“.
Tady je důležité rozlišovat. Náboženské tradice mají právo na vlastní morální učení. Katolický katechismus například masturbaci řadí mezi hříchy proti čistotě a mluví o ní velmi přísně. To je oficiální stanovisko konkrétní církve. Ale není to totéž jako lékařský fakt. A už vůbec to neznamená, že každý člověk, který masturbuje, je nemocný, poškozený nebo neschopný lásky.
Mnoho dnešních lidí se navíc pohybuje někde mezi. Nejsou bez víry, ale nechtějí žít v permanentním strachu z vlastního těla. Nechtějí se vysmívat náboženství, ale zároveň odmítají představu, že Bůh má být neustálý dozor nad jejich ložnicí.
Mýtus třetí: Sex je dobrý jen tehdy, když vede k plození
Další hluboce zakořeněná představa říká, že sex má smysl hlavně tehdy, když vede k početí. V tradičním náboženském rámci to dává logiku: sexualita byla spojena s manželstvím, rodinou a pokračováním rodu. Jenže lidský sex nikdy nebyl pouze reprodukční akt. Je také komunikací, blízkostí, hrou, důvěrou, uvolněním, tělesným jazykem a někdy i způsobem, jak si člověk znovu připomene, že ve svém těle není nepřítel.
Právě u queer lidí se tento mýtus láme nejviditelněji. Pokud sex ospravedlňuje pouze možnost početí, pak se queer intimita automaticky ocitá mimo „správný“ rámec. Jenže to neznamená, že je méně hodnotná. Znamená to jen, že vybočuje z tradičního modelu, ve kterém byl sex posuzován hlavně podle reprodukční funkce.
Ve skutečném životě ale většina lidí ví, že intimita není jen o plození. Heterosexuální manželé spolu také nemají sex pouze za účelem početí. Starší lidé, neplodní lidé, lidé po operacích, lidé užívající antikoncepci nebo páry, které děti nechtějí, nepřestávají být milujícími partnery jen proto, že jejich sex nevede k dítěti. Přesto se právě queer sexualita často stává terčem argumentu, který většina společnosti ve vlastním životě fakticky nedodržuje.
Mýtus čtvrtý: Touha je nebezpečná
Náboženská tradice často pracuje s myšlenkou, že touha musí být krocená. Sama o sobě to není nutně špatně. Nekontrolovaná touha může být destruktivní. Může vést k manipulaci, nevěře, nátlaku, zneužití nebo k tomu, že druhého člověka přestaneme vnímat jako osobu a uděláme z něj pouhý objekt.
Problém začíná ve chvíli, kdy se za nebezpečnou označí touha jako taková. Když se člověk začne bát už toho, že ho někdo přitahuje. Když se naučí, že vzrušení je automaticky podezřelé. Když dospívající kluk cítí erekci a místo zvědavosti přijde panika. Když queer člověk poprvé zatouží po někom stejného pohlaví a místo radosti ucítí hrůzu, že právě objevil důkaz vlastní „špatnosti“.
Touha ale není morální rozsudek. Je to informace. Říká nám něco o těle, blízkosti, fantazii, potřebě doteku nebo vztahu. Morální otázka nezačíná tím, že něco cítíme. Začíná tím, co s tím uděláme. Zda respektujeme souhlas. Zda neubližujeme. Zda druhého člověka nemanipulujeme. Zda umíme přijmout odmítnutí. Zda jsme k sobě i druhým poctiví. To je mnohem dospělejší etika sexuality než jednoduché dělení na „čisté“ a „hříšné“.
Mýtus pátý: Za sex půjdeme do pekla
Věta „půjdeš do pekla“ zní jako karikatura, ale pro mnoho lidí nebyla vůbec směšná. Zvlášť pokud ji slyšeli jako děti nebo dospívající. Představa věčného trestu za sexuální myšlenky, masturbaci, sex před svatbou nebo queer vztah může v člověku zanechat hluboký otisk. Ne vždy se projeví jako vědomá víra. Někdy zůstane jen jako tělesná reakce: stažený žaludek, vina po orgasmu, strach z intimity, pocit, že štěstí musí být potrestáno.
Zvlášť pro LGBTQ+ lidi může být tento typ náboženského strachu velmi zraňující. Nejde jen o zákaz konkrétního chování. Jde o vzkaz, že samotná schopnost milovat je podezřelá. Že člověk musí potlačit podstatnou část sebe, aby byl přijatelný. A i když se později od přísného prostředí vzdálí, starý hlas může v hlavě zůstat.
