Nenávist je jen klam Aneb co když to, co nás rozděluje, je jen bolest, kterou jsme se nikdy nenaučili léčit

Nenávist jako nezahojená (emoční) rána

Moderní psychologie se na nenávist nedívá jako na „zlo“, které vzniká samo od sebe. Naopak. Často ji chápe jako sekundární emoci. Tedy jako něco, co vzniká až jako reakce na hlubší, primární pocity, které mohou bývají mnohdy uložené v oblasti nevědomí. Těmi bývá nejčastěji strach, stud, odmítnutí nebo pocit ohrožení.

Například americký psycholog Brené Brown dlouhodobě ukazuje, že lidé, kteří nejsou schopni pracovat se studem a vlastní zranitelností, mají mnohem větší tendenci reagovat agresivně nebo útočně. Nenávist se v takovém případě stává obranným mechanismem – tedy způsobem, jak si nepřiznat vlastní bolest. Protože už jen samotná ochota jí čelit působí další bolest. Bohužel to tak funguje… :/

Podobně i teorie „projekce“, kterou rozpracoval Carl G. Jung, říká, že lidé mají tendenci odmítat a nenávidět na druhých právě to, co sami v sobě nedokážou přijmout. Jinými slovy: to, co nenávidíš venku, je často něco, co tě bolí uvnitř, ale odmítáš to vidět/připustit si to. A pokud tohle přijmeme, mění se nám tím celý pohled na svět (a také na naši roli v něm). Najednou totiž nenávist není důkazem síly, ale naopak důkazem vnitřního a především nezahojeného zranění.

Ubližujeme druhým, ale zraňujeme sebe

Když někdo šíří nenávist – ať už vůči menšinám, jiné identitě, nebo jinému názoru – může to na první pohled působit jako dominance. Jako kontrola. Jakože já jsem ten, kdo „má pravdu“. Ve skutečnosti ale dochází k opačnému procesu. Psychologické výzkumy opakovaně ukazují, že dlouhodobé prožívání hněvu a nenávisti má přímý dopad na psychické i fyzické zdraví. Zvyšuje stres, úzkost, zhoršuje kvalitu života a posiluje pocit izolace. Nenávist totiž nefunguje jen jako rozdělovník mezi “námi a těmi druhými”, odděluje nás od nás samotných. Od schopnosti cítit. Od schopnosti napojit se na druhého. Od schopnosti být v klidu. A možná právě proto se lidé, kteří nenávidí nejvíc, často cítí nejvíc ztracení.

Strach jako nástroj

Tím ale rozhodně nekončíme, protože nenávist není jen individuální emoce. Je to také nástroj. A to velmi účinný nástroj. Historie nám opakovaně ukazuje, že strach a nenávist dokážou mobilizovat masy rychleji než jakákoliv racionální argumentace. Politika na tom stojí po celá staletí. Stačí jen vytvořit imaginárního „nepřítele“ – ať už je řeč o Židech v nacistickém Německu, „třídních nepřátelích“ v totalitních režimech, nebo o menšinách, migrantech či queer komunitě. Princip zůstává stejný: najít skupinu, označit ji jako hrozbu, a sjednotit ostatní proti ní.

Sociální psycholog Henri Tajfel ve své teorii sociální identity popsal, jak snadno lidé vytvářejí skupiny „my vs. oni“ a jak rychle jsou ochotni zvýhodňovat „své“ a znevýhodňovat „ty druhé“, i když mezi nimi není reálný konflikt. Politika tohle velmi dobře ví. A také to náležitě využívá. Protože rozdělená společnost se lépe ovládá. A vystrašený člověk se snáz manipuluje. Vidíme to i v současnosti na autoritáři hojně využívaném principu “rozděl a panuj."

Rozdělení, kterému jsme uvěřili

„Rozdělili nás slovy, kterým jsme uvěřili.“ Tenhle verš z nového songu LUI (Nenávist je jen klam, najdeš na Spotify, Apple Music a dalších) není jen poetický obraz. Je to přesný popis reality. Slova totiž mají sílu tvořit svět. Bohužel jej ale také umí pořádně deformovat. Když dostatečně dlouho slyšíš, že je někdo hrozbou, začneš tomu věřit. Když dostatečně dlouho slyšíš, že nezapadáš, začneš o sobě pochybovat. Když dostatečně dlouho slyšíš, že je svět nebezpečný, začneš se bát.

A strach pak dělá to, co umí nejlépe: uzavírá nás do našich vlastních bublin.

Jsme si blíž, než si dovolíme cítit

Možná ta nejradikálnější myšlenka není, že bychom se všichni měli „mít rádi“. Ale že jsme si ve skutečnosti mnohem podobnější, než si připouštíme. Každý z nás chce přece být přijatý. Každý z nás chce někam patřit. A každý z nás chce milovat a být milován. To není ideologie. To je lidská zkušenost. A právě proto je nenávist tak paradoxní. Protože útočí na druhé za něco, co sami uvnitř zoufale potřebujeme.

Nenávist jako klam

Co když je tedy nenávist opravdu jen klam? Ne proto, že by neexistovala nebo že by to byl nějaký abstraktní a neexistující pojem. Ale proto, že nás klame v tom, co nám slibuje. Slibuje nám pocit kontroly, ale ve skutečnosti přináší jen chaos. Slibuje nám sílu, ale odhaluje slabost. Slibuje nám bezpečí, ale prohlubuje strach. A možná právě proto je největším aktem odvahy přestat nesnášet zpět – protože jedinou věcí, která je skutečně silnější než nenávist, je láska. Láska ke zraněným lidem, kteří svou bolest neumějí ventilovat jinak než právě nenávistí. A nedává vůbec žádný smysl nenávidět zraněného člověka. Takovému bychom měli být schopní nabídnout spíše slova útěchy.

Tak ale… co s tím?

Neexistuje jednoduché řešení, ale možná existuje směr. Začít u sebe. Všímat si, kdy reagujeme ze strachu. Kdy soudíme. Kdy se uzavíráme. A zkusit v těchto momentech udělat něco jinak. Ne proto, že bychom měli být „lepší“. Ale proto, že nechceme být součástí toho samého cyklu. Protože jakmile jednou uvidíš, že nenávist je jen nezahojená bolest… už ji nedokážeš vnímat stejně.

A možná právě v tomto momentě se může začít dít něco nového. Něco, čím jako jednotlivci můžeme začít léčit naši společnost sužovanou strachem.