“Risknul jsem všechno, začal žít v obytňáku a ztratil víc než to auto.” Sonda do středu procesu přestavby, kdy roky makáš, ale nic se nevrací
Představa je to poměrně jasná. Opustíš starý život, vystoupíš z komfortní zóny a vydáš se za tím, co ti dává smysl. Společnost tenhle příběh miluje. Je to archetypální cesta hrdiny, který se vydá na cestu, aby našel sám sebe. Jenže realita téhle cesty se do instagramových citátů moc nevejde. Není to jen o svobodě, je to taky o ztrátách, o kterých nikdo moc nechce mluvit. O ztrátě stability, identity, pocitu, že víš, co děláš. A často taky i o ztrátě všeho, co jsi celý život budoval.
Existuje fáze, o které se moc nemluví. Fáze, kdy už nejsi na začátku přestavby, ale ještě nejsi ani v cíli. Fáze, kdy jsi do toho dal stovky, možná tisíce hodin práce. Každý den něco tvoříš, posouváš se, investuješ energii, čas i peníze… a přesto se zdánlivě nic neděje. Žádný „return on investment“. Žádný signál, že jsi na správné cestě. Jen ticho. A to ticho začne být hlasité.
Samozřejmě se začneš ptát. “Dělám to dobře? Má to vůbec smysl? Není to celé jen iluze? Nezbláznil jsem se? Co když jsem… fakt blázen, který ale nevidí, že je bláznem?” V psychologii existuje pojem, který by tuhle fázi docela dobře vystihoval – něco jako temné údolí. Je to místo mezi začátkem a výsledkem. Mezi nadšením a úspěchem. A právě tady většina lidí končí. Ne proto, že by neměli talent nebo nebyli dost dobří, ale proto, že nedostanou žádnou zpětnou vazbu, proto se raději vrací zpět do fáze, kdy nějaký feedback sice existoval, ale byl v lepším případě průměrný. Přesto se i ta průměrnost v těchto případech jeví jako dostačující, protože je bezpečná, jistá a komfortní.
Mozek je nastavený na odměny. Potřebuje vidět progres. Když nepřichází, začne panikařit. Začne nás tlačit zpátky do bezpečí. Do něčeho, co fungovalo. Do něčeho, co dává smysl teď a tady. Teď hned. A najednou se ocitáme na hraně. Nejtěžší na tom není ta práce ani ty oběti, protože to umí zmáknout kdokoliv, kdo se pro to rozhodne. Nejtěžší je ten rozpor – na jedné straně máš víru a pocit, že to, co děláš, ti dává smysl, a na straně druhé máš realitu – čísla, která neodpovídají, výsledky, které nepřichází, a ticho, které tě pomalu sžírá zevnitř. A já teď stojím přesně uprostřed tohohle všeho.
Přičemž tenhle moment bývá často zlomový. Navenek to vypadá jako „vzdal jsem to“. Ale uvnitř je to jen obyčejná únava, frustrace a vyčerpání z toho, že dávám všechno, a přesto nic se nevrací. A to dlouhodobě. A tak se člověk často vrátí zpátky. Do jistoty. Do systému. Do života, který funguje… ale není až tak úplně jeho. Nepatří jeho duši, ale je to spíš dopředu nalajnovaná cesta, kterou mu/jí společnost předložila jako jedinou správnou.
Ale co když se nevzdáš? Pak zůstáváš v prostoru, který není pohodlný, není jistý a často ani nedává smysl lidem kolem – všichni tě mají za blázna. Rodina, přátelé, známí. Jsi pro ně podivín na hraně zdravého rozumu. Nezapadáš. Někteří se ti i smějí a promítají si do tebe mnohé další projekce. Je to prostor, kde pokračuješ, i když nemáš důkaz, že to vyjde. Kde tvoříš dál, i když to nikdo nevidí. Kde věříš něčemu, co zatím nemá žádnou hmatatelnou podobu. A jsi jediný, kdo tomu věří. Jediný na celém světě. Není to romantická fáze, je to syrová realita. Kterou dá práci ustát psychicky…
Jak se říká: "Člověk míní, život mění." Anebo: "Chceš-li rozesmát Boha, sděl mu svoje plány." Naprosto přesný a podepisuju! Foto: Brainsmagazine / se svolením
Možná ale nejde o to, kdy přijde odměna. Možná nejde ani o to, jestli přijde. Možná jde o něco jiného. O to, kým se během té cesty staneš. Kolik nepravého odhodíš, protože zjišťuješ, že tě to brzdí. A že to není tvoje, ale převzaté vlivem sociálního podmiňování.
A jakmile tímhle obdobím projdeš – skutečně projdeš, ne utečeš – něco se určitě změní. Získáš odolnost, kterou jinak nejde naučit. Odvahu dělat si věci po svém bez ohledu na to, kolik lidí tě může chtít hejtit nebo srážet pro to, že si jdeš svou cestou. Získáš klid, který není závislý na výsledcích. A sílu pokračovat, i když svět mlčí. Tohle tě nenaučí žádná škola ani mentor. To se musí odžít. A přesně na tomhle základě si pak můžeš začít stavět život, který vychází z tvých snů a potřeb, ne těch “jejich”.
Tenhle text nevznikl z pozice někoho, kdo už vyhrál. Vznikl někde uprostřed cesty. V momentě, kdy věci ještě nedávají smysl a výsledek není vidět. Ale jeden fakt zůstává. Nevzdávám se. Ne proto, že bych měl jistotu. Ale proto, že ta cesta je moje. A i když se teď zdá, že se nic nevrací, něco se přesto děje. Jen to zatím není vidět. A já vím, že až to začne být vidět, bude to určitě stát za všechnu tu bolest, námahu, oběti i ztráty, které jsem do své cesty vložil. A zatím to nevzdal…
Song Nevzdávám se jsem nenapsal proto, že bych vyhrával. Napsal jsem ho proto, že ještě pořád stojím. Najdeš ho na Spotify, Apple Music a dalších….
Optimisms: "Yes, bude to skvělý, určitě to zmáknu, bude to brnkačka!" – Fear: "Ups, asi to nebude tak lehký, jak jsem čekal, ale jdu dál." – Despair: "Co sem to k*a udělal, jsem na dně." – Determination: "Nemám co ztratit, zpět už se vrátit nemůžu." – Success: "Jo tvl, stálo to za to!"Foto: Kahua / se svolením