Společenské postoje k homosexualitě se přitom výrazně liší podle regionu, kultury i míry religiozity. Pew Research Center například zmiňuje, že přijetí homosexuality je vysoké v západní Evropě a Severní Americe, zatímco ve střední a východní Evropě jsou postoje rozdělenější a v některých regionech světa výrazně odmítavé. Novější data zároveň ukazují, že lidé bez náboženského vyznání častěji podporují společenské přijetí homosexuality než lidé hlásící se k náboženství, i když postoje se mění i uvnitř náboženských skupin.
Existují věřící lidé a komunity, které queer lidi odmítají. Existují ale i věřící lidé a komunity, které je přijímají, žehnají jejich vztahům, doprovázejí je a snaží se číst tradici jinak. Pro člověka, který v sobě nese náboženské zranění, to může být zásadní zpráva. Není nutné si vybrat mezi spiritualitou a vlastním přežitím. Někdy je potřeba opustit prostředí, které ubližuje. Někdy je možné najít jiné.
Mýtus šestý: Čistota znamená potlačit sebe
Slovo „čistota“ má v náboženském jazyce zvláštní sílu. Může znamenat integritu, věrnost, schopnost neubližovat a žít v souladu se svými hodnotami. Ale může se také proměnit v posedlost kontrolou. V představu, že čistý člověk je ten, kdo necítí, netouží, neselhává a své tělo drží co nejdál od potěšení.
Jenže člověk není čistší tím, že se nenávidí. Není zralejší tím, že se bojí orgasmu. A není morálnější tím, že o sexu neumí mluvit bez studu.
Možná bychom potřebovali jinou definici čistoty. Ne jako nepřítomnost touhy, ale jako přítomnost úcty. Čistá sexualita nemusí být sexualita bez sexu. Může to být sexualita bez nátlaku, bez lži, bez zneužití, bez ponižování a bez násilí. Sexualita, ve které člověk není rozdělený na „duši“ a „špinavé tělo“, ale vnímá sám sebe jako celek.
V takovém pojetí není otázka „kolikrát jsem zhřešil“, ale spíš: Chovám se k sobě dobře? Chovám se dobře k druhému? Je mezi námi souhlas? Je tam bezpečí? Je tam respekt? Neutíkám do sexu před něčím, co bych měl řešit jinak? A není moje vina jen starý naučený strach, který už mi neslouží?
Mýtus sedmý: Kdo se osvobodí od studu, ztratí morálku
Častý argument proti otevřenější debatě o sexu zní: když lidem řekneme, že masturbace není škodlivá a sex není automaticky hřích, začnou žít bez hranic. Jenže to je falešná volba. Alternativou k náboženskému studu nemusí být chaos. Alternativou může být odpovědnost.
Sexuální výchova, otevřenost a přijetí těla neznamenají, že všechno je jedno. Právě naopak. Člověk, který se nebojí o sexualitě mluvit, má větší šanci rozpoznat nátlak, pojmenovat vlastní hranice, chránit se před infekcemi, říct si o pomoc a budovat zdravější vztahy. Stud často nevede k ctnosti. Vede k mlčení. A mlčení je prostředí, ve kterém se daří zmatku, dezinformacím i zneužívání.
Zdravější sexuální etika proto nemusí stát proti víře. Může stát proti strachu. Může říkat: tvoje tělo není omyl. Tvoje touha není automaticky hřích. Tvoje orientace není porucha. Tvoje masturbace z tebe nedělá horšího člověka. A sex není temná síla, která tě odvede do pekla, pokud o něm budeš přemýšlet jinak než tvoji prarodiče.
Tělo, které se nemusí omlouvat
Náboženské mýty o sexu přežívají, protože se nepřenášejí jen knihami a kázáními. Přenášejí se pohledem rodičů, trapným tichem ve škole, vtipy v šatně, moralizujícími komentáři na internetu i vnitřním hlasem, který se ozve vždycky po orgasmu. Člověk si někdy může racionálně říkat, že na masturbaci není nic špatného, a stejně se po ní cítit provinile. Může vědět, že jeho queer vztah je láskyplný, a přesto se v něm občas probudí starý strach.
To neznamená, že je slabý. Znamená to, že stud se učí dlouho a odnaučuje pomalu.
Možná je načase přestat mluvit o těle jako o nepříteli duše. Možná není sexualita zkouška, ve které máme obstát před tribunálem. Možná je to oblast života, ve které se učíme totéž co všude jinde – být pravdiví, laskaví, odpovědní a svobodní.
